Kamarád uvěřil heslu Ústavu pro studium totalitních reimů (Ten, kdo nezná svou minulost, je odsouzen ji opakovat) a pilně si rekonstruuje léta dospívání za pomoci svazků z Archivu bezpečnostních sloek, dokonce u i musel poádat některé jiné své kamarády, aby mu přístup do svého svazku umonili. v estébácké plasticitě tak před ním vystupuje dětství a jinošství proité v katolickém skautském oddíle skrytém pod značkou tolerované turistiky, potvrzují či vyvracejí se mu skrytá podezření, ádné přelomové ivotní momenty mu naštěstí estébáci po čtyřiceti letech nepřipravili. Kamarád je o nějaký ten pátek starší a má u za sebou první mrtvici, navíc pracuje na místě pod penzí ve státní správě, a tak rozumím sklonu ke vzpomínání, k němu svazky mohou dodat i leckteré humorné podněty (Při šetření na místě bylo npor. XY zjištěno, e uprostřed táborového prostranství je vztyčen kří, jeho účel se nepodařilo vypátrat. – Jen si to představte!).
Snad e při tom svém bádání zaívá tolik legrace, pobízí mě při kadé příleitosti, abych si po padesátce kromě vyšetření prostaty a tlustého střeva taky konečně o svůj svazek a o svazky kamarádů zaádal. a já to vlastně chci udělat, pokládám to za jakousi vlasteneckou povinnost, aby si ti estébáci nemysleli (oni si nic nemyslí, já vím), e jim to tak snadno projde, nakonec třeba i na fejeton by to bylo, jene potom vdycky nějak nevybude čas, musím jít třeba chystat večeři nebo zredigovat rukopis. Ne e bych si a tak neváil vlasti, ale za splnění povinnosti alibisticky pokládám svou snahu dostat se ke svému svazku ještě v době prvního pardubického pokusu o centralizaci svazkové evidence, odkud jsem se dozvěděl s pedantickou úřednickou akurátností, e můj spis byl skartován 8. prosince 1989 a ještě se to stačilo i takto pečlivě zaevidovat (Nepřehnali jsme to přece jen s tím sametem? ptávám se občas od té doby).
Proč mě tedy nechávají tak trestuhodně chladným nové monosti elektronicky digitalizovaných záznamů, kdy podle tvrzení Ústavu lze mnohé zničené svazky dokonce zpětně rekonstruovat? Nikdy jsem nebyl ponořen v té Rudé krávě, jak zpívá Jiří Dědeček (Čet jsem si v registru svazků / našel tam svou první lásku...), ale nikoli snad z obavy, e bych se tam něco dozvěděl, ba ani ze strachu, e bych se z toho zbláznil jako třeba Petr Cibulka. Jaksi podvědomě se štítím té ivotní optiky, co se mi opět potvrdilo, kdy jsem na kamarádovo naléhání přece jen alespoň do evidence svazků nakoukl. v tom nepřekvapivém svazkovém chuchvalci vzniklém ve chvíli, kdy všemocná maloměstská StB vycítila (správně, chtělo by se říct) nebezpečnost našeho amatérského divadélka pro existenci socialistického tábora, nacházím zdigitalizovaně a provázaně nově i jméno zřejmě na mě donáševšího vysokoškolského učitele, ale on to byl blb nad blby, který nerozuměl ani té matematice, kterou přednášel, a líto mi ho bylo u tehdy, kdy jsem vůbec netušil, e má zřejmě ještě tento vedlejšák. Co s takovým ivotem, to mi teda povězte. Doufám, e po převratu aspoň vydělal peníze.
Ale slibuju, e se pokusím svou vlasteneckou povinnost co nejdříve splnit (doufám, e k tomu nebudu potřebovat prodělat mrtvici), a pokud tam najdu nějakou zajímavou špínu, rád vás s ní seznámím. Pokud to ovšem nebude špína takového kalibru, e ji radši prodám Blesku.
Já původně sliboval, e napíšu fejeton o Horňáckých slavnostech, které jsem ve svém rodném kraji po třiceti letech navštívil. Jene tam není nic nového, prodávají se tam stejné dřevěné hrábě jako tehdy a zpívá se tam stejně neokázale svobodně. Zatímco rockové festivaly si prošly obloukem od protireimní manifestace přes opojnou oslavu svobody ke konzumnímu znicotnění, tady se tiše trvá na podstatných věcech ivota, od slivovice a šlehaného tureckého medu a po ono A ty prídeš pred súd Boha Pána, / nepomoe ti výmluva ádná.
Jan Novotný: Tvrdí králíci
Ladislav Šenkyřík: Obyčejní lidé
Ondřej Vaculík:
Člověk jménem Rour
Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem
Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát
Anna Militzová:
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse
Jurij Andruchovyč:
Rekreace aneb Slavnosti Vzkříeného Ducha
Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze enevy
Jiří Weil:
trasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?
Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.
Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!
Mapa webu - přehled článků a struktury webu.
Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.
Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu
Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.