Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2010 > Číslo 4 > Ladislav Šenkyřík: Ještě k té Rudé krávě

Ladislav Šenkyřík

Ještě k té Rudé krávě

Kamarád uvěřil heslu Ústavu pro studium totalitních režimů („Ten, kdo nezná svou minulost, je odsouzen ji opakovat“) a pilně si rekonstruuje léta dospívání za pomoci svazků z Archivu bezpečnostních složek, dokonce už i musel požádat některé jiné své kamarády, aby mu přístup do svého svazku umožnili. v estébácké plasticitě tak před ním vystupuje dětství a jinošství prožité v katolickém skautském oddíle skrytém pod značkou tolerované turistiky, potvrzují či vyvracejí se mu skrytá podezření, žádné přelomové životní momenty mu naštěstí estébáci po čtyřiceti letech nepřipravili. Kamarád je o nějaký ten pátek starší a má už za sebou první mrtvici, navíc pracuje na místě pod penzí ve státní správě, a tak rozumím sklonu ke vzpomínání, k němuž svazky mohou dodat i leckteré humorné podněty („Při šetření na místě bylo npor. XY zjištěno, že uprostřed táborového prostranství je vztyčen kříž, jehož účel se nepodařilo vypátrat.“ – Jen si to představte!).

Snad že při tom svém bádání zažívá tolik legrace, pobízí mě při každé příležitosti, abych si po padesátce kromě vyšetření prostaty a tlustého střeva taky konečně o svůj svazek a o svazky kamarádů zažádal. a já to vlastně chci udělat, pokládám to za jakousi vlasteneckou povinnost, aby si ti estébáci nemysleli (oni si nic nemyslí, já vím), že jim to tak snadno projde, nakonec třeba i na fejeton by to bylo, jenže potom vždycky nějak nevybude čas, musím jít třeba chystat večeři nebo zredigovat rukopis. Ne že bych si až tak nevážil vlasti, ale za splnění povinnosti alibisticky pokládám svou snahu dostat se ke svému svazku ještě v době prvního pardubického pokusu o centralizaci svazkové evidence, odkud jsem se dozvěděl s pedantickou úřednickou akurátností, že můj spis byl skartován 8. prosince 1989 a ještě se to stačilo i takto pečlivě zaevidovat (Nepřehnali jsme to přece jen s tím sametem? ptávám se občas od té doby).

Proč mě tedy nechávají tak trestuhodně chladným nové možnosti elektronicky digitalizovaných záznamů, kdy podle tvrzení Ústavu lze mnohé zničené svazky dokonce zpětně rekonstruovat? Nikdy jsem nebyl „ponořen v té Rudé krávě“, jak zpívá Jiří Dědeček („Čet jsem si v registru svazků / našel tam svou první lásku...“), ale nikoli snad z obavy, že bych se tam něco dozvěděl, ba ani ze strachu, že bych se z toho zbláznil jako třeba Petr Cibulka. Jaksi podvědomě se štítím té životní optiky, což se mi opět potvrdilo, když jsem na kamarádovo naléhání přece jen alespoň do evidence svazků nakoukl. v tom nepřekvapivém svazkovém chuchvalci vzniklém ve chvíli, kdy „všemocná“ maloměstská StB vycítila (správně, chtělo by se říct) nebezpečnost našeho amatérského divadélka pro existenci socialistického tábora, nacházím zdigitalizovaně a provázaně nově i jméno zřejmě na mě donáševšího vysokoškolského učitele, ale on to byl blb nad blby, který nerozuměl ani té matematice, kterou přednášel, a líto mi ho bylo už tehdy, kdy jsem vůbec netušil, že má zřejmě ještě tento vedlejšák. Co s takovým životem, to mi teda povězte. Doufám, že po převratu aspoň vydělal peníze.

Ale slibuju, že se pokusím svou vlasteneckou povinnost co nejdříve splnit (doufám, že k tomu nebudu potřebovat prodělat mrtvici), a pokud tam najdu nějakou zajímavou špínu, rád vás s ní seznámím. Pokud to ovšem nebude špína takového kalibru, že ji radši prodám Blesku.

Já původně sliboval, že napíšu fejeton o Horňáckých slavnostech, které jsem ve svém rodném kraji po třiceti letech navštívil. Jenže tam není nic nového, prodávají se tam stejné dřevěné hrábě jako tehdy a zpívá se tam stejně neokázale svobodně. Zatímco rockové festivaly si prošly obloukem od protirežimní manifestace přes opojnou oslavu svobody ke konzumnímu znicotnění, tady se tiše trvá na podstatných věcech života, od slivovice a šlehaného tureckého medu až po ono „Až ty prídeš pred súd Boha Pána, / nepomože ti výmluva žádná“.

Ladislav Šenkyřík

Čtěte také:

Jan Novotný: Tvrdí králíci

Ladislav Šenkyřík: Obyčejní lidé

Obsah Listů 4/2010
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Ondřej Vaculík:
Člověk jménem Rour

Jan Novotný:
Mizol a ti druzí

Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová:
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

Jurij Andruchovyč:
Rekreace aneb Slavnosti Vzkříšeného Ducha

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

Ondřej Vaculík

Alena Wagnerová

Jan Novotný

Tomáš horvath

Tomáš Tichák

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.