Blanka Kostřicová

Bez legrace

Přišel mi z bankovní centrály dopis. Zničehonic mi vypovídají účet, konto založené před deseti lety a stále využívané, bankovní hantýrkou řečeno „živé“. Jistě, důvod nevyřčený (hantýrkou ani běžným jazykem) je zřejmý: konto je zcela prosto poplatků, za vedení účtu, roční výpisy, transakce... vše zdarma.

Vydávám se s listem do banky a předkládám ho úředníkovi. Mrkne na to a začne brebentit, že tato konta jsou zastaralá, že jsou de facto bez poplatků (to mi asi nejvíc vadí, myslím si), že se celorepublikově ruší, že sice pár klientů je ještě mít bude, ale že já na něm „točím“ dost málo peněz (no když holt jich víc nemám!), a že mně tedy zaniká, že se jen zeptá, chci-li, na přesný důvod (žádné takové přání jsem nevyjádřila ani nenaznačila), že zjistí, může-li mít můj budoucí nový účet (o nějž nestojím!) stejné číslo jako starý, že zjistí...atd. – No samozřejmě to číslo mít nemůže, důvod zániku je nejasně jasný, ale zato tady je skvělá nabídka moderního konta, poplatek za vedení účtu a za zasílání měsíčních výpisů (no ty tak akorát potřebuju! a bez nich to nejde! Šetřte naše lesy! chce se mi zařvat heslo z dob, na něž radši nevzpomínat); poslouchám to ale všechno vcelku smířeně, co naplat, vnitřně nad tím mávám rukou, ale vtom mě z té odevzdanosti vytrhne sdělení: „To nové konto je lepší...“

To adjektivum mě dokonale probralo, přimělo k reakci.

„A v čem bude lepší?“ ptám se tedy.

„Nabídneme vám platební kartu, kterou...“

„Platební karta mě nezajímá,“ pravím klidným, vlídným, ale nesmlouvavým hlasem.

„A budete si moci elektronicky kontrolovat zůstatek...“

„Nepotřebuji,“ pokračuji týmž tónem.

Úředník už nemá co dodat, co nabídnout, krčí rameny, ne z rozpaků, ale spíš nade mnou: komu není platební karty, tomu není pomoci...

„Jediná výhoda toho konta je v tom, že se za ně platí, to však není výhoda má,“ pravím smířlivě.

„Já vás chápu,“ začíná úředník svou litanii, v níž v každé větě nejméně dvakrát zazní „de facto“, snad jako jakási mantra anebo invokace – kdovíčeho, sémantizovat ten výraz v kontextu proslovených vět je nemožné, aha, to nejspíš bude úřednické „tý ve“, dochází mi...

Nojo, já vás trochu taky chápu, to jen tím adjektivem jste mě přiměl k odpovědi jiné než vnitřní mávnutí ruky; já vím – „réžim jesť réžim“, tak zněla jedna ze dvou ruských vět v dosti už dávném gruzínském filmu, ta druhá byla: „Éto rázve normaľno?“ Proč vlastně se tyto dvě věty v jinak gruzínsky mluveném filmu objevily v ruštině, to nevím dodnes, zajímalo by mě to mnohem víc než supervýhodná platební karta... Ale před nedávnem jsem byla na novém filmu českém, a teď se mi silně vnucuje část závěrečného verše jedné z básní, jež jsou v něm recitovány, verše vystihujícího poúnorovou situaci: „... sranda bez legrace...“

Úředník zatím domluvil a přisunuje mi k podpisu jakýsi papír. Až doteď to, přece jen, aspoň trochu legrace být mohla, ale když si přečtu záhlaví toho lejstra, zatrne mi doopravdy: „Žádost o zrušení účtu“!

Inu, díky Bohu, že ne o trest nejvyšší, ale – sranda bez legrace!

Blanka Kostřicová

Obsah Listů 3/2010
Archiv Listů
Autoři Listů

Blanka Kostřicová

Bez legrace

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu