Zůstává po nás spousta snímků velkých Dějin, dobových snímků všedního ivota málo. Sociální dokument to změní?
Nejprve uspokojujeme základní potřeby, v dokumentu snímky z oficiálních oslav, pak přijde řada na události komornější a nakonec se ptáme: Počkat, počkat, a kde jsou snímky, jak pracujeme, trávíme volný čas, bydlíme? v Polsku se začala dynamicky rozvíjet ta třetí etapa. Fotografování nebylo nikdy tak jednoduché a levné, ale i tak procento fotografů, kteří vědí, proč fotografují, roste.
Zaznamenáváte Polsko od konce osmdesátých let. Uvědomil jste si, e přichází doba mimořádných proměn krajiny, především městské?
Nejdřív byl spontánní zájem. Změny naštěstí vdycky, kdy nějaký čas důsledně fotografujete, začínají být zjevné. (Smích) Příliš brzké uvědomění můe způsobit, e vymýšlíte záběry předem, a pak se vůči nečekaným situacím uzavřete.
Opavskou školu jste si vybíral jako u hotový tvůrce...
To se mi zdálo, ale ukázalo se, e naštěstí ne. Objevil jsem nové zdroje inspirace, viděl jsem, jak myslí a fotografují jiní, jak se pohybovat v měnící se realitě. Člověk se vyvíjí celý ivot, jako třeba Andrzej Wajda.
Díky vám a vašim kolegům zůstane po nás dokumentů všedního ivota víc. Ale bude to interpretace. Nebývá na snímcích nespravedlivě mnoho směšného, šedivého?
Všechno je přetvořeno osobou fotografa, jeho způsobem vyprávění, i moje fotografie z cyklu i love Poland. Nevím, jestli jsou směšné, šedivé... Jsou moje a opírají se o příběhy, jich jsem byl svědkem. Ztotoňuji se s hrdiny, jejich slabosti jsou často i moje. Jestli jim rozumějí jiní, pak snímky plní roli univerzálního jazyka, díky němu se cítíme jako velká rodina.
Můe fotografie pomoci člověku, národu...?
Na místech neštěstí, v Čečensku, Arménii, Afghánistánu, jsem si všiml, e pro fotografované je nejdůleitější, abych jiným sdělil, co je potkalo. Často jsem byl jediný, kdo mohl informaci předat. To bylo pro hrdiny fotografií nejdůleitější, opakovali: Musíš se vrátit a říct to. Nečekali víc.
Jaké místo má sociální dokument v Polsku?
V médiích zaniká. Ta u často neinformují o světě, nepopisují ho, nekladou otázky. Snímky musejí být snadno přístupné, uvádět do nálady, aby si člověk za týden koupil tý produkt. Změnily se zdroje financování, sociální dokument financují spíš různé nadace a instituce. Ale tisk není sám! Skvělou fotografii do sbírky můu koupit v internetu. Take naprostá svoboda!
Jenom na fotografech záleí, jestli jí dokáeme vyuít.
-vb-
Mariusz Forecki (1962) ije a pracuje v Poznani. Je absolventem Institutu tvůrčí fotografie Slezské univerzity v Opavě. Pracuje pro fotoagenturu TAMTAM (www.tamtamagency.com.pl), je spoluvydavateleminternetového magazínu dokumentární fotografie www.5klatek.pl, působí v Akademii fotografie ve Varšavě. Více na adrese www.forecki.pl.
Ondřej Vaculík:
Člověk jménem Rour
Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem
Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát
Anna Militzová:
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse
Jurij Andruchovyč:
Rekreace aneb Slavnosti Vzkříeného Ducha
Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze enevy
Jiří Weil:
trasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?
Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.
Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!
Mapa webu - přehled článků a struktury webu.
Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.
Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu
Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.