Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2010 > Číslo 3 > Ladislav Šenkyřík: Obyčejní lidé

Ladislav Šenkyřík

Obyčejní lidé

„Kam se valíš, Pišto?“ „Ále, k tém volbám přece.“ „A koho volíš, Pišto?“ „No, chcél sem teho Paroubka, ale on na téch lístkách nikde néni napsaný.“

Autentický rozhovor odposlechnutý na ulici malého moravského města odpoledne o volebním pátku dává možná tušit, v čem selhalo zacílení volební kampaně České strany sociálně-demokratické. Přesto jsem přesvědčen, že obyčejný člověk Pišta se nepokládá za poraženého těchto voleb, ostatně stejně jako by se nepokládal za vítěze, kdyby se mu jmenovaného lídra přece jen nakonec podařilo na kandidátce najít a zajistit mu lepší volební výsledek.

Fejeton psaný shodou termínu redakční uzávěrky o volebním víkendu a otištěný o pár týdnů později je pochopitelně krajně nevděčný útvar, protože zatímco já dumám, co opravdu ty překvapivé výsledky pro „obyčejné lidi“ (mezi něž bych se navzdory nevyřčenému, ale v tom výroku srozumitelně obsaženému ostrakismu, rád započítal) znamenají, vy už pravděpodobně rozjímáte nad jmény navržených ministrů, případně rozebíráte skandály, k jejichž vypuknutí jistě nebude daleko, protože volební kampaň je, jak známo, permanentní. Také jsem o volbách vůbec nechtěl psát, jenže co jiného se asi v takové dny může člověku honit hlavou? a navíc jsem tu minule, dva měsíce před volbami, tak pěkně navzdory tehdejším průzkumům předpověděl výsledek lidové strany, z čehož teda nemám pražádnou radost, protože kdože to dnes je místo nich oním jazykem na vahách? Kdyby nad tím měl člověk uvažovat jenom z téhle perspektivy, pak by skoro nejradši využil své bílé kůže a zažádal o vízum do Kanady.

Obyčejní lidé, kteří podle obvyklého dramatického povolebního vyjádření, jež už ani nikoho neudiví, prohráli tyhle volby, nejsou jasně definovanou skupinou. Hned jsem si vzpomněl na výbuch veselí v hledišti kinosálů, když se v normalizační distribuci objevil zkraje osmdesátých let stejnojmenný oscarový režijní debut Roberta Redforda (snad pro režisérovo tehdejší okázalé levičáctví) a po kýčovitém leteckém kroužení nad typickým americkým předměstím se kamera spolu s titulkem Ordinary People snesla na rodinný dům, už na první pohled luxusnější než příbytky nejmovitějších komunistických papalášů. Snad i kvůli tomu začátku mi z toho filmu zbyla pachuť jakési hollywoodské nasládlosti, takže mě teď na webu ČSFD upřímně překvapilo výrazně vysoké hodnocení od lidí nezatížených tou dobou – zřejmě se na něj budu muset podívat znovu.

Ale znamená to snad, že obyčejní lidé nemohou slušně bydlet? z normalizační perspektivy to tak jistě vypadalo, věřím, že dnes už by ten smích tehdejšího publika připadal mladší generaci naprosto nesrozumitelný. a to není málo. Mají-li mnozí novináři často sklon vést úvahy o tom, jak málo se toho změnilo za dvacet let svobody, zde je důkaz opaku: změnilo se toho strašně moc.

V devadesátých letech minulého století se chvíli zdálo, že rozdíl mezi obyčejností a neobyčejností bude společnost zatížená syndromem post-komunistické relativní materiální chudoby vnímat na dlouhá léta v čistě majetkové perspektivě. Podle všeho to vypadá, že z honby za majetky jsou lidé už přece jen trochu unavení a možná si sami sebe začínají i víc vážit. Dnes už to možná vědí i v Lidovém domě a napříště nebudou tolik spoléhat na podbízení se tomu nižšímu v lidské přirozenosti.

Teď ještě vymyslet jak ten zájem stočit od Věcí veřejných opravdu k věcem veřejným. i to by mohlo být nadějným obsahem nové levicově zaměřené politiky.

Ladislav Šenkyřík

Čtěte také:

Václav Jamek: Jak sloučit demokracii s rozumem aneb Uvízlí mezi Gorgonami

Tomáš Tichák: Nejdůležitější věta

Obsah Listů 3/2010
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Ondřej Vaculík:
Člověk jménem Rour

Jan Novotný:
Mizol a ti druzí

Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová:
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

Jurij Andruchovyč:
Rekreace aneb Slavnosti Vzkříšeného Ducha

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

Ondřej Vaculík

Alena Wagnerová

Jan Novotný

Tomáš horvath

Tomáš Tichák

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.