Dvouměsíčník pro kulturu a dialog
České sněmovní volby přinesly pro mnohé překvapivý výsledek: jen těsné vítězství sociální demokracie před ODS, historicky nejhorší volební výsledek ODS či naopak překvapivě vysokou podporu TOP 09, která skončila jen v těsném závěsu za druhou ODS. Poprvé v krátké historii České republiky sestavuje vládu až druhá nejsilnější strana.
Ačkoli ČSSD dosáhla očekávaného vítězství, nebyla to výhra nikterak přesvědčivá – a pouze s těsným náskokem před druhou ODS. Když k tomu připočteme, že další dvě úspěšné strany – TOP 09 a Věci veřejné – dopředu veřejně proklamovaly neochotu sestavovat vládu se sociální demokracií, bylo zřejmé, že v České republice poprvé došlo na scénář dobře známý ze Slovenska z let 1998 a 2002 a nově i 2010, kdy ve slovenských parlamentních volbách zvítězilo HZDS a posledně Smer, pročež k sestavení koalice byl vyzván (a premiérem se posléze stal) lídr druhé strany ve volebním pořadí. Je tedy nanejvýš sporné, jestli slovenská politická elita po letošních parlamentních volbách přejala český scénář, jak rádi uváděli čeští novináři, nebo – přistoupíme-li na tuto logiku – opak nebyl pravdou.
Česká společnost a česká politika tak měly možnost nabýt novou zkušenost, ovšem v politologii nikoli neznámou: a sice že skutečným vítězem voleb není nutně ten, kdo získá nejvíce hlasů, nýbrž ten, komu se podaří najít dostatečný počet hlasů poslanců potřebných k vyslovení důvěry vládě. Takovou podporou poslanců sociální demokracie nedisponovala. a tak bylo logické, že prezident Klaus nepověřil sestavením vlády nikoho z vedoucích představitelů sociální demokracie, nýbrž rovnou Petra Nečase jako lídra ODS. Jiná varianta než ustavení koalice ODS, TOP 09 a Věcí veřejných se nejevila jako uskutečnitelná ani životaschopná.
Sociální demokracie se sice logicky dožadovala svého „práva“ prvního pokusu, čímž měla možnost připomínat, že to byla ona, kdo ve volbách získal nejvíce hlasů, prezident republiky Václav Klaus toho nicméně příliš nedbal. Oproti tomu na Slovensku dostal nejprve Robert Fico jako lídr strany s nejvíce hlasy voličů dostatečný prostor, aby si ověřil, že se mu skutečně nepodaří vládní koalici sestavit. Nepovažuji nicméně Klausův postup za nesprávný nebo nevhodný, jak byl někdy interpretován. Možná právě naopak? Ústava České republiky, podobně jako ústavy většiny demokratických zemí, nepředepisuje prezidentu republiky povinnost jmenovat premiérem předsedu politické strany, která získala nejvíce hlasů – ačkoli v samotné praxi je takový postup často zvyklostí. Naopak z dikce Ústavy jaksi implicitně vyplývá, že prezident republiky by měl svým konáním přispět k sestavení vlády, která má šanci projít před poslanci při hlasování o důvěře.
Václav Klaus správně vyhodnotil situaci a pověřil sestavením vlády Petra Nečase, protože sociální demokracie neměla reálnou šanci vládu sestavit. v tomto momentu nemělo většího smyslu situaci protahovat tím, že by byl pověřen někdo za sociální demokracii, kdo by se buď možnosti sestavovat vládu musel (potupně) vzdát, nebo předstoupit před Poslaneckou sněmovnu, kde by (stejně potupně) nezískal dostatečnou podporu. Minimálně tak Klaus umožnil sociální demokracii vyhnout se dalšímu neúspěchu a poskytl jí prostor, aby se vnitřně srovnala s výsledky voleb.
Strany Nečasovy koalice vyhlásily, že chtějí snížit počet sněmovních výborů i počet místopředsedů Poslanecké sněmovny. Po sněmovních volbách v červnu roku 2006 měla Poslanecká sněmovna pět místopředsedů (Vojtěch Filip, Jan Kasal, Miroslava Němcová, Lucie Talmanová, Lubomír Zaorálek). Po letošních volbách se počet místopředsedů snížil na tři (Kateřina Klasnová, Vlasta Parkanová, Lubomír Zaorálek). Ze stran se zastoupením v Poslanecké sněmovně tak zástupce mezi místopředsedy nemají ODS, protože tato strana obsadila předsednické křeslo Miroslavou Němcovou, a KSČM, především v důsledku laciného antikomunismu české pravice.
Komunisté přišli o zástupce ve vedení Sněmovny po osmi letech, tedy po dvou funkčních obdobích. Poprvé po roce 1989 úřad místopředsedy Poslanecké sněmovny obsazovali komunisté (Vojtěch Filip) po sněmovních volbách v roce 2002 (současně se Zuzka Rujbrová stala předsedkyní petičního výboru). Svým způsobem tak došlo k naplnění principů poměrného zastoupení ve vedení Poslanecké sněmovny. Po sněmovních volbách roku 2006 tento úřad obsazovala komunistická strana znovu.
Letos se ovšem strany navrátily k praxi devadesátých let a nepřipustily zvolení zástupce KSČM do takto vysoké ústavní funkce, a to i přesto, že KSČM není žádnou okrajovou skupinou – ačkoli se tak k ní někdy přistupuje. KSČM je legální a legitimní součástí české demokratické politické scény, dlouhodobě se těší podpoře zhruba osminy participujících voličů a získává přes osminu poslaneckých křesel. Od roku 1989 rovněž nenalezneme žádný případ, kdy by se KSČM nějakým výraznějším způsobem dopustila protisystémového (rozuměj protidemokratického) jednání.
Nezvolení komunistického zástupce do nejužšího vedení Poslanecké sněmovny je podle oficiálních proklamací důsledkem snížení počtu místopředsedů Poslanecké sněmovny z pěti na tři (David Rath dokonce navrhoval, aby Sněmovna měla pouze dva místopředsedy – jednoho za vládní koalici a jednoho za opoziční strany). Místopředsedu Sněmovny mají strany TOP 09 a Věci veřejné, protože jsou spolu s ODS, která drží místo předsedy, stranami vládní koalice, a ČSSD, oficiálně proto, že získala nejvíce hlasů ve sněmovních volbách. Snížení počtu místopředsedů má být mj. spolu se snížením počtu výborů, podvýborů a komisí (namísto dosavadních jedenadevadesáti orgánů Sněmovny jich má nově fungovat jen šedesát šest) opatřením, jak snížit náklady na provoz Sněmovny.
Počet výborů se nicméně zvyšoval teprve nedávno – jako důsledek vyjednávání po předchozích sněmovních volbách v červnu roku 2006. Vyjednávání vedla k rozdělení některých výborů na dva tak, aby byly uspokojeny zájmy obou velkých politických stran (ODS a ČSSD) v daných oblastech. z jednoho výboru tak v roce 2006 nově vznikly například výbory pro zdravotnictví a pro sociální politiku, z jiného pak výbor pro obranu a výbor pro bezpečnost (tyto dva výbory se po letošních sněmovních volbách zase sloučily zpět ve výbor jediný) a do třetice pak došlo k rozdělení dřívějšího jednoho výboru na výbor pro veřejnou správu a regionální rozvoj a na výbor pro životní prostředí.
Zatím se ovšem zdá, že se za vedení sněmovních výborů příliš ušetřit nepodaří. Ubyl jediný výbor spojením dvou výborů dřívějších. Celkem, nepočítáme-li vedení organizačního výboru, jež je shodné s vedením Sněmovny, klesl počet předsedů sněmovních výborů do uzávěrky tohoto čísla Listů o dva – ze sedmnácti na patnáct, současně ovšem narostl celkový počet místopředsedů výborů o čtyři z jedenasedmdesáti na sedmdesát pět (opět nepočítaje organizační výbor).
Jak velmi výstižně popsal ve svém krátkém článku Jak pravice slavně zvítězila nad komunisty politolog Jiří Pehe, je jednání stran vládní koalice důkazem neuvěřitelné míry pokrytectví české pravice. Pehe připomíná, že pravice doposud nezakázala komunisty prostě proto, že si je v parlamentní politice důsledně hýčká. a to hned z několika důvodu. Jednak aby se měla – v důsledku vlastní programové vyprázdněnosti – vůči komu vymezovat (jako „antikomunistická“) a aby měla před volbami proti komu mobilizovat. Za druhé tak mohla tlačit ČSSD do spolupráce s „nepřijatelnými“ komunisty a vytvářet si dopředu argumenty proti případné spolupráci s ČSSD. Dále pak bylo možné KSČM k lecčemus pragmaticky využít (ke zvolení prezidenta Klause, k protievropským a protiněmeckým kampaním apod.), což ovšem (rádoby)antikomunistické pravici nijak významně nevadilo. a v neposlední řadě se pravice obává, že pokud by komunistická strana zmizela, její voličské hlasy by připadly ČSSD.
Že postoj stran vládní koalice ke KSČM není pouze důsledkem spořivosti, potvrzuje rozdělení předsednictev sněmovních orgánů. Zatímco u ostatních politických stran byl do jisté míry respektován princip poměrného zastoupení, na komunistické poslance se pravidlo nevztahovalo. Poslanci za ODS a ČSSD předsedají sedmi orgánům (u ODS jde v šesti případech o předsedání sněmovním výborům, a to včetně výboru organizačního, jež vede předsedkyně či předseda Sněmovny, u ČSSD ve třech případech), poslanci za TOP 09 šesti a zástupci za stranu Věci veřejné třem (u obou stran jde ve třech případech o předsedání sněmovním výborům). Na komunistickou stranu zbylo předsednictví jediného výboru, kontrolního. Ten byl mimochodem zřízen v minulém funkčním období na návrh (a pro) právě KSČM.
Ještě před obsazováním pozic místopředsedů Poslanecké sněmovny a předsedů sněmovních výborů se ovšem velkým tématem stala otázka, zda má ČSSD připadnout křeslo předsedy Poslanecké sněmovny. Sociální demokracie si nárokovala tento úřad vzhledem ke skutečnosti, že získala ve volbách nejvíc hlasů. Ostatně i předseda TOP 09 Karel Schwarzenberg po jednání se zástupci ČSSD, které se konalo jen několik dní po volbách, připustil možnost, že by zástupce sociální demokracie mohl získat post předsedy Poslanecké sněmovny, respektive že by si takovou možnost „uměl představit“. To ovšem bylo ještě před tím, než začala povolební koaliční vyjednávání mezi ODS, TOP 09 a stranou Věci veřejné.
Navíc ČSSD vzápětí vyhlásila ochotu nominovat na post předsedy Poslanecké sněmovny Lubomíra Zaorálka, který již Sněmovnu vedl. Zaorálek byl vnímán stranami vládní koalice jako kontroverzní osobnost, pročež vyhlásily, že Zaorálka do čela Sněmovny nezvolí. ČSSD si však za svým nominantem stála a nehodlala na tom nic měnit. Možná kdyby byla ochotna ustoupit a na předsedu Sněmovny navrhla jiného svého představitele, mohla významnou pozici v rámci nějakých jednání získat. Záleželo by to ovšem na ochotě stran vládní koalice.
V diskusi o obsazování úřadu předsedy Sněmovny se objevil i argument, že pokud by ČSSD nezískala předsednické křeslo, došlo by v českém politickém systému k narušení jakési tradice. Podle této „tradice“ se měl předsedou Poslanecké sněmovny stávat zástupce nejsilnější opoziční strany. Tento argument je nicméně sporný: Opozice získala sněmovní předsednický úřad doposud „pouze“ třikrát. Po sněmovních volbách v roce 1996 se stal předsedou Sněmovny Miloš Zeman, po volbách z roku 1998 Václav Klaus a po volbách v roce 2006 Miloslav Vlček. Pokud by bylo možné o nějaké tradici v českém politickém systému uvažovat, pak je nutné konstatovat, že tato „tradice“ byla ustavena po volbách v roce 1996 a znovu aplikována po volbách roku 1998. Poté, co v roce 2002 zvítězila ČSSD ve sněmovních volbách, byla „tradice“ narušena, když tatáž politická strana, co sestavovala vládní koalici, obsadila i předsednické křeslo ve Sněmovně. Předsedou Poslanecké sněmovny byl v roce 2002 zvolen Lubomír Zaorálek.
Spíše než o „tradici“ šlo ve všech třech případech o důsledek složité povolební politické situace. v roce 1996 vznikla menšinová koaliční vláda, složená z ODS, KDU-ČSL a ODA. Vznik této koalice umožnila opoziční ČSSD, vedená Milošem Zemanem, který výměnou za to získal post předsedy Poslanecké sněmovny. v roce 1998 (9. července), ODS a ČSSD uzavřely tzv. opoziční smlouvu (oficiálně nesoucí název Smlouva o vytvoření stabilního politického prostředí v České republice, uzavřená mezi Českou stranou sociálně demokratickou a Občanskou demokratickou stranou), v důsledku čehož „opoziční“ ODS, vedená Václavem Klausem, umožnila vznik menšinové vlády ČSSD. Václav Klaus za to výměnou získal post předsedy Poslanecké sněmovny.
A konečně rok 2006, poznamenaný vyhrocenou a výrazně konfrontační předvolební kampaní a skutečností, že strany budoucí vládní koalice (ODS, KDU-ČSL a Strana zelených) získaly přesně sto mandátů, a tak jim chyběl jeden poslanec k vyslovení důvěry vládě. To potvrdila volba předsedy Poslanecké sněmovny v rámci ustavující schůze, kdy se nadvakrát nepodařilo zvolit Miroslavu Němcovou. Předsedu se nepodařilo zvolit ani v dalších pěti následujících pokusech (z toho navíc celkem třikrát se ani nepodařilo nalézt kandidáta, který by o předsednický úřad usiloval). Teprve po více než šesti týdnech se podařilo nalézt řešení v podobě zvolení tzv. dočasného předsedy Miloslava Vlčka, který se před svým zvolením musel veřejně zavázat, že pokud by taková situace nastala, nevyužije své ústavní pravomoci předložit prezidentu republiky nominaci na předsedu vlády a před tímto krokem odstoupí z úřadu. Vlček, zvolený jako dočasný předseda, nakonec vydržel téměř až do konce funkčního období minulé Poslanecké sněmovny. Úřad opouštěl k 30. dubnu 2010 vlastní vinou – nebýt aféry, zůstal by předsedou Poslanecké sněmovny až do konce období.
Přesto za úvahu stojí, zda by nebylo přínosné výše diskutovaný postup, kdy zástupce hlavní opoziční strany předsedá Poslanecké sněmovně, v praxi zavést. Mohl by to být jeden z kroků k vytvoření konsensuálnějšího prostředí – tolik nezbytného v situaci, kdy je potřeba provést několik klíčových reforem (zdravotnictví, důchodového systému apod.), jež by měly mít podporu všech relevantních aktérů. Pokud by takovou podporu tyto reformy neměly, hrozilo by, že za čtyři nebo osm let přijde vláda jiná, která začne opět již reformované oblasti reformovat. To by mohlo mít (a pravděpodobně by mělo) dalekosáhlé nežádoucí dopady na fungování republiky a její společnost.
Vyžadovalo by to ovšem ochotu vedení stran takový krok udělat a nastoupený směr zachovat, stejně jako nutnost transformovat celkovou politickou strategii politických stran od politiky konfrontace víc k politice konstruktivního vyjednávání a kompromisu. Bez ochoty vedení stran ovšem není možné konsensuálnější prostředí vytvořit. Že by to lidem nebylo proti vůli, dlouhodobě naznačují výzkumy veřejného mínění. Fischerova vláda se těšila vysoké podpoře veřejnosti a byla považována za dobrou vládu. a to nikoli proto, co vykonala, nýbrž především proto, že nebyla hádavá a konfliktní a dokázala vycházet se zástupci všech politických stran.
Při rozdělování předsednických křesel ve sněmovních výborech již ovšem opoziční ČSSD nebyla přehlížena a vládní koalice jí vyšla do značné míry vstříc. ČSSD získala předsednictví ve třech výborech s významnou mocenskou a kontrolní funkcí, navíc se jedná o tři výbory z pěti, o něž ČSSD usilovala (nezískala pouze předsednictví výboru pro sociální politiku, jež připadlo straně VV, a zahraničního výboru, které získala ODS). Přesto má ČSSD předsedu v důležitém hospodářském výboru (Milan Urban), dále ve výboru pro obranu a bezpečnost (František Bublan) a v mandátovém a imunitním výboru (Jeroným Tejc). ČSSD ovšem nezískala předsednictví jiného významného výboru – rozpočtového –, jež si ponechala ODS. Podle slov Michala Haška ve vysílání Studia 6 v České televizi 7. 7. 2010, jež předcházelo rozdělování pozic předsedů ve výborech, tento výbor mezi oněch pět, na něž si ČSSD dělala zálusk, nepatřil.
Podle dřívější dohody si strany vládní koalice rozdělily křesla v poměru šest (ODS) ku pěti (TOP 09) ku čtyřem (Věci veřejné). Poměr odráží postavení stran v koaličních vyjednáváních. ODS, ačkoli získala téměř dvakrát více voličských hlasů než strana Věci veřejné, má jen o dvě ministerstva více. Odráží se tu tradičně silnější pozice menších stran při koaličních jednáních, jakož i volebními výsledky daná silnější výchozí vyjednávací pozice menších koaličních partnerů ve srovnání s jednáními o předchozí, Topolánkově vládě. v jeho koaliční vládě měly malé strany po třech ministerstvech.
Věci veřejné ovšem získaly více voličských hlasů než obě malé strany v předchozích sněmovních volbách, a tak „musely“ získat větší počet ministerstev než tři. TOP 09 získala více hlasů voličů než VV, pročež „musí“ disponovat více ministry, současně ale získala méně hlasů než ODS, a tak má o jedno ministerstvo méně než ona. Vzhledem k volebním výsledkům, dalším okolnostem – některé jsem nastínil – a celkovému počtu patnácti vládních křesel vlastně ani nebylo možné tento vztah mezi stranami koalice jinak matematicky vyjádřit. TOP 09 původně usilovala o paritní zastoupení stran v ministerských úřadech. Až když si P. Nečas odvedl K. Schwarzenberga stranou, podařilo se mu získat jeho souhlas s konečným poměrem, za což prý později M. Kalousek Schwarzenbergovi pořádně vyčinil.
O tom, že ODS již není v tak silné pozici jako dřív, svědčí i personální obsazení ministerstev. Ačkoli některá média byla výsledkem personálního složení vlády překvapená, dalo se takové stranické obsazení ministerstev do značné míry předvídat.
Od samého počátku bylo zřejmé, že jestliže bude TOP 09 součástí (jakékoli) koalice, bude požadovat dvě významná ministerstva pro dvě své významné osobnosti. Ministerstvo zahraničních věcí chtěla TOP 09 získat pro předsedu Karla Schwarzenberga, současně vyžadovala ministerstvo financí pro svou „druhou“ významnou osobnost, prvního místopředsedu strany Miroslava Kalouska. Překvapilo, že se ministrem kultury stal Jiří Besser, jehož jméno se dřív mezi kandidáty neobjevovalo. Besserovu nominaci na ministra je třeba vidět v souvislosti s tím, že TOP 09 vstupovala do voleb s podporou (i s kandidáty) z hnutí Starostové a nezávislí (STAN); téměř čtvrtinu křesel (devět) společného poslaneckého klubu TOP 09 a Starostové (užívajícího zkratku TOP-STAR) drží právě nominanti za STAN. Podle všeho tak zřejmě existuje dohoda mezi oběma subjekty, že jednoho ministra za TOP 09 vyšle do vlády právě STAN. a tím je Jiří Besser.
Stejně tak bylo předvídatelné, že pro Věci veřejné bude klíčové získat ministerstvo vnitra a dostat do vlády vedle předsedy Radka Johna i významného mecenáše strany Víta Bártu. Protože bylo pravděpodobné, že Vít Bárta křeslo ministra vnitra nezíská, řekl si pro sebe o tento post Radek John jako předseda strany participující na vládní koalici. Ačkoli se k tomu zpočátku příliš neměla a nabídla Věcem veřejným místo toho ministerstvo obrany, nezbylo ODS než ustoupit. Premiér Nečas ale mohl požadavku jen stěží čelit – obzvláště poté, co Věci veřejné podmínily aktivní účast na vládě ziskem tohoto úřadu. Navíc tuto podmínku vyhlásila strana ústy vyjednavačky Kristýny Kočí veřejně a Věci veřejné podpořila i TOP 09, respektive Miroslav Kalousek. Ministerské křeslo vybylo i na Víta Bártu, který nakonec získal post ministra dopravy. Úspěchu dosáhly Věci veřejné i ve vztahu k ministerstvu školství, o které také velmi stály.
Je tedy zřejmé, že ODS ustoupila slabším (z hlediska počtu mandátů) koaličním partnerům. Nemohlo to ale asi dopadnout jinak. i rozdělení ministerstev odráží výsledky sněmovních voleb, ve kterých ODS nezvítězila, její voličská podpora byla nebývale slabá – a její partneři se naopak těší výraznější volební podpoře, než bylo doposud u menších koaličních partnerů zvykem. Nově mají menší partneři v součtu víc poslaneckých křesel než největší strana vládní koalice (v poměru 65:53). Dříve koaliční vládu sestavovaly jedna velká a dvě výrazně menší (malé) strany, nyní však sestavuje vládu jedna strana velká a dvě strany středně velké, přičemž jedna ze středně velkých není o mnoho menší než strana velká.
ODS tak sestavuje koaliční vládu nikoli díky svému volebnímu úspěchu, nýbrž spíše díky výsledkům svých partnerů, TOP 09 a strany Věci veřejné. ODS si tedy nemohla diktovat tolik, jak jsme byli v případě strany sestavující vládní koalici zvyklí. Navíc je zřejmě něco pravdy i na konstatování prezidenta Václava Klause, že si ODS ještě ztížila či oslabila výchozí pozici při jednáních o rozdělení ministerstev, když obsadila do čela Sněmovny svou kandidátku Miroslavu Němcovou.
Ačkoli se tedy zdá, že menší strany koalice získaly všechna křesla, o která si řekly, nemusí nutně jít o „porážku“ ODS. Petr Nečas není žádný politický nováček a je možné, že konečná podoba složení vlády a obsazení ministerstev je politickým kalkulem či jakousi taktickou hrou P. Nečase, potažmo celé ODS. Jistě není náhoda, že všechna ekonomická ministerstva klíčová z hlediska připravovaných reforem – financí (M. Kalousek), práce a sociálních věcí (Jaromír Drábek) a zdravotnictví (Leoš Heger) – připadla ministrům za TOP 09. Ta si zřejmě tato ministerstva „musela“ přibrat k ministerstvu financí. Resort školství (Josef Dobeš), který zjevně čeká rovněž významná reforma, pak připadl Věcem veřejným.
Situace tak de facto může nakonec nahrávat ODS, i když výsledek strategie není jistý. Budou-li reformy úspěšné a budou nakonec přijaty veřejností spíše pozitivně, bude ODS a Petr Nečas zdůrazňovat, že to byla jeho vláda, tedy vláda ODS, která tolik potřebné reformy provedla. Ostatně již nyní Nečas veřejně vyhlásil, že reformy rozpočtu, daní, zdravotnictví a sociálního systému chce sám osobně koordinovat. k tomu mu mají napomoci i případní první náměstci z řad ODS na důležitých ministerstvech, kde ODS nebude mít svého ministra, či obnovená Národní ekonomická rada vlády, která vešla ve známost pod zkratkou NERV.
Pokud ovšem budou reformy nepopulární, budou to především ministři z TOP 09, kteří v prvé řadě budou muset nést břemeno nepopulárních reformních návrhů a obhajovat nepopulární úsporná opatření. v takovém případě si naopak možná bude ODS před příštími parlamentními volbami tiše blahopřát, že přenechala úřady partnerům, stranám Věci veřejné a především TOP 09.
Ačkoli u ministrů jsou mnohem důležitější manažerské schopnosti než to, jestli se jedná o muže či ženu, leckoho zarazilo, že ve vládě nakonec neusedne jediná ministryně. Toto překvapení vyvolalo hned několik faktorů. Některé strany se ve volební kampani zviditelňovaly kladením důrazu na své ženské kandidátky, což v případě strany Věci veřejné dokonce získalo podobu jakéhosi „kalendáře pro pány“, v němž se kandidátky této strany nechaly zvěčnit. Jednání o složení předsednictva Poslanecké sněmovny pak vyvolávalo zdání, že tato koalice se ženami počítá. Pocit ještě umocnilo prohlášení předsedy Věcí veřejných Radka Johna na tiskové konferenci, kde byli představení kandidáti do čela Sněmovny a John ujistil o dobrovolném přistoupení na nadvládu žen ve vedení Poslanecké sněmovny.
Jakub Charvát (1985) je politolog.
Jakub Charvát: Volební manuál (nejen) pro prvovoliče
Vladimíra Dvořáková: Občané jako aktéři politiky
Ondřej Vaculík:
Člověk jménem Rour
Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem
Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát
Anna Militzová:
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse
Jurij Andruchovyč:
Rekreace aneb Slavnosti Vzkříeného Ducha
Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy
Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?
Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.
Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!
Mapa webu - přehled článků a struktury webu.
Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.
Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu
Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce.
Statistiky.
