Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2010 > Číslo 4 > Václav Jamek: Čistý záchod aneb Schwarzenberg

Václav Jamek

Čistý záchod aneb Schwarzenberg

Tak se nám stařičký knížepán obětoval, a místo aby užíval zaslouženého klidu v některé ze svých odlehlejších restitucí a tam se těšil doživotní jednomyslné úctě národa i všeho lidstva, bude po nás radši uklízet záchody. a jsou to přitom, jak říká, záchody příšerně zaneřáděné, snad žádné lejno nepadlo, kam mělo, jako bychom se po těch letech, co jsme opustili svá původní vidlácká hnojiště, ještě ani neuměli trefit do mísy. Taky se na nich dávno neuklízelo, a nelze se dokonce ubránit podezření, že to neřádstvo rozmazáváme po stěnách schválně.

Někdo jiný by takový hnus nechal uklidit trestancům či vojsku, a ještě líp nezaměstnaným, důchodcům, sirotkům a tělesně postiženým, ať už přestanou natahovat ruce a svobodně se o sebe postarají. Karel Schwarzenberg se však zachoval mužně a uklidí to sám; jistě s obětavým přispěním ostatních ministrů vlády, v níž zasedá, zejména těch za TOP 09. Kdo se také v lejnech vyzná lépe? Konečně vláda, která to vezme za správný konec, vláda fekální ostražitosti.

Není proč přecházet ten výlev mlčením. Kdyby si něco tak povážlivého dovolil sociální demokrat, ani si nechci představit, jak by ho média roznesla v zubech. Ale co by u Paroubka byla kolotočářská sprostota a u Topolánka plebejská neomalenost, toť u knížete pána staroslavná zemitost. Média citovala, a ztichla; vidí v něm koneckonců příští možnou hlavu státu. Takovou máme holt demokracii. a zasloužíme si ji.

Vyvstává podružná otázka, na který záchod doposud chodil sám Schwarzenberg. Na ten zaneřáděný asi ne, modré lejno hodno jest jinších podnosů. Možná nechodí na záchod vůbec. Leckterý z dnešních českých nabobů se s ostatními lidmi necítí svázán ani biologicky. Proto tak pohrdají zdravotním a sociálním pojištěním: netýká se jich to. Jak by řekl Freud: naše jsou lejna, oni z nich nadělali peníze; bohatství nezakládá jen rozdíl sociální, v jejich očích mění samu podstatu života. Na svou příslušnost k lidskému druhu si vzpomenou, až bude-li nejhůř: aby nám připomněli naši mravní povinnost k nim. Nemám zdání, zda Schwarzenberg sám takto smýšlí; přinejmenším by to nebylo ze stejných důvodů. v hrubé metafoře, kterou použil, je nicméně něco z tohoto vrchnostenského bludu přítomno.

Takže objektivně je to metafora, hodně vulgární, a uchýlil se k ní předseda vládní strany, místopředseda současné vlády. Metaforu můžeme chápat jako znak vyššího stupně, sestávající tak jako všechny znaky z toho, co je vyjádřeno a co tvoří složku označující, a z toho, co je myšleno a je oním vyjádřeným označováno. v metafoře není vztah mezi označujícím a označovaným libovolný, zakládá se v podobnosti mezi oběma složkami znaku; znak je „motivovaný“. Jako „zaneřáděný záchod“ je tak označována oblast politikovy praktické působnosti, neboli uspořádání a chod české společnosti, a zároveň se nám sděluje, že mezi tímto a oním – českou společností a zaneřáděným záchodem – existuje v nějakém ohledu podobnost. Sama analogie může tedy být předmětem sdělení, nemusí na ní být nic očividného; všude po světě by se určitě našlo dost politiků (namátkou: Václav Klaus, bratři Kaczyńští), kteří by jakoukoli podobnost mezi svou prací a drhnutím záchodů rozhořčeně zavrhli: vytírat hovna kravatou!

Podstatné pro metaforu je i to, že jde vždy o podobnost dílčí, která neplatí ve všech směrech. Nemusí tedy Schwarzenberg vysvětlovat, zda hodlá také šmírovat na metaforických dámských toaletách (což by souviselo s delikátní otázkou, zda je na dámách zaneřáděno stejně jako na pánech), ani jak je to ve Sněmovně s velkou a malou stranou, ani jaké bankovní produkty se mají označovat pojmem „močení“ a zda už na to zavedli samosplachovací mušle, nebo mají pořád jednotný žlábek s odtokovou mřížkou a stěnu natřenou dehtem. (Čtenář jistě pochopil, že mám se záchody letitou zkušenost, a to zdaleka neříkám všechno, co vím; možná bych se hodil na šéfa tajných služeb?)

Analogie je však plná zrádných zákoutí, a metafora bývá kluzká. Některé prvky podobnosti mezi použitým obrazem a tím, co má označovat, si mluvčí ani nemusel uvědomit, přesto se ve své zvláštní přiléhavosti samy od sebe vnutí, a jeho myšlenku obnaží víc, než by si přál, ba i víc, než jak se jemu samotnému důvěrně jevila. Jak by řekl Freud, metafora může fungovat jako vytříbený lapsus linguae; je to ten nejelegantnější způsob, jak kálet do vlastního hnízda.

Tím víc záleží na tom, v jakém vlastně ohledu má podle rétora analogie platit. „Zaneřáděný záchod“, převeden v koncept, označuje největší možnou špínu, za kterou si můžeme sami (neboli ve výchozím bodě je to už metafora, která vytváří další metaforu). Co tomu asi tak odpovídá v oblasti veřejné správy? Snad špatná ústava, určitě korupce. Ale vylepšovat českou ústavu nemá v úmyslu nikdo, a pokud jde o korupci, z jiných knížecích výroků víme, že k ní má Schwarzenberg vztah velkoryse kavalírský: kmáni a korupce prostě patří k sobě, stejně jako kmáni a demokracie, s tím se nedá hnout. On je nad věcí. Ze všech vládních stran ostatně předstírá ta jeho nejméně, že hodlá s korupcí zatočit.

Z hrubě asociálního programu TOP 09 a z toho, že právě tato strana obsadila jako na potvoru všechna ministerstva, která tyto věci spravují, vyplývá celkem zřetelně, že „zaneřáděným zá­chodem“ je míněna právě sociální oblast. Taky čím nižší společenská úroveň, tím jsou záchody zaneřáděnější, to všichni víme. Už žádné společné záchody se spodinou, každý ať se pěkně udělá sám pro sebe, a holota ať si kálí, kde ji napadne; příroda to spraví.

A co na to holota? Holota se raduje: také se udělá pro sebe a naseká z lejna majlant, jen když se nemusí na nikoho ohlížet a nikdo ji nezatěžuje přebalováním nemohoucích. Čeká ji veliký úspěch, tak proč by sama sebe trestala daněmi a dávkami; jestli někdo odpadne, má smůlu, je to holt odpad; ale většina to dokáže a nakonec, u Velkého zlatého klozetu, si potyká i se Schwarzenbergem. Schwarzenberg jako modla, Kalousek jako vzor: dvojice ve svém úspěchu podivuhodná; stejně povedená jako onen jadrně přímočarý středověký šlechtic a jeho ničemný, a právě proto nezbytný sluha Kubík Hajzlík, kteří se v úspěšné francouzské filmové komedii Návštěvníci omylem ocitnou v novověku.

Tak se rodí nejpopulárnější politik: z kolosálního nepoměru. Kolikrát jsme si v televizní upoutávce volebních debat museli vyslechnout, jak se podle Schwarzenberga při volbách jenom vyhází spousta peněz oknem. Plebejský maloměšťák si libuje, jakou si pan předseda dělá starost o jeho prkenici, ale ono to znamená ještě něco jiného: že se jen utrácí za hlouposti – totiž s prominutím za demokracii. Demokrat? Těžko říct – ale jistě náramný hráč. Sociální stát a špinavý zá­chod jsou jedno a totéž; z čehož logicky vyplývá, že jedno a totéž jsou nakonec prostě socky a hovna: toť ono místo, kde metafora podkluzuje. Není nad starý dobrý čas milodarů a privilegium hradních latrín tesaných z kamene, kde se celý rod scházíval ke společnému vyprazdňování.

Vůbec nepochybuji o tom, že milodary by dobrý knížepán rozdával štědře. Ale jiní by asi tak štědří nebyli, když jenom škudlí a škudlí. Tak nastává pravý opak toho, oč lidé posledních tři sta let usilovali: pomoc potřebným, starým a bezmocným neponechávat náhodě; formálně ji včlenit do společenského uspořádání, do zákonů. Občané se dál zříkají základů své civilizace; a nesporně tak činí platným demokratickým způsobem. Václav Bělohradský hovoří o tom, že lidem došla kolektivní soudnost. Ještě nedomýšlíme, jak závratně tím musí utrpět naše chápání demokracie a důvěra v  ni. Když jsou lidé schopni na Schwarzenberga zabrat, není vlastně nutno dát mu za pravdu? Demokracie je taková hloupá hra: ať žije demokracie!

K tomu škudlení: nejspolehlivější způsob, jak si nezaneřádit záchod, je vytrvalá zácpa; ale nemusí to dobře skončit; někdy je přece jen lepší záchod zaneřádit. Jsou důležitější hodnoty než čistý záchod.

Václav Jamek

Čtěte také:

Tomáš Tichák: Perpetual motion food

Václav Jamek: Vzad! aneb Mnoho bičů

Obsah Listů 4/2010
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Ondřej Vaculík:
Člověk jménem Rour

Jan Novotný:
Mizol a ti druzí

Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová:
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

Jurij Andruchovyč:
Rekreace aneb Slavnosti Vzkříšeného Ducha

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

Ondřej Vaculík

Alena Wagnerová

Jan Novotný

Tomáš horvath

Tomáš Tichák

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.