Andrzej Romanowski

Katastrofa paměti

Zkreslená historie je učitelkou zkreslené politiky.
Józef Szujski

Vynikající výsledek Jarosława Kaczyńského v polských prezidentských volbách představuje pro Polsko špatnou zprávu. Jak mohla vlna smolenské katastrofy vynést jeho Právo a spravedlnost (PiS) a předsedu tak vysoko? Vždyť to bylo rozumně vzato neštěstí, které vyplynulo pravděpodobně z touhy demonstrovat, z imperativu přistát za každých podmínek a které by mělo před pěstováním takovéto politiky varovat. Dočkali jsme se ovšem kolektivní hysterie, navazující na plytce chápanou bitevní a povstaleckou tradici, na ty minulé vzory, které vykazovaly minimální politickou kalkulaci, ba navíc i největší možnou dávku nezodpovědnosti.

Básník Jarosław M. Rymkiewicz postavil proti sobě „Polsko vezené na lafetě“ a Polsko, jež „chce se líbit v světě“. Nuže, někdejší sarmatské Polsko se samo sobě velice líbilo, zato světu nikoliv nutně. „Ty Irokézy je potřeba civilizovat,“ psal o Polácích francouzskému filozofovi Jeanu d'Alembertovi pruský král Bedřich II.

Kult sarmatského svérázu měl dlouhý život, a tak zřejmě jako bychom dnes také proto nebrali na vědomí, že se konečně změnila fatální polská geopolitická situace. a lze to pochopit: jestliže bylo Polsko tolik staletí obklíčeno nepřáteli, jak máme nyní přijmout existenci státu obklopeného přáteli? Jestliže jsme před staletími vedli války hlavně s nevěřícími, jak máme dnes chápat polskost mimo katolickou víru? Jestliže jsme kladli sarmatskou ctnost proti zkažené Evropě, jak máme mít důvěru k Bruselu? a jestliže ze sarmatské regionální omezenosti, ze šlechtických rebélií vyplývalo ochromení ústřední moci – jak si máme vážit vlastního státu: neobviňovat ho z cizoty, zrady, spiknutí?

Smír čili norma

Pochopit ovšem neznamená smířit se. Dějiny nás nepřivykly na vlastní stát. Již v 18. století jsme byli ruským protektorátem. a co teprve říci o století devatenáctém, kdy existovalo několik polských států, založených a ovládaných z vůle cizích? Copak říkat o století dvacátém, ve kterém bylo i „listopadové království“ pod německým patronátem za první světové války, i „lidové Polsko“ pod patronátem sovětským? Pouze v meziválečném dvacetiletí jsme měli stát skutečně vlastní.

Ale jenom dnes se naše vlastenectví řídí několika černobílými klišé. Poláci v otroctví neměli vůbec nic spíše jen zřídka. Jejich základní otázka nezněla ani tak „bít se, či nebít“, jako spíše „posilovat, anebo neposilovat ty státy, ty autonomní útvary“ – někdy nezávislé jen na oko? a na to nebyla odpověď jediná, všechno záviselo od vyvíjející se vnitřní situace a proměnlivé konfigurace mezinárodní. Kdo to však s Polskem myslel dobře, tomu se smír s kapitulací nepletl. Každý chápal, že smír znamená smlouvání, něco za něco. To „něco“ byla nejčastěji rezignace na nezávislost (co víc mohl uchvatitel očekávat) výměnou za právo pěstovat jazyk, mravy, náboženství a kulturu (co víc – po politické katastrofě – mohl čekat Polák). Takovým smírem nebyla ani targowická zrada v 18. století, ani Polská dělnická strana (PPR, de facto strana komunistická za druhé světové války a po ní; red.) ve století dvacátém. Jestliže však targowická zrada vedla, třebaže proti vlastním záměrům, k dělení země, v Evropě po druhé světové válce mohla jen politická síla naprosto oddaná Stalinovi vybudovat nový polský stát a ztrátu východního území kompenzovat zisky na západě. V Polské lidové republice, tak jako kdysi v Kongresovém království nebo Krakovské republice, bylo třeba nějak žít. a tedy se nějak zařídit. Mezi vzpourou, kapitulací a odrodilectvím měla ve dvacátém i devatenáctém století své místo politika smíru a lze dokonce říci, že představovala normu, zatímco povstání nebo otevřené zrady byly výjimkami. Po každé válce, řečeno slovy básnířky, musí někdo pouklízet...

Prvním smírem uzavřeným s uchvatitelem byl puławský plán knížete Adama Czartoryského z roku 1805. Sotva jedenáct let po porážce kościuszkovského povstání. Jiným adresa Haličského sněmu z roku 1866: „Při Tobě, Veličenstvo, stojíme a stát chceme.“ Sotva dva roky po porážce Lednového povstání. Žádný z nich moc rádi nemáme. Když si však uvědomíme, že povstání, které Kościuszko vedl, přineslo zkázu polsko-litevské státnosti a Lednové povstání přineslo rusifikaci – jaký mohl být výkaz zisků a ztrát? Vždyť právě díky tomu, že Czartoryski nestál při Napoleonovi, ale při caru Alexandrovi, mohl potom na Vídeňském kongresu vzkřísit Polské království. a právě díky tomu, že se Poláci smířili s rakouským uchvatitelem, se Halič postupně stala „polským Piemontem“ a Piłsudski tady mohl vyzbrojit své první oddíly. Co by se stalo, kdyby v napoleonských letech nemělo Polsko připravenu nouzovou variantu? a kdyby Poláci roku 1866 přišli s heslem povstání a pokusili se odtrhnout Halič od Rakouska?

Z naprosté kritiky povstalecké ideologie vycházely dvě nejdůležitější politiky smíru. v devatenáctém století byla dílem konzervativců a loajalistů z krakovského časopisu Przeglšd Polski; ve 20. století – dílem katolíků z krakovského časopisu Tygodnik Powszechny. První byla výsledkem zděšení z porážky Lednového povstání, druhá – z Povstání varšavského. „Liberum conspiro,“ posmíval se polským spiknutím historik Józef Szujski ve 19. století. „Povstání namířené vojensky proti Němcům, politicky proti Sovětům, demonstrativně proti Anglosasům, ale fakticky proti Polsku,“ obviňoval publicista a historik Paweł Jasienica ve století dvacátém. Byli ti lidé zrádci? k takovým závěrům by dnes mohlo vést tak bezmezně chválené nové Muzeum Varšavského povstání.

Nespravedlnost paměti

Když se na polské dějiny díváme z širší perspektivy, než je kánon vlastenecké neochvějnosti, když používáme alespoň základní empatie k zemi a lidem různých národností a vyznání, kteří ji nyní nebo v minulosti obývali, neměli bychom pochybovat: „historická politika“ Práva a spravedlnosti byla výzvou Polsku a jeho tradici. Stejně v Muzeu Varšavského povstání jako ve vystoupeních prezidenta Lecha Kaczyńského a konečně i v kultu poválečného „podzemního boje za nezávislost“, šířeného Ústavem paměti národa (IPN), se bere v úvahu jen jediné měřítko vlastenectví: prolévání krve – vzbuzující tím větší uspokojení, čím méně za ním bylo politické kalkulace, čím tragičtější byly následky. Nuže, takové přemýšlení jsme dosud v Polsku neznali. Jistě, v meziválečné republice byly ctěny povstalecké tradice a oslavováni veteráni roku 1863, ale čerstvá byla památka konzervativců a pozitivistů, někdy dosud žijících, jako Michał Bobrzyński nebo Aleksander Świętochowski. Živý byl odkaz krásné literatury: trpkosti Bolesława Pruse z jeho Omylu, Żeromského zoufalství v prózách Rozklovou nás krkavci a vrány. Vlastenectví povstaleckému konkurovalo vlastenectví Národní demokracie, pro niž bylo „socialistické“ vystoupení Piłsudského legií vlastně protinárodní. Nebylo ani řeči o omezování vlastenectví na kterýkoliv segment politické scény ani o jeho spojování s katolickým pořádkem – to nedovolovaly antiklerikální a světské kořeny ideologií Piłsudského, Dmowského i Witose. Ostatně samotní vůdcové se uměli povznést nad přístup vlastního tábora k dějinám: Piłsudski, pěstující povstalecké tradice, choval úctu k největšímu nepříteli povstání Wielopolskému. Proto, přes všechna omezení a naivity, bylo meziválečné vlastenectví ve znamení všenárodním (ač ne všeobčanském), Poláci je tedy přijímali jako něco autentického. a není divu, že tak skvěle obstálo ve zkoušce druhé světové války. Možnost volby existovala také z počátku polské III. republiky po roce 1989. Také tehdy ještě žili lidé, kteří si pamatovali, z jak nízké úrovně jsme se odráželi. a při tom se nové elity, vycházející z protikomunistické opozice, snažily zachovat věrnost solženicynovské devíze „nežít ve lži“ – snažily se společnosti očkovat pravdu, výsadu svobodných lidí. z takového postoje vycházely snahy o zúčtování s polským antisemitismem, protiukrajinskou politikou, poválečnou odvetou na Němcích, postojem Domácí armády (AK). Tyto snahy – jejich vyvrcholením se staly roku 2001 připomínkové oslavy v Jedwabném – byly ovšem celkem vzato dosti okrajové. Brzy se probudil odpor: Jedwabne, padaly otázky, anebo spíš Westerplatte? v zahanbeném mlčení utonuly nepočetné pokusy o bilanci ideje Solidarity. a jak plynul čas, začala být pojímána nikoliv jako hnutí non violence, ale jako – další povstání. Nikdy také nezačala diskuse o roli polského papeže – o tom se smělo mluvit jenom na kolenou. Ale přesto, v celé paletě postojů přítomných ve III. republice si nikdo netroufal oslavovat boj, jehož jediným výsledkem byla krev. Propagace takových vzorů – cítili jsme to všichni, zvláště ti, kteří prošli školou Solidarity – by vyznívala protinárodně. Pro Polsko jsme chtěli jen dobré, a tak jsme iracionalitu nepřipouštěli.

Bez debaty

Polská III. republika po roce 1989 měla vyhlídky, aby se stala státem velké ideové syntézy. Vznikla přece dohodou s komunisty, její hodnotový svět byl antikomunistický. To první i to druhé představovalo hodnotu. Ovšem pojmem „antikomunismus“ u nás nebyl pokřtěn boj se systémem nebo ideologií, ale boj s již neexistující Polskou lidovou republikou či spíše s lidmi představujícími PLR, ba někdy prostě s aktuálním protivníkem – pokud nebyl členem kdysi vládnoucí strany, pak to byl agent, když ne agent, tak člověk, který mohl agentem být... Ta postsolidaritní bláznovská spirála, zřetelná v jednotlivých bitvách o lustrace, debolševizaci a odstranění vlivu bývalé státní bezpečnosti, mohutněla každým rokem. Ale axiologie státu patří přece k jinému pořádku než vztah k minulosti. Problém totiž nespočíval jen v tom, że PLR byla jediným polským státem, který byl po válce, již Poláci prohráli, možný, ale také v tom, že se ono „lidové Polsko“ vyvíjelo. Proto budí úžas, že je stále označováno jako „totalitní stát“, že se zamlčuje opouštění (třeba nedůsledné) komunistické ideologie, znevažuje se posilování (třeba dočasné) státních struktur na úkor monopolně vládnoucí strany. Přičemž právě vztah k PLR rozhodl o našem postsolidaritním diskursu, který již od začátku postrádal alternativu. Vždyť přece o Polské lidové republice se – v knihách, filmech, publicistice – neslušelo říci nic dobrého. Kdybychom „kulatý stůl“ z konce 80. let srovnali s dřívějšími pokusy o smír v mezích možností – jako byly ty z let 1805 a 1866 –, překvapí jeho bezprecedentní triumf: získali jsme nazpět celý stát. Byl to triumf jen jedné strany? Ale na solidaritní straně jeho úspěch vzbudil opovržení vůči partnerovi, který projevil slabost, a tak se brzy začala šířit touha po jiné cestě dobytí svobody než vyjednáváním. Jestliže tedy bylo možné „kulatý stůl“ interpretovat jako velkou rehabilitaci (smytí vin?) lidí představujících PLR, tím spíš už chyběla alternativa k nepřátelství. Podobnou názorovou jednotvárnost jsme dosud v Polsku spíše neměli. Proti dominujícímu názoru se obvykle pozvedaly hlasy odporu, duch liberum veto. o minulosti schvaloval Sejm III. republiky další slavnostní prohlášení, ale skutečná debata nebyla. Je to samozřejmý důsledek diskursu bez alternativy, ale také nedostatku občanské odvahy. Nebo si dovedeme představit, že by někdo – jako kdysi Stanisław Brzozowski – dnes zaútočil na „Polsko zdětinštělé“? Že by se jako Boy posmíval národním svatostem? Že by si jako Mrożek utahoval z polské martyrologie? Jako Gombrowicz by vyzýval k nahrazení „otčiny“ „synčinou“? Dnes, když tu máme kravál o kříž před Prezidentským palácem, dokáže někdo – ve jménu polského státního zájmu! – vykřiknout jako před sto lety Wyspiański: „Kříž prokleji, Kristovo znamení, když k mukám národ svádí!“? Ano, léta slyšíme hlasy hodné nejvyšší úcty, hlasy nesouhlasu s polským, solidaritním a postsolidaritním, vlasteneckým kánonem: Andrzeje Walického, Bronisława Łagowského... Dominuje však mystika krve, mučednictví a oběti, symbolika věčného návratu na polskou Golgotu: Katyń. Toto naše nynější vlastenectví, již definitivně kodifikované, krví zpečetěné, ve vavelských kryptách uložené – bylo akceptováno přinejmenším v tom smyslu, že do polské tradice nepatří stěhování rakví. Lze tedy říci: k takovému prožívání vlastenectví jsme byli odsouzeni. Ale neměli bychom mlčet, když vidíme, jak velice je to nebezpečné – protože je to iracionální, ale také proto, že se sytí hledáním nepřítele, spiknutí a zrady; nutkavě vylučuje z národního společenství. Výzva k ukončení polsko-polské války zněla z úst Kaczyńského falešně. V „historické politice“, jakou zatím PiS vedl, byl rozchod s polskou tradicí patrný na každém kroku. Také tehdy, když byla ve veřejných vystoupeních odmítána vlídnost, uvolněnost a smích, bez vědomí, že posměšek, odstup a parodie byly v Polsku pěstěny po staletí.

Bez Wałęsy, bez levice

Setkávali jsme se v uplynulých pěti letech s „vlastenectvím afirmativním“, otevřeným? Když se říkalo, že Polská republika po roce 1989 „Polákům nenabídla jazyk hrdosti“, mohlo se zdát, že konečně zas budeme hrdí – v republice čtvrté. a tedy že například bude krajanům řečeno: Polskou lidovou republikou jste prošli se ctí. Ovšem ctitelé „hrdosti“ byli zároveň ctiteli „svazků“. Mohlo by se zdát, že uctívači „hrdosti“ budou hrdi na „kulatý stůl“. Jenže to pro ně byla kapitulace – hrdí byli na porážku Varšavského povstání. Na stát také hrdí nebyli – pro ně to byl Rywinland, Ubekistán (podle aktéra jednoho z největších korupčních skandálů, dle zkratky názvu komunistické politické policie; red.). V historickém diskursu, vedeném pod heslem „obnovy paměti“, se z tradice odstraňovalo všechno, co se spojovalo s levicí. Do posledních voleb byla levicová tradice skoro totéž co tradice zrady. Je třeba připomínat, že to uráželo památku Piłsudského? a měli jsme souhlasit s naprostou obecnou nevědomostí, co to byla Polská socialistická strana, bojující za nezávislost země? s ignorováním toho, že posledním světem uznávaným premiérem londýnské vlády byl socialista Tomasz Arciszewski? Se zapomněním, jakého se dostalo Kazimierzi Pużakovi, který zemřel ve stalinském vězení? A jestliže jsme byli s to zamlčet sté výročí revoluce roku 1905, znamená to, že jsme nehodili přes palubu jenom levici, ale také pravici: Národní demokracii, Dmowského... Ve veřejném diskursu bylo opomenuto taky 50. výročí polského Října a z roku 1956 byl zdůrazňován jen poznaňský Červen – protože byl krvavý. Jistě, mluvilo se o březnu 1968, ale na oslavy u prezidenta Kaczyńského nebyl pozván člověk – symbol Adam Michnik. Ze Solidarity se nepřipomínala ani tak „dohoda Poláka s Polákem“, a ani ne levicové, egalitářské požadavky, ale spíše výjimečný stav, který přinesl stovku zabitých. a jestliže v čele Solidarity stál Lech Wałęsa, pak „jazyk hrdosti“ našeptal: Wałęsa byl agent a čůral do svěcené vody! a tak se minulost redukovaná na „komunistické zločiny“ a estébácké papíry, usazovaná, jako generál Jaruzelski, na lavici obžalovaných, minulost, ve které chyběly zmíněné svobody poloviční a zlomkové, které byly základem dějin Polska posledních dvou staletí, musela stát minulostí uměle kodifikovanou, lživou, zdětinštělou. a nakonec taky nihilistickou. Tím spíš, že na stráži stál Ústav paměti národa, IPN. Protože IPN není jenom – obecně tak nekritické – zacházení s estébáckými papíry. To není jen filozofie, která s odporem pojednává o otci dnešní nezávislosti Jacku Kuroňovi a nadmíru exponuje poválečný ozbrojený odpor. IPN představuje taky výzkumné pole omezené zákonem na roky 1944–1989. To je možná pro historickou pravdu ohrožení největší, vždyť přece Poláci se s komunismem setkali již v roce 1918. a později byli v SSSR vyvražděni polští komunisté. Bez zohlednění těchto prvních kapitol problematiky „Polsko a komunismus“ nemá výzkumná práce IPN větší smysl. Ale o ni tu přece nešlo. Šlo o hry.

Jedovatý květ

Tak či onak, pochopení historického dědictví Poláků je pro dnešní pravici úkol intelektuálně příliš vyčerpávající. a pro hlavní proud levice, představovaný Grzegorzem Napieralským, jalový a nudný. „Dějiny Polska jsou jedněmi z nejvíc lžemi obestřených, jaké znám,“ říkal kdysi exilový vydavatel a redaktor Jerzy Giedroyc. Co by řekl v minulých letech, kdy historie nastoupila „do služby“ (pojem Mariusze Janického a Wiesława Władyky)? a co by chtěl říci v posledních týdnech, kdy „proměněný“ Kaczyński na jedné straně hlásal oživení „hodnot a vlastenectví“ a na straně druhé činil předmět smlouvání právě z hodnot pro něj podle všeho svatých? „Obnova a znovuzískání paměti“, zahájené kdysi manipulací, instrumentalizací a politizací, skončily spálenou zemí, na níž se nejprve vykonávaly lustrační exorcismy nebo groteskní jubilejní happeningy, aby se nakonec popřelo vše, čemu se dosud věřilo. Ale co – také to jsme chtěli, když jsme na prahu III. republiky vytvářeli onen diskurs bez alternativy – postupem let stále ideově sourodější, prodchnutější klamem. Při stavbě na podloží spíše málo demokratickém jsme se ocitli na nakloněné rovině, po níž už bylo snadné sklouznout na dno Práva a spravedlnosti. Přičemž – je čas to konečně přiznat – vlastenectví ve vydání Solidarity muselo k PiS vést, protože je to jeho korunování, završení a květ. Tak! Ale pro naši identitu a tradici představuje dnes tento květ ohrožení nemenší, protože stejně plytké, banální a lživé, jako kdysi komunismus. Ba v jistém smyslu i větší, protože nepochází „zvenčí, ale odvolává se na polskou tradici, nevadí, že v její nejanachroničtější podobě. Po vlastenecké kašičce je v Polsku vždycky poptávka a – jak vidět – církev ji přijímá se vším všudy. Pamatujeme si ještě na úhledné fráze na způsob „axiologické prázdnoty dob Aleksandra Kwaśniewského“? Po deseti letech práce Ústavu paměti národa a pěti letech „historické politiky“ jsme se Polsku dočkali už ne prázdnoty, ale axiologické katastrofy. Možná horší než katastrofa smolenská.

(Gazeta Wyborcza, http://wyborcza.pl, 23. 7. 2010)

Andrzej Romanowski (1951) je literární vědec a publicista. Pracuje na Jagellonské univerzitě v Krakově a Historickém ústavu Polské akademie věd.

Čtěte také:

Lech Kaczyński: Svoboda a pravda

Andrzej Brzeziecki: Zcela nové východoevropské otázky

Obsah Listů 4/2010
Archiv Listů
Autoři Listů

Andrzej Romanowski

Katastrofa paměti

Smír čili norma

Nespravedlnost paměti

Bez debaty

Bez Wałęsy, bez levice

Jedovatý květ

Čtěte také:

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu