Dalimil (A. J. Liehm)

Co s komunistickou stranou?

Připomínáme v této rubrice v letošním, 40. ročníku Listů zejména jejich vlastní historii. Tentokrát zamyšlením, které podle našeho názoru není jen pozoruhodným dokumentem dobových diskusí, ale pořád ještě i hodně aktuálním příspěvkem k diskusím dnešním. Vyšlo v prvním ročníku exilových Listů (č. 3, květen 1971) pod již doma zavedeným pseudonymem A. J. Liehma Dalimil. Zde čerpáme z digitálního archivu Dušana Havlíčka.

-red-

Zrodila se, jako všechny ostatní, z opojení Říjnem, z představy světové revoluce, z radikalizace mas po první světové válce. Na rozdíl od tolika jiných dostala do vínku legalitu existence a tři desítky let tradice organizovaného marxistického dělnického hnuti. v zemi, jež si zvykla spojovat myšlenku pokroku národního a sociálního, humanismus se socialismem. Rebelie patřila v Čechách odedávna k samozřejmostem, a rebel, buřič, odbojník byly šlechtické přídomky, které rozdával lid, když rodová šlechta byla rozehnána do všech koutů. světa či vykrvácela pod katovou sekerou v předposlední z jeho revolucí.

V té době, a právě z těchto důvodů se k ní přihlásili mnozí z těch, kdo byli elitou země, jejím hlasem i svědomím, vždy živým a burcujícím. Stejně jako v dalekém a přece tak blízkém Rusku šli revoluční dělníci ruku v ruce s revoluční inteligencí jako skutečná avantgarda.

Po osmi letech tuto jednotu rozbili. Nejlepší lidé, nejlepší mozky, nejoddanější soudruzi zvedli hlas na protest proti nařízené stalinizaci, jíž se tehdy říkalo „bolševizace“. a když to nepomohlo, odevzdali i stranické legitimace. Správně pochopili, že těžký stín feudálního Ruska zalehl nejen revoluční ideál, ale i Marxovu revoluční teorii a že ve jménu revoluce začíná ohněm vypalovat všechno, z čeho tento ideál a tato teorie rostly. Na českou demokratickou tradici dělnických organizací a dělnického hnutí navěsili krunýř poloilegální organizace, v tu chvíli ve vlasti revoluce už pomalu, ale jistě infikované starým carským policejním myšlením.

Světová hospodářská krize a rostoucí fašistická hrozba nestačily sice zabrzdit ani podstatně ovlivnit tento proces v Sovětském svazu, ale donutily zbolševizované komunistické strany, aby se alespoň v poslední chvíli rozpomněly na tradici, z níž se zrodily. v Německu bylo už pozdě, ale jinde se ještě stačila zrodit lidová fronta, společný boj ve Španělsku, akce proti válce a fašismu. Na okamžik to vypadalo, že základní hesla bolševizace – „Co je dobré pro SSSR, je dobré pro nás“, „Kritériem činnosti každého komunisty je bezpodmínečná věrnost Sovětskému svazu“ – ustoupila znovu nezbytnosti analýzy vlastních potřeb, vlastní historické situace.

Ale jenom zdálo. Když Stalin podepsal pakt s Hitlerem, když polští komunisté zmizeli ve stalinských koncentrácích, když četní němečtí soudruzi byli vydáni hitlerovským esesákům, objevilo se znovu dilema, před nímž stáli komunisté v době čistek a procesů: Je skutečně bezpodmínečná podpora SSSR v zájmu mezinárodního dělnického hnutí? – Porážka západních demokracií v prvním období války, Hitlerův útok na SSSR a role, kterou Sovětský svaz sehrál ve druhé světové válce, však znovu jakoby ospravedlnily heslo ražené bolševizací.

Za ta léta ovšem prošly komunistické strany dlouhým vnitřním vývojem. a jmenovitě ty, jimž demokratická struktura jejich zemi umožnila důsledně vybudovat kompletní vlastní stalinskou strukturu. Patnáct let neustálého prověřování stranických funkcionářů oním základním kritériem, jímž byla naprostá, bezpodmínečná věrnost SSSR, neponechalo na žádném z vedoucích míst nikoho, kdo by nebyl takto prověřen přímo sovětskou stranou. Kdysi se rozumělo samo sebou, že Kominterna bude schvalovat vedoucí funkcionáře každé ze svých sekcí. Když zájem světové revoluce byl nahrazen zájmem SSSR, zprvu neoficiálně a pak zcela úředně, zdálo se mnohým, že je to jen formální rozdíl. Léta války a poválečné období ukázaly, že je to rozdíl podstatný.

Po druhé světové válce bylo zájmem Sovětského svazu vytvořit si co nejdále sahající předpolí v Evropě, využít ekonomických zdrojů východoevropských zemí k zacelení vlastních válečných ran a zvýšení vlastní vojenské a ekonomické sily, upevnit své postavení druhé světové velmoci vytvořením rozsáhlé oblasti, vojensky, ekonomicky i politicky kontrolované z Moskvy. Komunisté, dosazení k moci nikoli z titulu vlastní sily – s výjimkou Jugoslávie, Albánie a do jisté míry Československa –, nýbrž z titulu nejoddanějších ručitelů sovětských zájmů, měli tak znovu jediný úkol: Dbát, aby lidově demokratické země konaly jen to, co je dobré pro SSSR. Když jugoslávští komunisté dali přednost vlastním zájmům, vlastní národní hrdosti, vlastní zkušenosti a vlastní tradici, byli vzápětí vyobcováni a zavrženi jako agenti imperialismu.

Tehdy se poprvé ukázalo, že jediným skutečným ručitelem sovětských zájmů je vojenská okupace. Podmínky k okupaci Jugoslávie nebyly v roce 1948 zralé, nicméně tato zkušenost posloužila jako důležité poučení pro stalinskou politiku celého následujícího období. Povstání v Berlíně se řešilo s pomocí sovětských tanků. Poznaňská vzpoura našla své vyústění ve Varšavě obklíčené sovětskými tanky. Maďarské povstání bylo utopeno v krvi sovětskými jednotkami. Pražské jaro zahynulo pod pásy sovětských tanků. a v prosinci 1970 se polská krize řešila masakrem dělníků, jaký nemá v poválečných evropských dějinách obdoby, s odvoláním na to, že to byl jediný způsob jak se vyhnout sovětské intervenci.

Jedině Čínská lidová republika, Jugoslávie, a paradoxně Albánie, nalezly cestu z tohoto železného řetězu „komunistické disciplíny“ a „věrnosti vlasti revoluce“. Zájmy SSSR tam nejsou okamžitě oficiálně totožné se zájmy dělnické třídy, se zájmy lidu, národa, revoluce. Komunistické strany jsou tam stále ještě národními stranami.

Jak prošla touto křížovou cestou Komunistická strana Československa? Vyšla na ni silnější než většina ostatních hlubokou tradicí českého dělnického hnutí. Na každém zastaveni se pokusila narovnat, aby v zápětí klesla vždy o něco níže pod křížem přísahané bezpodmínečné věrnosti. v roce 1968 se zdálo, že by mohla využít svého postavení jediné, monopolní politické reprezentace k tomu, aby se opřela o vlastni zemi, o vlastní národ, o vlastní lid, o vlastní dělnickou třídu, získat zpět svou hrdost, své proklamované poslání, ospravedlnit své postavení v zemi – i když už ne postavení monopolní – a prokázat, že všechny oběti a ústupky posledních čtyřiceti let nezničily jiskru, z níž se zrodila.

XIV. sjezd KSČ, konaný ve stínu sovětských tanků pod ochranou pražského dělnictva, byl posledním revolučním činem strany, jejím aktem jako strany vlastního lidu, vlastního národa. Všechno, co následovalo, byly už jenom drobnější nebo větší kroky ke konečné kapitole, kterou napíše tzv. čtrnáctý sjezd BÉ. Neboť Pražské jaro, Dubčekův „socialismus s lidskou tváří“ odpovídaly tužbám českého a slovenského lidu, odpovídaly nadějím národů Evropy, a nejen Evropy, ale neodpovídaly zájmům Brežněvova SSSR. a protože kritériem činnosti každého komunisty je od roku 1929 bezpodmínečná věrnost zájmům SSSR, museli čeští a slovenští komunisté volit: Buď Československo, nebo síla, která je okupovala a znemožnila na dlouhou dobu jeho přirozený rozvoj. Půl miliónu neprošlo touto prověrkou, ti nejlepší, nejvěrnější, nejčistší, jediní, pro které ještě něco znamenají slova socialismus, osvobození národů, vláda pracujících, demokracie z lidu a pro lid. Ostatní si uchovali legitimaci. Jako příslušníci strany, jež uznává jediné základní hledisko: Zájem SSSR. Jako příslušníci strany, jejíž povinností je hájit okupaci Československa a prosazovat zájmy okupantů. Taková je logika stalinismu. Logika surová, neúprosná, s níž nic nepořídí žádné alibi.

Co tedy s Komunistickou stranou Československa? Najde se ještě někdy dost Čechů a Slováků, kteří budou ochotni vést dělící čáru mezi stalinismem a komunismem, mezi okupací a komunistickou stranou, příkořím, jež bylo zemi způsobeno, a komunisty? v zemi, jako je Československo, se to zdá spíše málo pravděpodobné. Samozřejmě, věci nezůstanou, jak jsou. Vývoj, historie, příští krize, to všechno si vynutí novou diferenciaci, a protože je KSČ znovu z vůle okupantů jedinou monopolní politickou silou, bude se přes ni, skrze ni a „díky“ jí prosazovat řada věcí, jež jsou v rozporu se zásadami dnes hlásanými. Ale to všechno bude jen východisko z nouze. Strana byla redukována na stafáž, na oleandr, skutečnou moc mají v rukou okupanti, policie, armáda, a politická strana je tu jen k tomu, aby jednou za čas potvrdila legalitu postavení těch, kteří jsou momentálně pověřeni dozorem.

Češi ani Slováci nikdy nezapomenou na to, co bylo v roce 1968 a po něm. a až se jednou stalinský systém s hanbou rozpadne – a to nebude trvat tak dlouho, jak se některým dnes zdá –, bude těžko rozlišovat mezi komunistickou stranou a těmi, jež stokrát prokleli. Že bylo půl miliónu komunistů, kteří vsadili celou svou existenci, aby vrátili svému lidu právo na důstojný život samosprávných, svrchovaných lidí? To nikdo nepopírá, a bylo by jich pravděpodobně o milión více, kdyby byli zvítězili. Ale ani oni ani nikdo jiný už nemůže vrátit Komunistické straně Československa, o co ji definitivně připravil stalinský či brežněvovský Sovětský svaz. Nemohou jí vrátit postavení vedoucí národní strany, důvěru většiny občanů příštího svobodného socialistického Československa.

KSČ odumřela v den, kdy odvolala. Nebo kdy odvolali jejím jménem. Historie nezná v tomto ohledu odpuštění. To věděli všichni, kteří během tisíciletí volili smrt, ponížení, vyhnanství, ale neodvolali. To věděl Alexander Dubček a všichni, kteří volili jako on. Dějiny jim to nezapomenou a jejich lid jim jednou postaví pomník, jaký zasluhují.

Ale ani oni už nevzkřísí k životu komunistickou stranu v té podobě, jakou měla a mohla mít v roce 1968. i kdyby stokrát chtěli, i kdyby stokrát prohlašovali, že stalinismus není komunismus, že sovětský imperialismus nemá nic společného se zájmy revoluce. Protože tohle všechno už nezávisí na nich. o tom bude rozhodovat národ, země, ti, kteří věci prožívali, ale nedělali. Neboť dějiny, jak známo, jsou vždycky jen tím, čím se jeví těm, kteří na jejich tvorbě nebyli bezprostředně zúčastněni.

Ne, není a nebude už v národním životě – ať už si jeho politické uspořádání představujeme jakkoli – místa pro skutečnou masovou stranu, jež stojí a padá s perspektivou okupace a místodržitelství. Takové strany vždy hynuly, ať se jmenovaly jakkoli. Ve všech společenstvích. a co tedy všichni ti poctiví komunisté, kteří chtěli dobré pro svou zemi, nikdy se nepodíleli na výhodách moci a na jaře 1968 i po okupaci dokázali upřímnost, poctivost a nezištnost svých úmyslů i činů? Brežněvovi dozorci jich spočítali přes půl miliónu. Každý z nich má svůj podíl viny. Ale každý, kdo si toto uvědomí a přitom ví, že rok 1968 a další mu dávají legitimaci k tomu hledět zpříma do očí svým spoluobčanům, si najde místo v politické existenci národního celku. To platí, ať už jsou doma nebo v zahraničí. a bude jich třeba jako soli, jejich zkušeností, obětavosti, nadšení. Jen je třeba nehledět zpátky, nýbrž kupředu.

A. J. Liehm

Čtěte také:

Redaktoři v exilu

Pelikán v Evropském parlamentu

Obsah Listů 4/2010
Archiv Listů
Autoři Listů

Dalimil (A. J. Liehm)

Co s komunistickou stranou?

Čtěte také:

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu