Knihy 3/2010

Milan Rastislav Štefánik v archívnych dokumentoch

Vďaka spolupráci francúzskych vojenských historikov Frédérica Gueltona a Emmanuelle Braud z oddelenia Historickej služby francúzskeho ministerstva obrany (FMO) a slovenského historika Michala Kšiňana, doktoranda Sorbonny a pracovníka Historického ústavu Slovenskej akadémie vied v Bratislave, dostáva sa do rúk odborníkov, ale aj širšej verejnosti, zbierka dokumentov FMO týkajúcich sa Milana Rastislava Štefánika. Zborník vyšiel pôvodne po francúzsky v roku 2008.

Po krátkom úvode Bohumily Ferenčuhovej, všímajúcej si problém Štefánika, mýtov s ním spojených i jeho pamiatky v našej súčasnosti, a stručnom životopise Slováka a francúzskeho štátneho občana, ktorý sa spolu s Tomášom Garrigue Masarykom a Edvardom Benešom rozhodujúcou mierou zaslúžil o vznik Československej republiky najmä svojou diplomaticko-vojenskou činnosťou a organizovaním nášho zahraničného vojska – légií, nasleduje celkom 153 doteraz málo známych dokumentov, z ktorých väčšina približuje pôsobenie Štefánika od samého začiatku jeho služby vo francúzskej armáde, účasť na misiách a organizovanie československého zahraničného vojska až po jeho tragickú smrť a s ňou spojenú korešpondenciu najvyšších československých a francúzskych predstaviteľov. v súvislosti so stále sa opakujúcimi, ničím nepodloženými tvrdeniami ak už aj nie o údajnom úmyselnom odstránení Štefánika a napätých až nedobrých vzťahoch medzi ním a Masarykom, ale najmä Benešom, alebo aspoň o náznakoch, ako sa im vraj Štefánikov tragický koniec „hodil“, veľmi zaujme napríklad dokument číslo 136 (s. 158), ktorý obsahuje Štefánikove telegramy zaslané Masarykovi, Benešovi a ďalším najvyšším československým predstaviteľom z Vladivostoku 7. decembra 1918. v telegrame prezidentovi Masarykovi píše Štefánik: „So synovskými pocitmi a s veľkou radosťou vlastenca, pozdravujem Vás, ctihodný majstre...“ Ešte názornejší je telegram Benešovi: „Vrúcne Ťa bozkávam, verný a drahý druh zo stiesnených časov.“ Aj tieto dokumenty viac ako jasne ukazujú skutočné priateľské a vzájomne úctivé vzťahy našej „hviezdnej“ trojice, plné rešpektu a uznania, ktoré sa podaktorí minulí aj súčasní kritici dnes už neexistujúceho Československa doma aj za hranicami snažili a snažia – bez najmenších dôkazov a bez akejkoľvek opory v prameňoch – bezúspešne spochybňovať.

Frédéric Guelton – Emmanuelle Braud – Michal Kšiňan: Milan Rastislav Štefánik v archívnych dokumentoch Historickej služby francúzskeho ministerstva obrany. Vojenský historický ústav – Ministerstvo obrany SR, Bratislava 2009, 180 s. -vrábel-

Naděje se vzdát neumím

Naděje se vzdát neumím, zní název poslední knížky makroekonoma Miloše Picka. Sotva by se našla výstižnější věta, jež by tak málo slovy charakterizovala současně autorovu osobnost i obsah jeho odborné práce. Tu první si čtenáři Listů ověřili již před lety, když v několika pokračováních mohli číst jeho vzpomínky vězně koncentračních táborů Terezín, Osvětim a Buchenwald, včetně jeho útěku z „pochodu smrti“. Nynější knižní vydání doplňuje M. Pick vylíčením toho, jak se jeho životní filozofie odrážela v jeho poválečných profesionálních aktivitách. Kdo dnes ví, že úspěšně realizovaná strategie přechodu k pětidennímu pracovnímu týdnu na přelomu 60.–70. let je spojena právě s Milošem Pickem? Byl tehdy tajemníkem vládní komise pro zkracování pracovní doby (předsedou byl Karel Vyhnalík). Jeho předchozí odborné studium statisticko-ekonomického inženýrství na Vysokém učení technickém a poznatky z Ústavu pro hospodářský a sociální výzkum v něm našly teoreticky fundovaného výzkumníka, schopného překonat dogmatismus tehdejšího společenskovědního myšlení. Celá následná činnost M. Picka, zejména po listopadu 1989, je charakteristická reformním přístupem, usilujícím o změnu sovětského modelu centrálního plánování ekonomiky. Působil v tomto duchu jak na ministerstvu práce, tak i jako poradce různých ministrů či odborové centrály a ve výzkumných ústavech. Jeho systematická kritika neoliberalismu se soustřeďuje na analýzu příčin globální finanční a hospodářské krize a na hledání východisek z ní. „Není to obyčejná cyklická krize, ale – obdobně jako v třicátých letech – hodina pravdy společenského systému,“ konstatuje. „Je to krize kapitalismu. Překonání těchto hrozeb vyžaduje zásadní změnu, překonání tohoto systému, jak k tomu již v době Pražského jara vysvitly i naše naděje. Naděje na demokratický a tržní socialismus. Naděje na svobodu, v níž si viditelná ruka státu podá ruku s neviditelnou rukou trhu. Naděje, které dnes nabývají podoby sociálně znalostní společnosti při mírovém soužití rodícího se vícepolárního světa.“

Miloš Pick: Naděje se vzdát neumím. Doplněk, Brno 2010, 126 s. -zš-

A zapomenuti vejdeme do dějin

Při četbě nejnovější knihy Aleny Wagnerové a jejích pěti německých spolupracovníků se mi mnohokrát vybavily nádherné verše Czesława Miłosze: „Opravdovým nepřítelem člověka je zobecnění./ Opravdový nepřítel člověka, tak zvaná Historie,/ se nabízí a straší svým množným číslem./ Nevěřte jí. Podlá a zrádná,/ není protivou Přírody, jak nám to tvrdil Marx,/ a pokud je to bohyně, pak slepého Fatum./ Kostřička slečny Hedviky, místo,/ kde tepalo srdce. To jediné kladu/ proti nutnosti, zákonu, teorii.“ o svých životních zkušenostech tu vyprávějí němečtí odpůrci nacismu z českých zemí, v mnoha případech tehdy dávno děti, které v nepoddajných rodinách vyrůstaly. Rodiny to byly sociálnědemokratické, agrárnické, komunistické; k odmítnutí nacismu vedla však také zbožnost. Potýkaly se se samotou a nepřátelstvím uprostřed příslušníků vlastního národa, na české straně poznaly i přátelství a solidaritu, ale nakonec byly obvykle zahrnuty do onoho miłoszovského „množného čísla“ dějin i s nacistickými „soukmenovci“. i ti Němci, kteří vzdorovali nacismu doma, ale také na frontách, zjistili brzy po válce, že pro jejich děti už tu nebudou školy, kde by se mohly učit ve svém mateřštině, mnozí měli zážitky ještě horší. Ve stáří, na konci 80. let, nezůstali ti, již byli komunisty a pro které NDR představovala lidskou alternativu k nacismu, ušetřeni ještě jednoho zklamání z porážky či selhání tohoto státu. Spisovatelka to nedělá poprvé – se svým citem pro mnohovrstevnatost lidských motivací vyvolává ze zapomenutí velká jména demokratické elity českých Němců, ale seznamuje nás také s lidmi, s nimiž bychom se bez ní nepotkali. Ona odporuje onomu „množnému číslu“ a píše o lidech, kteří mu také nechtěli podléhat.

Alena Wagnerová (ed.): A zapomenuti vejdeme do dějin... Němci proti Hitlerovi: životní příběhy německých odpůrců nacismu v Československu. Nakladatelství Lidové noviny, Praha 2010, 334 s., doporučená cena 239 Kč. -vb-

Nahá profesorka

Peter Šesták je dramaturg a scenárista, autor Slávikov na ulici, Reklamátora, dvoch sérií Slovensko hľadá Superstar či šou nazvanej Minitalent. Keďže na Slovensku je od šoubiznisu k literatúre často iba na dopľutie, stačí, aby autor dostal slinu, zvolil dostatočne atraktívny titul (čo by si počal s oblečenou profesorkou?) i podtitul (preč s hlbokomyselnosťami a izmami!), a kniha ponúkajúca zábavu sa vo svete médií už nemôže stratiť. Tým skôr, že hovorí súčasným jazykom o súčasnosti dnešných „hrdinov“. Mnohé o nich napovie už entreé, v ktorom autor rad za radom podáva správu o životoch spolužiakov jednej stredoškolskej triedy: „... Starnem, nič ma nebaví, svet je smutné miesto..., život je slzavé údolie..., beriem, čo a ako príde..., nežijeme, ako chceme, žijeme, ako vieme..., je mi na vracanie – zo seba, zo života..., život je pes...,“ hovorí väčšina hlavných postáv (a hlavnými sú všetky), ktoré vo svojich životoch hrajú skôr vedľajšie úlohy. Sotva by vedeli povedať, čo čakajú od života, od iných a od seba, a majú len hmlisté predstavy o tom, čo by urobili, keby dostali ďalšiu šancu čokoľvek zmeniť. To, čo platí, je dnešok. Čo zajtra? Nech je hoci aj koniec sveta! v „lepšom“ prípade „po nás potopa“ (najčastejšie alkoholová)! Spravidla všetci hovoria skoro rovnakým jazykom, preto je len malý rozdiel medzi 29-ročnou Veronikou (pannou a urologičkou) a napríklad Kleopatrou, reprezentujúcou šoubiznis. Svet sa unifikuje, nivelizuje, platia všeobecne osvedčené vzorce správania, ktorým dominuje absolutizovaný pragmatizmus a živočíšne konzumentstvo. Protagonistov knihy nechá jej autor stretnúť sa na maturitnom večierku v jednom penzióne. a hoci je príležitosťou spomínať a počúvať iných, čoskoro sa zvrhne v exhibíciu sebastrednosti účastníkov, vybavujúcich si účty s vlastnými životmi i s tými, ktorí by mohli mať istý podiel na tom, že sú spackané. z penziónu sa takmer stane jedna veľká spoločná posteľ, prevahu nadobudnú spomienky na budúcnosť. Znovu môže zaznieť medzičasom obohraný refrén: Život je pes. Opité ľudské „kôpky nešťastia, neúspechu a frustrácií“ sú v závere azda ešte väčšie než pred večierkom. Ich príbehy a osudy budú nerušene a bez najmenších korekcií pokračovať. Možno v inej knihe od iného predstaviteľa literárneho mainstreamu, ktorý ochotne načúva zvodnému volaniu súčasných trendov. Znovu však v dobre nasvietených obrázkoch z čitateľsky dôverne známych exteriérov. s rýchlym, priam filmovým strihom. Bez zdržujúcich expozícií. s výborne odpočutým hovorovým jazykom plným idiómov, prešpikovaným módnymi vulgarizmami. s detailne vyrozprávaným sexovaním. So svižne napísanými a mnoho ráz aj vtipnými dialógmi a originálnymi prirovnaniami. Ba dokonca s nečakane zvýšenou metaforickou hodnotou výpovede: „... Chodník ho zase raz nemá rád, zlomyseľne sa pod ním hojdá všetkými možnými smermi, chce ho zhodiť... Oprie sa o stenu a riadne mu vynadá. Chodník sa urazí, nazlostene sa z ničoho nič dvihne a silno udrie Romana po tvári...“ Takú knihu musí byť radosť predávať!

Peter Šesták: Nahá profesorka; súčasný literárny gýč. Slovart, Bratislava 2009, 334 s., cena 9,95 Euro. -mah-

Háro

Sborník a album je připomínkou, historická práce o (pánských) dlouhých vlasech a „máničkách“ v komunistickém Československu má brzy následovat, jak uvádějí editorky. Zde se tedy nabízí několik vzpomínek veteránů a velmi mnoho kreslených vtipů, někdy jen dobrotivých, ale většinou ohavných až pogromistických z dobového oficiálního tisku. Pohledná brožurka představuje docela vydařený výtvarný experiment, který ale bohužel někdy podřizuje čitelnost reprodukovaných textů pohlednosti stránky. Kniha inspiruje i k otázce, zda jsme dnes tolerantnější. Ke stárnoucím, ba stařičkým máničkám asi ano, ale úřední nebo novinové texty o lidech, „kteří svým zjevem, neupraveným, dlouhým vlasem, odpuzujícím a nečistým oděvem (...) provokují, žijí parazitním způsobem a páchají trestné činy“, nám připomenou: takto dnes píše nebo mluví nejeden politik; jenže politik se považuje za demokrata, nikoliv za komunistu, a řeč bude o bezdomovcích, někdy o Romech.

Háro. Vzpomínky a dokumenty. Připravila Terezie Pokorná a kol., Společnost pro Revolver Revue, Praha 2010, bez paginace. -vb-

Rozhovory s pamětí, I. díl

Mimořádně sympatické paměti pozoruhodného českobratrského faráře, jenž nebyl ve víře vychován, ale na počátku jeho konverze bylo zaujetí debatním zápalem vrstevníků v prostředí, jež po válce nabízela YMCA. Autor popisuje půtky s režimním dohledem, ale nepodléhá klišé, ke kterým dnešek jiné, snad slabší povahy svádí, nevystupuje jako veterán, ale jako věcný popisovatel lidí, povah, situací. i tehdy, kdy se vypravěč sešel s „velkými dějinami“ – jako duchovní loučící se s Janem Palachem, i když je řeč o životě ve venkovském sboru v jihozápadních Čechách, o jeho věřících, ale i o církevních tajemnících. To bývá také na vzpomínkách českých evangelických kazatelů zajímavé, jak se v jejich životech potkává zkušenost venkovská s celoživotními kontakty s prostředím velkoměstským a – podle politických možností – i se zahraničím, Západem. Tohle by se dalo říci vlastně o vzpomínkách osobností tak odlišných jako Jan Karafiát, A. Kocáb či J. S. Trojan. Paměti jsou také dalším příspěvkem k dějinám uskupení Nové orientace v českobratrské církvi a jednou z odpovědí na stále se vracející otázku, proč mohl teolog a publicista J. L. Hromádka, mnoho let ukázkový „mírový“ (ve smyslu: prorežimní) křesťan, být inspirativní pro nejméně jednu generaci velmi nekonformních farářů. Vyhlídka na další díl vzpomínek těší.

Jakub S. Trojan: Rozhovory s pamětí, I. díl. Zdeněk Susa, Středokluky 2010, 544 s. -vb-

Przypadki inżyniera ludzkich dusz

O této knize zde nic nového nenapíšeme, ale zaznamenejme, že v Polsku konečně vyšel Škvoreckého Příběh inženýra lidských duší, a dodejme, že má velký úspěch u čtenářů i kritiků. Překlad je oceňován, i když překladatel stál před problémy těžko dokonale řešitelnými (vztah češtiny a slovenštiny, zejména v dopisech hrdinova přítele Lojzy) nebo řešitelnými určitě beze zbytku, ale nikoliv bez námahy (čechoameričtina má zajisté protějšek v mluvě amerických Poláků). Není to docela knižní novinka, kniha vyšla už dřív, ale její ohlas nebyl krátkodobý, naopak loni zájem zesílil poté, co dostala významnou vratislavskou literární cenu Angelus.

Josef Škvorecký: Przypadki inżyniera ludzkich dusz. přeložil Andrzej S. Jagoziński, Pogranicze, Sejny 2008, 854 s. -vb-

Dokázat se vzepřít

Exilová edice Poezie mimo domov Daniela Strože byla pěkná na pohled, a pokud byla nevyrovnaná, vyplývalo to z – v tomto případě – přehnané otevřenosti vydavatele. Jeho časopis Obrys přinesl veliké osvěžení, ba průlom nepochybně, a zde rozhodně díky otevřenosti vydavatele, jeho ochotě sledovat českou i československou literaturu a kulturu přes politické hranice. Neslo to rizika estetická i politická, ale stálo to za to. a přejít ve chvíli ukončeného boje na druhou stranu barikády bývá také projevem ctnosti. Je to tak i v případě sblížení někdejšího exilového nakladatele s KSČM? s jistotou to asi čtenář knižního rozhovoru s ním nepozná. Ctnost – skoro jistě, ale bohužel také paušalizující zakyslost, místo sympatického bonvivánství spíš hospodská hlučnost, i s tím mísením chytrých myšlenek a neověřených drbů, s malým ohledem na fakta. Jeden příklad za mnohé: Strož je možná prvním, ale rozhodně ne „doposud jediným“ českým vydavatelem Karola Wojtyły, jak se chlubí. Chlubí se vůbec dost často, v tomto duchu setrvává i titul knihy. Klepavost, hauzírování s fakty i s jazykem zmírňují chuť k vážné polemice i se zajímavými nekonformními názory autorovými.

Emil Hruška / Daniel Strož: Dokázat se vzepřít. Futura, Praha 2010, 224 s. -vb-

Z jeviště i zákulisí české politiky a ekonomiky

Zkušenosti s válkou, s chudým, pracovitým a přemýšlivým prostředím a odtud cesta ke komunismu, o tom jsme samozřejmě už hodně četli. Ale důvodů proč tyto paměti doporučit je hodně; mezi přednosti knihy patří věcný jazyk a autorův smysl pro detailní pozorování. Na rozdíl od – jinak třeba také pozoruhodných – pamětí některých jeho vrstevníků není tato kniha psána aparátnickým jazykem, však také pisatel byl komunistickým novinářem, ale aparátníkem ne. Je jedním z těch, jistě v každé generaci nepočetných, novinářů píšících o hospodářství, kteří se stali i vynikajícími teoretickými ekonomy. s praxí to bylo horší, zralému muži ukončila kariéru normalizace, třebaže ani v dobách, kdy nesměl publikovat, odbornou práci neopustil. v té době se musel živit těžkou fyzickou prací, popisy pěkných a ošklivých zkušeností i dobových komických absurdit mají své kouzlo snad zejména díky věcnému až suchému jazyku. Vyšlo jako interní tisk, ale stojí za to se po něm poptat.

Zdislav Šulc: Z jeviště i zákulisí české politiky a ekonomiky. Vzpomínky novináře a ekonoma 1945–1995, Studie Národohospodářského ústavu Josefa Hlávky 4/2009, Praha, 152 s.-vb-

Knihy všech ročníků

Obsah Listů 3/2010
Archiv Listů
Autoři Listů