Přišel mi z bankovní centrály dopis. Zničehonic mi vypovídají účet, konto zaloené před deseti lety a stále vyuívané, bankovní hantýrkou řečeno ivé. Jistě, důvod nevyřčený (hantýrkou ani běným jazykem) je zřejmý: konto je zcela prosto poplatků, za vedení účtu, roční výpisy, transakce... vše zdarma.
Vydávám se s listem do banky a předkládám ho úředníkovi. Mrkne na to a začne brebentit, e tato konta jsou zastaralá, e jsou de facto bez poplatků (to mi asi nejvíc vadí, myslím si), e se celorepublikově ruší, e sice pár klientů je ještě mít bude, ale e já na něm točím dost málo peněz (no kdy holt jich víc nemám!), a e mně tedy zaniká, e se jen zeptá, chci-li, na přesný důvod (ádné takové přání jsem nevyjádřila ani nenaznačila), e zjistí, můe-li mít můj budoucí nový účet (o něj nestojím!) stejné číslo jako starý, e zjistí...atd. – No samozřejmě to číslo mít nemůe, důvod zániku je nejasně jasný, ale zato tady je skvělá nabídka moderního konta, poplatek za vedení účtu a za zasílání měsíčních výpisů (no ty tak akorát potřebuju! a bez nich to nejde! etřte naše lesy! chce se mi zařvat heslo z dob, na ně radši nevzpomínat); poslouchám to ale všechno vcelku smířeně, co naplat, vnitřně nad tím mávám rukou, ale vtom mě z té odevzdanosti vytrhne sdělení: To nové konto je lepší...
To adjektivum mě dokonale probralo, přimělo k reakci.
A v čem bude lepší? ptám se tedy.
Nabídneme vám platební kartu, kterou...
Platební karta mě nezajímá, pravím klidným, vlídným, ale nesmlouvavým hlasem.
A budete si moci elektronicky kontrolovat zůstatek...
Nepotřebuji, pokračuji tým tónem.
Úředník u nemá co dodat, co nabídnout, krčí rameny, ne z rozpaků, ale spíš nade mnou: komu není platební karty, tomu není pomoci...
Jediná výhoda toho konta je v tom, e se za ně platí, to však není výhoda má, pravím smířlivě.
Já vás chápu, začíná úředník svou litanii, v ní v kadé větě nejméně dvakrát zazní de facto, snad jako jakási mantra anebo invokace – kdovíčeho, sémantizovat ten výraz v kontextu proslovených vět je nemoné, aha, to nejspíš bude úřednické tý ve, dochází mi...
Nojo, já vás trochu taky chápu, to jen tím adjektivem jste mě přiměl k odpovědi jiné ne vnitřní mávnutí ruky; já vím – réim jesť réim, tak zněla jedna ze dvou ruských vět v dosti u dávném gruzínském filmu, ta druhá byla: Éto rázve normaľno? Proč vlastně se tyto dvě věty v jinak gruzínsky mluveném filmu objevily v ruštině, to nevím dodnes, zajímalo by mě to mnohem víc ne supervýhodná platební karta... Ale před nedávnem jsem byla na novém filmu českém, a teď se mi silně vnucuje část závěrečného verše jedné z básní, je jsou v něm recitovány, verše vystihujícího poúnorovou situaci: ... sranda bez legrace...
Úředník zatím domluvil a přisunuje mi k podpisu jakýsi papír. A doteď to, přece jen, aspoň trochu legrace být mohla, ale kdy si přečtu záhlaví toho lejstra, zatrne mi doopravdy: ádost o zrušení účtu!
Inu, díky Bohu, e ne o trest nejvyšší, ale – sranda bez legrace!
Ondřej Vaculík:
Člověk jménem Rour
Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem
Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát
Anna Militzová:
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse
Jurij Andruchovyč:
Rekreace aneb Slavnosti Vzkříeného Ducha
Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze enevy
Jiří Weil:
trasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?
Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.
Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!
Mapa webu - přehled článků a struktury webu.
Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.
Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu
Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.