Karel Hrubý

Ještě o odpovědnosti intelektuálů

(K Listům 3/2010)

Příspěvek Evy Kantůrkové v minulém čísle Listů, kde reagovala na můj článek Odpovědnost intelektuálů (Listy 2/2010) citlivě vysvětluje zdrženlivost někdejších mladých intelektuálů z padesátých let, která se ještě dnes brání tomu, aby se analyzovaly příčiny a motivy jejich identifikace s tehdejší komunistickou ideologií a stalinským režimem. Poukazuje na společenský charakter této vazby, z níž ne každý se může zcela vyvázat. Upřímnost a hloubka jejího zamyšlení otvírá dimenzi individuálního hodnocení odpovědnosti, kterou je třeba v další diskusi jistě zohlednit. – Její příspěvek je také vážným zamyšlením nad metodami, s nimiž lze k tématu přistupovat. Proti mému připomenutí morální odpovědnosti určité části intelektuálů za jejich chování v počátečních letech komunistického panství považuje za vhodnější zkoumat vybranou skupinu „prostřednictvím jejich děl, filozofických, románových, filmových, vědeckých“ jako doklad toho, „jak se vyvíjelo společenské poznání a kritické vědomí těch krušných let“. To je nepochybně legitimní požadavek, proti němuž nelze nic namítat. Sám jsem ve svém článku upozornil na to, že v posledních letech se objevují práce, v nichž toto intelektuální přilnutí ke komunistické ideologii i pozdější myšlenkový vývoj jsou obsahově důkladně zpracovány (jako příklad jsem jmenoval knihy M. Kopečka a J. Knapíka). Postrádal jsem však u nich bližší přihlédnutí i k morálním postojům a jednáním tehdejších mladých vyznavačů marxismu-leninismu v jeho stalinské podobě. Motivy a okolnosti, které je v pozdních čtyřicátých a raných padesátých letech – tedy ještě před odhalením „kultu osobnosti“ – vedly k přijetí této ideologie a její účelově pojaté stranické morálky, nebyly podle mého názoru dosud dostatečně osvětleny. a protože jsem psal pro Listy, zvolil jsem formu eseje (nikoli vědeckého zpracování), abych na tento nedostatek upozornil. Nejde tedy o metodický omyl, jak se domnívá E. Kantůrková, ale o volbu vhodného písemného útvaru pro zvolený časopis.

S rozpaky, zda společenské vědy mají zaujímat morální postoje k popisovaným a analyzovaným událostem a osobám, které v nich měly aktivní účast, se setkáváme poměrně často. i Eva Kantůrková by raději viděla analýzu myšlenek a děl příslušníků těchto mladých komunistických intelektuálů než připomínku, že je třeba věnovat pozornost i jejich morálce a postojům z ní vycházejícím. Odráží se v tom pochopitelná nechuť k „moralizování“, tj. k vynášení soudů nad epochami, obdobími a lidmi v nich zúčastněnými podle pozdějších měřítek. Tento v podstatě oprávněný postoj vede bohužel často až k tomu, že přítomnost morálky v chování společnosti nebo jednání jednotlivců ve zkoumané době je přehlížena nebo jen nedostatečně zohledněna. Morálka se pak zmiňuje jen v nejobecnější rovině jako problém svobody a kognitivního hledání smyslu společenského i individuálního směřování do budoucnosti. Vlastní náplň této morálky, tj. principy, na nichž je založena, hodnoty, jimiž se řídí, omezení, která si ukládá, systém příkazů a zákazů, které se promítají do jednání a chování jednotlivců i větších společenských útvarů, zůstává v podstatě neobjasněna. Skutečnost tak není rekonstruována ve svém celku, nýbrž jen v rovině intelektuální, která sama ovšem není dostatečným obrazem mentality diskutované generace, tj. tehdejších stoupenců leninské ideologie. k této mentalitě patří nejen způsob myšlení, ale také způsob hodnocení, který ovlivňuje i sociální chování jednotlivců i skupin jak vůči příslušníkům své skupiny, tak i k lidem mimo ni, tj. například k těm, kteří už svými třídními znaky nebo politickými názory do okruhu „soudruhů“ stejného či příbuzného prorežimního vyznání nepatří; konkrétně tehdy: k „nepřátelům“ a „zrádcům“.

Názory, měřítka a sociální chování jednotlivých lidí či jimi spojovaných skupin v padesátých letech jsou srozumitelné jen v kontextu kulturní atmosféry těchto let. v této atmosféře žili stoupenci i odpůrci leninské ideologie a stalinské verze „socialismu“. Stoupenci se většinou ani po létech nevzdají svých „vítězných“ zážitků z kolektivu mentálně příbuzných přátel, své „skupinové hrdosti“. Stejně jako odpůrci asi nikdy zcela nevymažou ze svého vědomí zážitky „pokoření“ režimem nebo jeho – tehdy všelijak angažovanými či preferovanými – stoupenci. Pro jedny budou historicky rozhodující změny v české a slovenské společnosti v letech padesátých. Pro jiné budou významnější léta šedesátá, kdy režim nastolený po únoru 1948 měl být reformován do lidštější podoby. Předpokladům a motivům sociálního chování jedněch i druhých pro ztotožnění s jedním z těchto dvou odlišných „táborů“ lze porozumět jen v odlišném dobovém kontextu těchto dvou desetiletí – s náležitým přihlédnutím k individuálním biografiím a názorovému i citovému vývoji účastníků tohoto vztahu. Přesto je podle mého názoru možné po dlouhých desetiletích, která mnohé hrany obrousila, bezpředsudečné racionální zpracování tohoto časově vzdáleného období. Tím spíše, že intelektuální zrání této generace bylo už odbornými pracemi do značné míry objasněno. Nejde tedy vůbec o otázku „viny“ posuzované z pozdějších pozic (a tedy v rámci jiného, změněného kulturního kontextu), nýbrž o objasnění předpokladů, okolností, příčin a motivů tehdejšího přijetí či odmítnutí monopolní leninsko-stalinské ideologie, resp. výhrad k jejímu mocenskému, popřípadě i sociálnímu a kulturnímu systému. a jde ovšem také o zohlednění důsledků, které šíření a propagace této ideologie a podpora stalinského systému těmito mladými komunistickými intelektuály měla pro život, myšlení a hodnocení lidí „dole“, tj. žijících na straně odvrácené od zářného slunce leninsko-stalinského „socialismu“.

Mnozí z tehdejších stoupenců poznali – hlavně zásluhou z Moskvy přicházejícího odhalení chyb a zločinů stalinského režimu – poměrně brzy své myšlenkové pomýlení. Někteří byli už dříve zvikláni jugoslávskou „odchylkou“ a revizí, která jejím kacířstvím byla v komunistickém táboře vyvolána. Slepou důvěru v dogmata a vůdce začali vyměňovat za kritické „ohledání“ ideologie a systému. Jejich názor na smysl revoluce se počal měnit – po zveřejnění Stalinových zločinů ještě nepatrně, ale v letech šedesátých už zcela zřetelně. v období husákovské normalizace, kdy většina z nich byla vyloučena ze strany, se projevil jejich odklon od stranické ideologie ještě dalekosáhleji; jejich podíl na Chartě 77 byl pozoruhodně vysoký. Ale právě tady je podle mého názoru na místě otázka: Měnila se rozhodným způsobem i jejich morálka? Lze vyměnit svědomí stejně důkladně jako intelektuální obraz světa? Diskontinuitu názorovou lze racionálně vysvětlit. s diskontinuitou svědomí je to složitější. Změna morálních měřítek totiž zasahuje identitu člověka hlouběji než změna názoru. – To souvisí i s otevřením problému viny. Otázku viny „věřících“, k níž má E. Kantůrková výhrady, jsem nenastolil já. Uváděli ji už dávno jiní, které jsem citoval: např. Mlynář, Kundera, Červenka či mladí „druhé generace“, kteří ji předhodili svým kdysi bloudícím otcům. Morální selhání se spojovalo s bezmeznou vírou v ideologicky upravovanou „pravdu“, kterou bylo možno zdůvodnit i zločiny. Spojovat „selhání systémů s vinou odvisející od víry“ (Kantůrková, kurzívou K. H.) mne ovšem ani nenapadlo. Víra i vina jsou kategorie subjektivní, systém a jeho manipulační nástroje jsou objektivně poznatelné. Nemluvil bych o vině, ale o selhání. Selhání jak intelektu, tak i svědomí. v tom se patrně s E. Kantůrkovou shodneme.

Autorka odmítá spojovat mladé komunistické intelektuály padesátých let v jednu generační skupinu. Myslím, že tu jde o to, jak chápeme pojem „generace“. Nejde jen o příbuznost věkovou, ale především názorovou, která tyto mladé komunistické intelektuály spojovala „generační mentalitou“, jak o ní nedávno psal Miloš Havelka (ve čtvrtém čísle Soudobých dějin 2009, s. 607–624). Ta se vytváří před určitým horizontem společných prožitků historických, politických a kulturních událostí. Takový horizont generační zkušenosti byl podle něho výrazný i v poválečné „kohoutovsko-kunderovské“ generaci „mládí komunismu“. Před jedinečným horizontem generační zkušenosti kulturně zprostředkované se vytváří – zejména v situaci dospívání a skupinovou výměnou výkladů a přesvědčení – zvláštní druh kolektivních „obrazů“, v nichž na místě skutečnosti samé působí spíše dobové způsoby jejího vnímání, představy, iluze, předsudky a očekávání, s nimiž si generace realitu spojila. Vzniká také specifická hierarchie hodnot, zájmů a požadavků, které dobu svého vzniku mohou dlouhodobě překračovat. (s. 615) v mém článku šlo o upozornění na dobové faktory, jimiž byl nejen intelektuální, ale i morální vývoj této generace (konkrétněji naznačené několika jmény) formován, stejně jako o dobrání se motivů, které její příslušníky vedly k tomu, aby se ztotožnili s komunistickou ideologií a leninsko-stalinským systémem, který u nás v prvních padesátých letech dozrával. Souhlasím ovšem s tím, že „vina je objektivně záležitostí zcela individuální, je to věc jedinečných osudů“. Odmítám stejně jako paní Kantůrková fenomén kolektivní viny, ať už je zneužíván ideologií třídní (která v komunistickém režimu obracela svá perzekuční opatření proti všem třídně i politicky stigmatizovaným „nepřátelům“ včetně jejich rodinných příslušníků) nebo nacionální, rasovou, politickou, náboženskou či jakoukoli jinou. Základní otázka, kterou jsem položil, zní: „... proč bacil stalinismu mohl tak úspěšně bujet v organismu některých, zatímco jiní mu odolávali“. Jaké byly osobní i dobové předpoklady toho, že jedni v padesátých letech leninsko-stalinskou deformaci marxismu tak důvěřivě přijímali, zatímco jiné toto „učení“ odpuzovalo? Pochopit motivy těchto rozličných reakcí (zhruba v letech 1945–1955) a vysvětlit, čím byly provázeny, by napomohlo tomu, aby se v budoucnosti neopakoval s takovou snadností svod ideologických šalmají nejrůznějších odstínů, které čas od času strhávají zejména mladé lidí do proudu – byť jimi nezamýšlené – nehumanity. Neboť odpovědnost nesměřuje jen do minulosti, ale ovlivňuje i přítomnost a budoucnost.

Karel Hrubý (1923) je politolog, sociolog a politik, žije ve Švýcarsku.

Čtěte také:

Eva Kantůrková: Odpovědnost intelektuálů

Karel Hrubý: Odpovědnost intelektuálů

Obsah Listů 4/2010
Archiv Listů
Autoři Listů

Karel Hrubý

Ještě o odpovědnosti intelektuálů

(K Listům 3/2010)

Čtěte také:

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu