Miroslav Klučka

Debatovat se Španěly...

Někdy v červenci 1966 jsem se jako student potloukal ulicemi Londýna a hledal svatopavelskou katedrálu. Oslovil jsem kolemjdoucího a on mi odpověděl, že ji hledá také. To nás dalo dohromady – o to víc, že to byl Španěl. Já totiž studoval španělštinu, nu a kromě toho potkat někoho z frankistického Španělska té doby bylo samotné již zárukou mého zájmu. Stejná motivace k seznámení vedla i Rubéna Cabu, mého nového přítele, neboť tíhl k levici, potlačované v jeho zemi. Ukazoval jsem mu svůj pas barvy zelené, ve kterém stálo, že je platný pro všechny státy světa, ve skutečnosti ale, jak jsem mu vysvětloval, byl platný leda tak pro východní Německo a ještě pár zemí světového socialistické zřízení, zatímco například pro cestu do Anglie musel mít člověk pozvání od někoho tam, v tom pozvání mu ten někdo musel zaručit pokrytí veškerých nákladů spojených s cestou, pozvání musel mít úředně přeložené do češtiny a poté teprve mohl (ale nemusel) získat od našich bezpečnostních orgánů výjezdní doložku. s doložkou mohl jít do banky a vyměnit si dvě libry na měsíční pobyt v Anglii. Tak to bylo alespoň v mém případě.

Ukázal mi na oplátku svůj pas, i v něm stálo, že je platný pro všechny státy světa, ale pozor: s výjimkou Ruska a satelitních zemí kromě Kuby. „S Kubou nás pojí historické svazky,“ smál se. – „A co tě přivedlo do Anglie?“ zeptal jsem se. „Ále,“ mávl rukou, „pohádal jsem se trochu s manželkou, tak jsem sedl do auta, zajel na letiště a nasedl na první aeroplán, co právě odlétal. Tak jsem se ocitl v Londýně.“ v duchu mnou zacloumala závist spojená s beznadějí. Tohle je svoboda, říkal jsem si, toho já a nikdo od nás nikdy nedosáhneme.

Zeptal se, zda bych nechtěl navštívit Španělsko. „Jsem advokát,“ řekl, „pro mne není problém napsat pro tebe pozvání, jak jsi mi naznačil.“ Zatvářil jsem se neurčitě. Jednak jsem chtěl příští prázdniny pracovat v Norsku, odkud jsem pozvání měl, a jednak jsem tušil, že výjezd do Španělska, vysloveně nepřátelské země, se kterou nás nepojí diplomatické svazky, bude asi jiná káva. Avšak psala se léta šedesátá a o dva roky později jsem si o to pozvání přece jen řekl. Bylo jaro roku 1968, i na policii, pardon, Veřejné bezpečnosti, se lidé usmívali a výjezdní doložku jsem bez řečí dostal, jen s upozorněním, že není nikdo, kdo by mi zprostředkoval vízum do Španělska. Totéž mi řekli v Čedoku.

Ale když tam mohou jezdit fotbalisté a nákupčí pomerančů, proč ne já? i napsal jsem na Ministerstvo zahraničních věcí dotaz, a světe div se, dostal jsem od nějakého soudruha písemnou radu, která pobočka Čedoku v Praze může moji žádost vyřídit. Vyřídili, ale nešťastně: že platnost víza končila v době, kdy bych podle předpokladů byl zrovna na cestě. Nu což, pokud ještě bylo vízum platné, vyřídil jsem si na velvyslanectví Rakouska, Itálie a Francie jejich tranzitní víza, pas poté vložil do obálky a doporučeně poslal na španělské velvyslanectví v Bernu, odkud mi bylo vízum vydáno. v přiloženém dopise jsem se zmínil o své touze studenta jazyka země slunce a pomerančů poznat ji blíže; vinou chyby v administrativě je mi naplnění touhy odepíráno. Obratem jsem obdržel dopis ze Švýcarska a v něm zlatým písmem ozdobenou kartičku velvyslanectví, na které mi bylo sděleno, vážený seňore, ve Vašem případě se Vám uděluje nové vízum, gratis.

Mohl jsem tedy sebrat pár švestek a vydat se autostopem do Španělska na cestu, kterou jsem odhadl asi tak na týden. i stalo se a po dalším týdnu, stráveném v rodině barcelonské přítelkyně, jsem se vydal opět na stop směr Madrid, kam jsem dojel za dva dny se zastávkou v Zaragoze. Můj přítel, jak se ukázalo, zastával místo vedoucího výzkumu veřejného mínění a marketingu, s kanceláří v jednom z nejvyšších pater mrakodrapu na Plaza de Espaňa v centru Madridu. Měl jsem trochu ostych před jeho sekretářkou a tím luxusem kolem, já, špinavý z cest, on, s bílým límečkem a kravatou. „Už jsi jedl?“ přivítal mě. Měl tři byty a jeden z nich mi nechal v Madridu k dispozici. „Já se odstěhuji do Escorialu, tady je beztak v létě horko,“ řekl. „Cokoliv najdeš v ledničce, je tvoje, neváhej.“ Neváhal jsem a po jeho odchodu si vytáhl z ledničky sympatickou láhev a připil si na zdar výletu. Nu, od té doby alespoň vím, jak se řekne španělsky ocet.

Roku 2010

Tak to se nejdřív vybere země. Znám cestovatele z Německa, který v padesáti prodal veškerý movitý a nemovitý majetek, akcie a další statky a rozhodl se po zbytek života cestovat. Jeho výběr je jednoduchý. Zabodne prst do globusu na opačném místě světa, než se právě nalézá, a tam se rozjede. To já se rozhoduji podle financí, jazyka, neměla by to být země ani příliš bohatá (člověk pak má sklon malinko závidět), ani příliš chudá (domorodci pak mají sklon malinko závidět), měla by být bezpečná, turistům nakloněná, bez četných hurikánů či zemětřesení, samozřejmě atraktivní.

Protentokrát jsem si vybral Španělsko, Madrid a okolí, závěrem pak Gibraltar. Přes internet jsem si našel poslední zprávy o příteli z mládí. Stal se z něj spisovatel, jak pravila Wikipedia. Internet mi posloužil i k nalezení jeho současné adresy v telefonním seznamu. Dopisem jsem mu oznámil příjezd do Madridu a přání se s ním sejít. Odvětil, že můj pobyt se shoduje s termínem knižního veletrhu v Madridu, na němž bude uvádět novou knihu. Je tedy velmi zaneprázdněn, ale určitě ať mu po příjezdu zavolám, nějaký termín setkání si najdeme. Přidal i pár drobných rad týkajících se ubytování v Madridu.

Opět pomocí internetu jsem si našel kousek od stanice metra Gran Vía v centru města tzv. hostal, což je španělská specialita, malý rodinný hotel, bez snídaně, ale jinak se vším, co může skromný turista očekávat. Zbývalo jen pár maličkostí. Zajistit si hotel na Gibraltaru a také cestu tam a zpět do Madridu, odkud jsem již hodlal pokračovat metrem přímo na letiště a opět přes Frankfurt do Prahy. Hotel na Gibraltaru nebyl problém. Zanedlouho mi z tiskárny vklouzl do ruky předplacený voucher. Taktéž nebyl problém zajistit si místo na vysokorychlostní vlak ALTARIA z Madridu do Algeciras a zpět. Na druhém konci se mnou jménem španělských železnic komunikoval jen automat, kterému jsem mohl bez obav svěřit číslo své kreditkarty, a ve chvíli jsem držel vytištěné jízdenky.

A to je vše. Aniž bych vstal od stolu či vytáhl paty z domova. Náhle se mi nějak zastesklo po starých časech. Jak jsem se jen honil, abych sehnal víza! a jak jsem byl na to pyšný! Dnes po mně nikdo víza ani nechce. Chybí mi tu nějak pocit vítězství, v tom 21. století.

Madrid

Nemohl jsem minout knižní veletrh, byť můj přítel, s nímž jsem se domluvil po telefonu na schůzce, nebyl ten den k mání. Veletrh se konal v rozsáhlém parku Retiro s jezírkem uprostřed.

„Vy neznat Zurrrrbarrán, Murrrrillo, Herrrerra? Jen tak dál, a vychováte stejnou generrraci ignorrrantů jako vy...“ hřímal na nás kdysi ve „španělských reáliích“ Ilios Yanakakis z katedry, v ruce s nezbytnou cigaretou, jejíž popel odklepával někam směrem k ústřednímu topení. z těch jmen jsem znal pouze Herreru, to byl trenér Interu Milán, ale nebyl jsem si jist, zda je řeč zrovna o něm. Nyní tedy, v muzeu El Prado, jsem si v klidu prohlížel obrazy zmíněných španělských mistrů a vzpomínal na onoho dobrého muže, jenž k nám na fakultu přišel odněkud z Řecka a po sovětské okupaci zase odešel učit na univerzitu jinam, snad do Francie či Švýcarska. Škoda že někteří dnešní rychlokvašení studenti nejenže nemohou nalézt výkaz o řádném studiu, ale nemohou si ani vybavit tvář jediného vyučujícího. o hodně přicházejí. Za to ale neváhají měnit svět k obrazu svému z parlamentních lavic.

V den, kdy jsem se vydal na prohlídku stadionu San Bernabeu, se zrovna představoval nový trenér Realu Madrid José Mourinho. u vchodu postával kameraman televize Madrid 4 a jeho společník odchytával s mikrofonem kolemjdoucí s dotazem, co soudí o novém muži v čele Realu. Jeho pozornosti jsem neunikl ani já a vlastně ani nevím, jestli jsem nebyl ten večer v televizi. Prohlídka stadionu, který pojme 80 000 diváků, začíná vyhlídkou z nejvyššího bodu věže B a pak se jde dolů přes útroby stadionu, kde se nachází výstavka těch nejcennějších pohárů, a že jich není málo, které klub v historii získal. Promítají se ukázky nejkrásnějších gólů nedávné historie a prostorami zní hymna klubu, kterou zpívá Plácido Domingo. Jsou zde fotografie všech mimošpanělských hráčů, kteří kdy za klub hráli, s vlaječkami příslušné země. Takže je zde i vlajka slovenská u jména Dubovský. Prohlídka pokračuje přes prostory vyhrazené pro VIP až k sedačkám u trávníku pro trenéra a náhradníky, včetně šaten a rehabilitačních prostor. Ty prý jsou ale pouhými replikami pro návštěvníky, neboť skutečné prostory patří k nedotknutelnému soukromí hráčů.

Na stadionu Vicente Calderona hraje druhý slavný madridský klub, Atlético Madrid. Říká se o něm, že to je spíše klub proletářů, zatímco Real je klub bílých límečků. Na rozdíl od Realu jsme mohli spatřit skutečné prostory šaten a rehabilitace hráčů, i zavěšené dresy, mezi nimi pak i s číslem 17, patřící Ujfalušimu. Poslal jsem odtamtud do vlasti pohled stadionu se slovy Saludos de Ujfaluši, který ale k adresátovi nedorazil, neboť si ho nějaký dobrák přivlastnil v domnění, že má skutečný podpis Ujfalušiho.

Na koridě

Býčí zápasy patří neodmyslitelně ke španělské kultuře mimo jiné i proto, že se zde nehraje nerozhodně (Hemingway). i když se počítá se smrtí býka, ne vždy to tak musí být. Naposled utrpěl v madridské aréně Las Ventas vážné zranění matador Julio Aparicio 22. května 2010, když mu býčí roh pronikl bradou přes ústní dutinu navenek. a v přilehlém Muzeu býků je k vidění oblečení nejslavnějšího matadora všech dob Manoleta, na protější stěně pak vycpaná hlava býka jménem Islero, který Manoleta v tom oblečení nabral na rohy. Aréna Las Ventas pojme přes 20 000 diváků; v květnu se scházejí každý den na představení, které začíná přesně v 19 hodin a trvá asi dvě hodiny. Lístky jsou cenově odstupňovány ne tak dle vzdálenosti od samotné kruhové písčité arény, nýbrž podle toho, zda sedíte ty dvě hodiny na slunci (sol), na slunci a ve stínu (sol y sombra), či ve stínu (sombra). Rozdíl v ceně může být až dvojnásobný. Každopádně si připravte na průměrný lístek asi 60 eur. Té ceně se nedivte. Takový býk něco stojí, za ty dvě hodiny jich skoná sedm, počítejte platy matadorů a pomocníků picadores a bandorilleros a vezměte v úvahu, že v pozadí je v malém operačním sále připravený doktor, jakož i v kapli kněz.

Díky aktivistům za práva zvířat však popularita zápasů klesá. Podle výzkumu veřejného mínění z roku 2002, které provedl Gallupův ústav, jen něco přes 10 % Španělů má „vážný zájem“ o koridu, zatímco téměř 70 % o ni nestojí. z průzkumu vyplývá, že mladí lidé ztrácejí zájem více než starší generace. Zájem se liší dle oblastí. v Barceloně je zájem tak nízký, že parlament přijal v roce 2009 rozhodnutí býčí zápasy v Katalánsku zakázat. Toto rozhodnutí se setkalo s veřejným odsouzením v ostatních částech země a hovořilo se o nacionalismu Katalánska. Dosud ostatně nenabylo rozhodnutí právní moci a býčí zápasy se v Barceloně dále (léto 2010) konají. Je-li něco, co mě přece jen zaujalo, pak je to boj jezdce na koni (rejoneador) proti býku, který se koná obvykle jako vložka po třetím zabitém býkovi.

Východ a Západ

Café Gijón, prvně otevřena v roce 1888, je nejslavnější literární kavárna Madridu, kam chodívali na tertulias, literární dýchánky, básníci a spisovatelé jako Camilio José Cela, Federico García Lorca, Antonio Machado, Rubén Darío. Zde jsem se měl sejít se svým přítelem po dvaačtyřiceti letech. Poznal jsem ho okamžitě, ale bylo to i tím, že jsem viděl jeho fotografie na webu.

Rubén Caba jako mladý člověk té doby ve fašistickém Španělsku tíhl spíše k levici, jenže během častých pobytů v Německu, kde si počátkem šedesátých let vydělával na svá právnická studia, potkával často emigranty z Maďarska či Východního Německa a poznával, že život v komunistických zemích je jiný, než si ho on či jeho přátelé představovali. Po ukončení studia pracoval v čele Gallupova ústavu v Madridu a zároveň dálkově vystudoval filozofickou fakultu. Když v roce 1969 přišlo převzetí ústavu pod americkou správu, vzdal se výhodného postavení, byť ho přemlouvali, aby zůstal, ba i služební porsche mu nabízeli. Odebral se do ústraní svého domu v Escorialu a stal se z něj spisovatel na plný úvazek. „Cítil jsem vždy touhu psát, můj otec i dědeček byli také spisovatelé, dělat v nějakém reklamním oddělení mne nebavilo.“ Tak jsem si při tom vyprávění vzpomněl na Wericha s Horníčkem... Brát radši míň za to, co radši... Co jsem to řek? No, řek jste to dobře, ale zní to blbě...

K našemu stolu pomalu začali přicházet další spisovatelé, prý se zde scházejí každý čtvrtek. Po úvodních tapas jsme se všichni zvedli a odešli do nedaleké restaurace na oběd. Ten se skládal z několika chodů, nechyběla klasická paella a družná debata se protáhla až do večerních hodin. Přítomní byli velice dobře seznámeni s naší literaturou i filmem, znali poslední film Jiřího Menzela i to, že děj byl postaven na příběhu od Bohumila Hrabala. o posledním filmu Miloše Formana Fantasmas de Goya, Goyovy přízraky se vyslovili muy malo, velmi špatný, i když jinak hovořili o Formanovi s úctou. Velmi se zajímali o poslední zprávy o Václavu Havlovi.

Ke své hanbě jsem se příliš do debaty nezapojoval. Debatovat se Španěly je totiž umění. Máte-li myšlenku a chcete ji ze sebe vysoukat, nemáte na to příliš času. Sotva se jeden z posluchačů dovtípí, co chcete říct, chopí se slova a myšlenku začne rozvíjet, druhý mu skočí do řeči a něco namítne, dodá něco navíc, načež se do debaty zapojí další řečník, a ten původní je postupně zapomenut a může se o to více věnovat občerstvení.

Gibraltar

„Gibraltar je anglická kolonie, protože uznávají královnu, mluví se tam anglicky a platí se anglickými penězi. Pravda?“ Dle očekávání se mi dostalo záporné odpovědi. a hned první omyl na mé straně, tamní lidé mezi sebou prý vůbec nemluví anglicky, nýbrž andalusky. Následovala vášnivá debata, při níž padaly argumenty pro a proti. Mimo jiné jsem byl překvapen otázkou, zda tam jedu nakupovat. Snad jediné zbylé bezcelní pásmo ve sjednocené Evropě...

Nastal čas rozloučení s přítelem, který mi věnoval své dvě knihy s věnováním. „To léto tehdy,“ říkal jsem mu dojatě, „bylo asi nejkrásnější léto mého života. Děkuji ti za ně.“ – „Víš,“ odvětil, „ono to je také trochu tím, že jsme byli mladí.“

V oněch dávných dobách mi zastavil někde za Valencií španělský řidič, jehož upoutala vlajka, pod níž jsem stopoval. Když jsem mu vysvětlil, odkud jsem, spokojeně pokýval hlavou nad svým vkusem při výběru spolujezdce a začal rozvádět myšlenku, jak by bylo krásné mít ve Španělsku socialismus. Ukázalo se, že podniká v obuvi, ale zákazníci mu neplatí či platí opožděně. Kdyby mu podnik zespolečenštili, uvažoval, zůstal by v pozici ředitele a o vymáhání dluhů by se mu postaral stát. „Víš,“ říkal, „zprvu jsem myslel, že jsi Francouz, podle těch barev na vlajce, ale všiml jsem si, že jsou jinak uspořádané.“ – „Jako Francouzovi byste mně nezastavil?“ – „Ne.“ – „Proč?“ – „Nemám rád Francouze. Velký soused na severu. Moc se vytahují.“ – „A kdybych byl Američan?“ – „Také ne. Nechci mít jejich základny ve Španělsku.“ – „Víte,“ sonduji opatrně, „někdy, když se mi na stopu nedaří, vytáhnu vlajku Velké Britanie, to mám pak větší šanci, že mi někdo zastaví. To byste mně také nezastavil?“ – „Tak to už vůbec ne. Britové nám ukradli Gibraltar!“

Podle současné ústavy mají na Gibraltaru téměř úplnou vnitřní samosprávu skrze volený parlament. Hlavou státu je královna Alžběta II. a v jejím zastoupení stojí guvernér, pod jehož vliv patří obrana, zahraniční politika a vnitřní bezpečnost, jakož i justice. Gibraltar je součástí EU, s výjimkou celních předpisů a zemědělské politiky, a od roku 2004 se účastní voleb do Evropského parlamentu v rámci jihozápadního anglického volebního obvodu. Měnou je gibraltarská libra, ale stejně legálně zde můžete platit i librou britskou. Mince jsou stejné jako v Anglii, jen námětové vyobrazení je jiné. Úředním jazykem je angličtina, avšak lidé mezi sebou hovoří jazykem llanito což je andaluská španělština ovlivněna angličtinou. Jde o jazyk unikátní pro Gibraltar. Však také místní lidé si říkají Llanitos.

Jak britská, tak gibraltarská vláda prohlašují, že Gibraltar je plně dekolonizován, i když v OSN zůstává na seznamu nesamosprávných území. Španělské úřady trvají na tomto postoji OSN a komentátoři se běžně zmiňují o Gibraltaru jako o kolonii.

Spory o Gibraltar zatěžují britsko-španělské vztahy po celou dobu trvání teritoria. v roce 1969, za diktátora Franka, tam byl zcela uzavřen přístup po souši a zakázány byly také letecké a lodní spoje. v roce 1982 by pozemní spoj opět otevřen. v roce 2006 v Córdobě uzavřely Gibraltar, Spojené království a Španělsko dohodu, dle které byla uvolněna hraniční kontrola, k velkému ulehčení života obyvatel na obou stranách hranice. Následovalo zrušení telekomunikačních překážek a uvolnění leteckého provozu. Španělsko ale i nadále trvá na svém nároku na toto území, byť se obyvatelstvo Gibraltaru několikrát v referendech vyslovilo proti, naposled v roce 2002.

V posledním španělském hraničním městečku La Línea de la Concepción se v nádražním bufetu ptám na cestu na Gibraltar. Trochu pobaveně mi někdo ukáže palcem ven na druhou stranu bufetu. Opravdu, asi 100 metrů odtud je socha cyklisty, jak vyhlíží k hranici, s nápisem „Na paměť španělských pracujících v Gibraltaru, 1. května 2003“. Trochu mi uniká její smysl, ale nejspíš to bude mít něco společného s blokádou hranice a následným (ne)odškodněním pracujících, kterým byl po dlouhá léta upřen vstup do práce na „cizím“ území. Jdu k hraničnímu průchodu pro pěší a svědomitě plním pokyny na tabulce – připravuji si dokumenty. Nikdo se však o pas nezajímá, stačí jeho červená barva, jsem příslušník EU. To by se diktátor Franko divil. a což teprve ten náš, v brejličkách, který Čechům a Slovákům kladl na srdce že hranice nie sú žiadne korzo! Ale jsou, mohou být, i v tom se mýlil.

Letiště, runway, protíná živou třídu W. Churchilla. Na zvukové znamení se zastaví veškerá doprava, spadnou závory a před vámi přeletí odlétající či přistávající letadlo. Naše dítko při pozdním příchodu do školy může najít omluvu ve spadlých závorách při přejezdu vlaku, dítě v Holandsku se obdobně vymlouvá na zvedací most, že právě jela loď, ale snad jen dítko na Gibraltaru má právo říct, když ono zrovna bylo letadlo. Naštěstí jich za den zase není tak moc, letiště má přímý spoj jen na dvě anglická města, Londýn a Manchester.

Na prohlídku Gibraltaru stačí tři hodiny včetně vstupů do jeskyně Sv. Michala, návštěvy opičího doupěte a ručně vyhloubených chodeb v pevnosti, které prý měří dohromady 50 kilometrů.

Bylo nás v tom taxíku celkem sedm, z toho čtyři Angličané seděli se mnou vzadu a jedna mladá španělská dvojice vpředu vedle řidičky – průvodkyně, která komentovala cestu střídavě v angličtině a španělštině. Překvapili mě ti Španělé. Když se dozvěděli, odkud jsem, přišli za mnou a nadšeně popisovali své zážitky ze čtyřdenního pobytu v Praze. Že prý je to nádherné město a v něm neuvěřitelně laskaví a ochotní lidé. i když jsem jejich entuziasmus v duchu nesdílel, pronesl jsem, že mě to těší. „Proto vám to říkáme, abychom ještě jednou vyjádřili své díky za nevšední zážitky.“ Posílám touto cestou díky dál těm, komu patří.

Miroslav Klučka (1946) je středoškolský profesor angličtiny a španělštiny.