Mariusz Forecki

Miluji Polsko (1989–2000)

Zůstává po nás spousta snímků „velkých Dějin“, dobových snímků všedního života málo. Sociální dokument to změní?

Nejprve uspokojujeme základní potřeby, v dokumentu snímky z oficiálních oslav, pak přijde řada na události komornější a nakonec se ptáme: Počkat, počkat, a kde jsou snímky, jak pracujeme, trávíme volný čas, bydlíme? v Polsku se začala dynamicky rozvíjet ta třetí etapa. Fotografování nebylo nikdy tak jednoduché a levné, ale i tak procento fotografů, kteří vědí, proč fotografují, roste.

Zaznamenáváte Polsko od konce osmdesátých let. Uvědomil jste si, že přichází doba mimořádných proměn krajiny, především městské?

Nejdřív byl spontánní zájem. Změny naštěstí vždycky, když nějaký čas důsledně fotografujete, začínají být zjevné. (Smích) Příliš brzké „uvědomění“ může způsobit, že vymýšlíte záběry předem, a pak se vůči nečekaným situacím uzavřete.

Opavskou školu jste si vybíral jako už hotový tvůrce...

To se mi zdálo, ale ukázalo se, že naštěstí ne. Objevil jsem nové zdroje inspirace, viděl jsem, jak myslí a fotografují jiní, jak se pohybovat v měnící se realitě. Člověk se vyvíjí celý život, jako třeba Andrzej Wajda.

Díky vám a vašim kolegům zůstane po nás dokumentů všedního života víc. Ale bude to interpretace. Nebývá na snímcích nespravedlivě mnoho směšného, šedivého?

Všechno je přetvořeno osobou fotografa, jeho způsobem vyprávění, i moje fotografie z cyklu i love Poland. Nevím, jestli jsou směšné, šedivé... Jsou moje a opírají se o příběhy, jichž jsem byl svědkem. Ztotožňuji se s hrdiny, jejich slabosti jsou často i moje. Jestli jim rozumějí jiní, pak snímky plní roli univerzálního jazyka, díky němuž se cítíme jako velká rodina.

Může fotografie pomoci člověku, národu...?

Na místech neštěstí, v Čečensku, Arménii, Afghánistánu, jsem si všiml, že pro fotografované je nejdůležitější, abych jiným sdělil, co je potkalo. Často jsem byl jediný, kdo mohl informaci předat. To bylo pro hrdiny fotografií nejdůležitější, opakovali: Musíš se vrátit a říct to. Nečekali víc.

Jaké místo má sociální dokument v Polsku?

V médiích zaniká. Ta už často neinformují o světě, nepopisují ho, nekladou otázky. Snímky musejí být snadno přístupné, uvádět do nálady, aby si člověk za týden koupil týž produkt. Změnily se zdroje financování, sociální dokument financují spíš různé nadace a instituce. Ale tisk není sám! Skvělou fotografii do sbírky můžu koupit v internetu. Takže naprostá svoboda!

Jenom na fotografech záleží, jestli jí dokážeme využít.

-vb-

Mariusz Forecki

Mariusz Forecki (1962) žije a pracuje v Poznani. Je absolventem Institutu tvůrčí fotografie Slezské univerzity v Opavě. Pracuje pro fotoagenturu TAMTAM (www.tamtamagency.com.pl), je spoluvydavateleminternetového magazínu dokumentární fotografie www.5klatek.pl, působí v Akademii fotografie ve Varšavě. Více na adrese www.forecki.pl.

Obsah Listů 3/2010
Archiv Listů
Autoři Listů

Mariusz Forecki

Miluji Polsko (1989–2000)

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu