Antonín Rašek

Svět pestřejší a přece jen bezpečnější?

Ačkoli se to některým politikům a komentátorům příliš nezdálo, nechtěli si to z taktických zájmů připustit, existuje velmi úzká souvislost mezi jaderným odzbrojováním a budováním systému protiraketové obrany. Jaderné zbraně jsou na cíl dopravovány ze země, vzduchu či z moře, tedy raketami, ponorkami či z lodí a bombardéry. Proti tomu se protivník brání systémy protivzdušné a protiraketové obrany. Při uzavírání dohod musí proto být tento vzájemný vztah brán v úvahu. Barack Obama dodržel slib začít svět zbavovat hrozby jaderných válek a na stejném místě, kde tak učinil, byla v Praze podepsána další dohoda START. Na to navázal i summit o jaderné bezpečnosti 12. a 13. dubna 2010 ve Washingtonu.

Smlouva START z roku 1991 snižovala počty aktivních jaderných hlavic z 10 000 až 11 000 na 6000 a nosičů z asi 2000 na 1600. Moskevská smlouva SORT z roku 2002 snižovala počet strategických hlavic na 1700 až 2200. Rusko si přitom zachovalo převahu v taktických jaderných zbraních, kterými si kompenzuje kdysi mohutné konvenční síly, jež notně zastaraly. Proto se snaží, aby Američané snížili jak rozpočet, tak počet konvenčních zbraní, což je vzhledem ke konfliktům, které vedou, iluzorní požadavek.

Podle nové smlouvy START se počet strategicky využitelných hlavic má během sedmi let desetileté smlouvy na obou stranách snížit na 1550, nosičů raket na 700. To USA a Rusku stále zajišťuje jadernou převahu. Problém je v indexaci bombardérů, které se započítávají jako jednotka, ale mohou nést až deset hlavic. Podle Hanse Kristensena z Federace amerických vědců nebude tím započítáno 450 amerických strategických hlavic z nynějších 2100 rozmístěných a Rusové nezapočítají 860 hlavic z 2600. USA jich tak budou muset odstranit 100 a Rusové 190, tedy ne příliš mnoho. Rozhodující je především daleko důmyslnější kontrola smlouvy. Ve srovnání s historicky nejvyšším počtem těchto zbraní činí snížení jen 80 %.

Reakce české politické scény na novou iniciativu START byla, jak se dalo očekávat, ambivalentní až kontroverzní. Zatímco levicová část je dohodě nakloněna a věří v možnost jaderného odzbrojení, pravicová je v tomto směru skeptická, zvláště pokud jde o důvěryhodnost ruské strany. Bez cesty k odzbrojování obecně a stanovení a dodržování základních principů vzájemné důvěry zvláště mezi velmocemi si ovšem není možné budoucí multilaterální svět představit. Základní podmínkou k tomu je zajistit v každé smlouvě rovnováhu prostředků a sil.

I přes námitky byla Smlouva mezi Ruskou federací a Spojenými státy americkými o opatřeních k dalšímu snížení a omezení strategických útočných zbraní, podepsaná v Praze 8. dubna 2010, hodnocena jako nový start.

Ačkoli americký a ruský potenciál je enormní, budou-li se snažit jej dále snižovat, postupně by USA i Rusko narazily na hranici a nutnost, aby do procesu snižování byly zahrnuty i další jaderné země. Mezi nimi jsou ovšem vážné rozdíly. Něco jiného je, když zbraně vlastní USA a Rusko či Velká Británie a Francie. Ani možná se nemusíme děsit, má-li je Čína a Indie – pokud by je v druhém případě nevlastnil také Pákistán; mezi nimi existuje napětí. Podobně jako Izrael – jestliže o jaderné vyzbrojování usiluje Írán. Ihned po Praze se Obama sešel s nejvyšším čínským představitelem.

Taktické jaderné zbraně

V této souvislosti se polemicky diskutuje o uvažovaném stažení amerických taktických jaderných zbraní z Evropy. Stejně tak bude v budoucnosti nemožné dále snižovat jaderný potenciál bývalých supervelmocí bez podobné aktivity jaderných mocností. Ve hře je stažení asi 200 taktických jaderných zbraní z Evropy, umístěných v Německu, Belgii, Nizozemí, Itálii a Turecku, které měly být na cíl transportovány letouny, jejichž životnost klesla a jsou za současné situace těžko využitelné. o stažení požádaly Německo, Norsko a státy Beneluxu jako vstřícný krok právě na podporu zmíněného summitu o jaderném odzbrojení. Opět je to těžko možné bez ruských záruk.

Podle názoru politického ředitele našeho Ministerstva zahraničních věcí Iva Šrámka „z našeho středoevropského pohledu byly a jsou americké jaderné zbraně především vyjádřením závazku USA bránit Evropu. Nechceme zpochybňovat současné uspořádání za situace, kdy chybí reálná alternativa a některé další státy naopak usilují o získání jaderné zbraně. Česká republika zcela v souladu se svými bezpečnostními zájmy podporuje zachování současného stavu, který zatím neztratil svou relevanci. Strategická koncepce NATO rozmístění amerických zbraní považuje za základní politickou a vojenskou vazbu mezi evropskými a severoamerickými členy Aliance, demonstraci solidarity a závazku k zajištění bezpečnosti spojenců.“

Americká vláda se zatím rozhodla tyto zbraně nestahovat a rozhodne se až po poradě se spojenci. Ministr obrany Martin Barták při návštěvě Washingtonu prohlásil, aniž k tomu měl mandát, že ČR je proti jejich stažení.

K tomu se při návštěvě Prahy vyjádřil také David Hamilton, ředitel Centra pro transatlantické vztahy Univerzity Johna Hopkinse ve Washingtonu: „Ministři Clintonová a Gates velmi důrazně potvrdili nutnost odstrašující síly. USA tlačí spojence, aby byl článek 5 o vzájemné pomoci věrohodný. Otázkou jsou však taktické jaderné zbraně USA, které v Evropě zbývají. Aliance ve své strategické koncepci z roku 1999 konstatovala, že nemají vojenský význam, a nemyslím, že se to změní. Podle Američanů by bylo nejlepší, kdyby se nejprve shodli Evropané a vyjádřili se, ale evropský konsensus chybí. Máme za to, že rozhodnutí padne v rámci NATO, ne jednostranně. a také po jednání s Ruskem, aby v případě stažení přijalo reciproční krok. Letectvo USA je nechce. Podle něj nemají odstrašující význam.“

Body nové strategie

Podle nové jaderné strategie USA přestávají považovat jaderné zbraně za prioritní a nebudou je dál vyvíjet. Nepoužijí je jako první a nikdy také proti nejaderným zemím – s výjimkou těch, kdo odmítají respektovat dohodu o nešíření těchto zbraní. Předstihly tak Rusko, které se jejich preventivního použití nevzdalo ani v případě masivního napadení konvečními zbraněmi. Tím přiznávají, že jsou na tom s nimi ve srovnání s minulostí špatně.

Pentagon cíle nové jaderné strategie definoval takto:

1. Zabránit šíření jaderných zbraní a nukleárnímu terorismu

Spojené státy vytýčily tento cíl své jaderné strategie jako primární vůbec poprvé. Docílit jej chtějí posílením kontroly šíření jaderných zbraní včetně znemožnění nukleárních ambic Íránu a KLDR, zajištěním veškerého nedostatečně chráněného jaderného materiálu na světě do čtyř let a zesílením snahy o jaderné ozbrojení či o zákaz jaderných zkoušek.

2. Snížit roli amerických jaderných zbraní v národní bezpečnostní strategii

Američané tím reagují na změněnou situaci po konci studené války, kdy klesla úloha amerického jaderného arzenálu při odstrašování nejaderných útoků, ať již konvenčních, chemických či biologických. Spojené státy proto hodlají zesílit roli konvenční výzbroje na úkor zbraní jaderných, a zároveň přistupují ke strategii „negativní bezpečnostní záruky“, tj. slibu, že nezaútočí nukleárními zbraněmi na nejadernou zemi dodržující smlouvu o nešíření jaderných zbraní. v případě zemí, jež se touto smlouvou neřídí, podle strategie existuje omezený počet scénářů, kdy mohou americké jaderné zbraně hrát roli při odstrašení protivníka; neznamená to, že vzrostla ochota tyto zbraně proti takovým státům, tedy Íránu a KLDR, použít.

3. Zachovat strategický odstrašovací a stabilizační potenciál amerického jaderného arzenálu i po jeho redukci

Spojené státy při své obraně nadále budou spoléhat na mezikontinentální balistické střely, rakety s jadernými hlavicemi odpalované z ponorek a jadernými bombardéry. Co nejvíce se však zvýší čas pro rozhodnutí amerického prezidenta jaderné zbraně použít, aby se předešlo neštěstím nebo nedorozuměním. USA chtějí dále jednat s Ruskem a Čínou, aby se mezi nimi a těmito velmocemi udržela strategická stabilita a vzrostla důvěra. Washington také bude i po chystaném podpisu nové smlouvy s Ruskem o omezení jaderných zbraní usilovat o další snižování jaderných arzenálů.

4. Posílit regionální odstrašovací roli a ujistit spojence a partnery Spojených států o ochraně jejich bezpečnostních zájmů

Washington nezmění roli dosavadních odstrašujících prostředků bez konzultací se spojenci a partnery. Spojené státy budou klást stále větší důraz na nejaderné odstrašování, například ve formě protiraketové obrany.

5. Udržovat bezpečný, zajištěný a efektivní jaderný arzenál

Spojené státy nadále nehodlají pokračovat v jaderných zkouškách, které ukončily v roce 1992, nebudou vyvíjet nové jaderné hlavice a udrží si jen současný jaderný arzenál, jehož životnost budou prodlužovat. Soustředí se na to, aby jaderné zbraně, které skladují, byly v bezpečí a spolehlivé. Do budoucna je podle nové jaderné strategie cílem USA svět bez nukleárních zbraní.

Protiraketová obrana

Nový americký kontinuální projekt strategie americké protiraketové obrany je uveden ve studii Ballistic Missile Defence Report (BMDR). Ve srovnání s dřívějším zaměřením na rakety dlouhého doletu je zaměřen na protiraketovou obranu bojiště, tj. proti střelám krátkého a středního doletu. Tak to v konfrontaci s bývalým prezidentem Georgem Walkerem Bushem požadoval ministr obrany Robert Gates: „Určil jsem, že hlavní prioritou našich plánů a programů protiraketové obrany je ochrana před krátkodobými regionálními hrozbami. Taktéž jsem vydal příkaz podporovat posílení vojenské schopnosti bránit území USA od omezeného napadení malým množstvím balistických raket dlouhého doletu.“ Projekt se zaměřuje výhradně na zbraně hromadného ničení nukleárního charakteru. Chce zabránit šíření jaderných zbraní i raketových technologií a omezit možnosti jejich zneužití zeměmi, které tyto zbraně již mají, a to jak pokud jde o jejich využití jako nástroje odstrašení, tak faktické použití.

BMDR deklaruje záměr zachovat 30 antiraket GBI rozmístěných na Aljašce a v Kalifornii; k tomu se uvádí: „USA jsou v současné době ochráněny od napadení s využitím omezeného množství mezikontinetálních balistických raket (MBR)... USA jsou schopny v blízké budoucnosti odrazit předpokládanou hrozbu ze Severní Koreje a Íránu.“ USA mohou rozmístit dalších osm antiraket GBI, a to z antiraket určených pro pokusy. v souvislosti s možným zesílením hrozby MBR se počítá také s antiraketami SM-3. Antiraketa SM-3 Block 3B, která je ve vývoji s plánovaným dokončením do roku 2020, může být pro velkou rychlost schopna zasáhnout MBR ve vzletové fázi. Ochrana před MBR je tak poněkud v pozadí, větší důraz se klade na ochranu před raketami krátkého a středního doletu. Přednost se přitom dává flexibilním protiraketovým opatřením, USA nechtějí budovat pevná zařízení, ale mobilní. Vyžaduje to i nutnost snížit náklady projektu. Náklady musí přinést požadovaný efekt. Projekt BMD je otevřen mezinárodní spolupráci, zvláště kooperaci s NATO. Její generální tajemník Anders Fogh Rasmussen však na Georgetownské univerzitě ve Washingtonu řekl, že by Aliance a Spojené státy měly budovat protiraketovou obranu ve spolupráci s Ruskem.

Z hlediska obranných funkcí Evropy je důležité, že se v dokumentu uvádí nový přístup k budování protiraketové obrany na jejím teritoriu. Jedná se o časový harmonogram rozmísťování SM-3 v horizontu let 2011–2020. Deklaruje se otevřenost jednat v NATO a zmiňuje se explicitně role ČR a Polska, ale bez jakékoli konkretizace jejich budoucí role. BMDR přiznává možnost vzniku obav Ruska a Číny a protiraketová obrana USA se může negativně dotknout obou zemí. Je tu však pasáž souznící s Rasmussenovým vystoupením: „Naším cílem je zahrnout Rusko do nové struktury zadržování, která se stane odpovědí na rostoucí výzvy mezinárodnímu míru, bezpečnosti ze strany malého množství států, které chtějí vytvořit tajný potenciál.“

USA však nepředpokládají, že se do společného projektu zapojí Čína, vyjadřují obavu z raketového potenciálu ČLR, který je hrozbou Tchaj-wanu a vojenským objektům USA v regionu východní Asie. v případě Ruska a Číny je opominuto, že obě velmoci mohou být globální projekcí moci USA ve světě znepokojeny zejména změnou rozložení moci ve světě mezi jednotlivými velmocemi.

V této souvislosti je nutné vnímat, že BMD je součástí konceptu regionálního odstrašení, které v současné době není jako v době studené války založeno na rovnosti aktérů. Dokument v této souvislosti zdůrazňuje, že nový projekt není v žádném případě zaměřen proti Rusku a Číně, jejich zájmům a jadernému detergentu. Má především omezit vliv regionálních mocností jako Írán či zemí, jako je Severní Korea. Není však zmíněn Pákistán.

BMDR podle českého bezpečnostního analytika Miloše Balabána ze Střediska bezpečnostní politiky Univerzity Karlovy nepředstavuje radikální přehodnocení vojenské politiky USA. Dílčí změna spočívá v tom, že v dokumentu už nejsou tvrdé, agresivní formulace, které používala předcházející Bushova administrativa. Jeho rétoriku proti terorismu nahrazuje pragmatismus a s tím spojená flexibilita. Obamovým cílem je i přes tuto „politickou daň“ spojit dlouhodobou vojenskou strategii s reálnými, nikoliv potenciálními hrozbami. Je to složitý proces, kterému se bude stavět do cesty i existující lobby vojenskoprůmyslového komplexu, o čemž svědčí i americký rozpočet na obranu v roce 2011 ve výši 708 miliard dolarů.

Severoatlantická aliance dává najevo, že by protiraketový štít ráda budovala i ve spolupráci s Ruskem. Vyzval k tomu koncem března 2010 na bezpečnostní konferenci v Bruselu generální tajemník Anders Fogh Rasmussen. Předpokládá to ovšem i zvýšené výdaje evropských členských zemí. Ty jsou dvaapůlkrát nižší než americké (711 miliard USD). Účast Ruska by byla důkazem, že je součastí euroatlantického společenství. Příčinou je stále hrozba Íránu. Rozhodnout by o tom měl listopadový summit NATO v Lisabonu. Posílilo by to i prestiž Evropy v očích americké veřejnosti. Je ovšem problém, zda s projektem bude souhlasit Rusko, které je proti strategické protiraketové obraně, chce podle šéfkonstruktéra ruského zbrojního koncernu Almaz-Altej Igora Ašurbejliho do roku 2015 vybudovat z šesti vyvíjených systém vojensko-kosmické obrany schopný zasahovat cíle v supernízkých i kosmických výškách. Zkoušky antiraket Viťaz proti střelám středního doletu mají být realizovány již v roce 2011.

Diskuse kolem protiraketové obrany je zčásti fiktivní, zvláště z hlediska jejích možností. Záměr dislokace radiolokátoru americké protiraketové obrany u nás ztroskotal proto, že politikům nedošlo, že na jedné straně byl z geopolitického hlediska strategickým rozhodovacím procesem zasahujícím v podstatě všechny aktéry světové bezpečnosti, na druhé straně z vojenského hlediska měl jen okrajový význam. Šlo v podstatě jen o vybudování obrany proti náhodně odpálené střele nebo nanejvýš několika vystřeleným záměrně v počtu tří, maximálně pěti kusů, proti nimž mělo být v Polsku dislokována 10 až 11 raket Patriot.

Obecněji řečeno, útočné raketové a jaderné zbraně technologicky výrazně předstihly příslušné systémy obranné, tzn. že komplexní protiraketová obrana je nereálná a finačně nedostupná. Proti existujícímu potenciálu by bylo třeba vybudovat protiraketové základny s přibližně 6000 až 8000 střelami se zajišťujícím komplexem, a to nebereme v úvahu rakety krátkého a středního dosahu s jadernými či konvečními střelami. Američané již vydali na protiraketovou obranu přes 100 miliard dolarů a mají k dispozici jen několik desítek raket na Aljašce, v USA i jinde. Podle smlouvy ABM je chráněna jen Moskva a Severní Dakota. a při masovějším použití potenciálu nejsou chráněny ani tyto prostory. Podobně je tomu se zastaralými 200 kusy amerických taktických zbraní, pumami B2 v Evropě. Ruská federace je samozřejmě schopná odvety ještě větším počtem těchto zbraní. Znamenalo by to totální katastrofu. Je stále patrnější, že tyto zbraně mají především odstrašující politický charakter. a na strašení jich zas tolik potřeba není.

Aniž bychom spekulovali o přelomovém významu podepsané dohody a dalších připravovaných kroků, bylo by je třeba zařadit do historického a aktuálního kontextu:

Po dvou multipolárních světových velmocenských modelech, vedoucích ke dvěma světovým válkám, nastalo téměř půlstoleté období bipolarity dvou supervelmocí – Spojených států a Sovětského svazu. Po pádu tzv. světové socialistické soustavy a rozpadu SSSR začala unipolární éra pod vedením Spojených států. Po nástupu Baracka Obamy a postupném oslabování vůdcovství USA již v době Bushovy administrativy je v budoucnosti možné alternativní vyústění vývoje: buď znovu do multipolarity s vážnými bezpečnostními negativními důsledky, či do multilaterálního světa řídícího se dohodnutými pozitivními principy, vedoucími ke vzájemné důvěře a společnému řešení vážných světových problémů.

Máme-li tedy zhodnotit, co jsme mohli přímo sledovat a čeho jsme byli svědky: velmi pravděpodobně to k budování multilaterálního světa přispělo.

Antonín Rašek

Čtěte také:

Antonín Rašek: Obamova afghánská koule u nohy

Miloš Pick: Globální krize a společnost svobody

Obsah Listů 4/2010
Archiv Listů
Autoři Listů

Antonín Rašek

Svět pestřejší a přece jen bezpečnější?

Taktické jaderné zbraně

Body nové strategie

Protiraketová obrana

Čtěte také:

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu