Redaktoři v exilu

Ve 40. ročníku Listů opět připomínáme jejich zakladatele Jiřího Pelikána a opět ukázkami z dopisů, jež si vyměňoval se svým přítelem, novinářem a příslušníkem nejbližšího okruhu Listů Dušanem Havlíčkem. Jemu děkujeme za laskavé poskytnutí následujících dopisů, kritických, přátelských, veselých i velkorysých.

Havlíček Pelikánovi

Plan-les-Ouates, 7. prosince 1980

... už dávno mám za sebou rodičovský problém, „jak to řekneme svým dětem“. Od posledního čísla Listů mě zato pronásleduje otázka, jak to říci kamarádovi, kterého si vážím, aniž bych ho popudil a roztrpčil. Až jsem nedávno kdesi četl citát, který se mi zalíbil. Pronesl jej Molierův přítel Nicolas Boileau: „Seul un ami peut nous critiquer sans offense.“ Píšu tenhle dopis v důvěře, že jseš téhož mínění.

Pochval a obdivu jsi ode mne sklidil za ta léta nepočítaně. Bylo by proto pošetilé, kdybych Ti skrýval svou nevoli, která se mě zmocnila při četbě Tvého úvodního článku Polské léto. Politická úvaha je svým způsobem také literární útvar a vyžaduje od autora, aby s ní tak zacházel. i nejsprávnější teze ztrácejí na účinnosti, jsou-li napsány nesrozumitelně a bez dostatečné úcty k duchu jazyka.

Živě si dovedu představit, v jakém chvatu jsi svou stať psal. Události se hrnou a uzávěrky jsou nemilosrdné. a ke všemu je text třeba sepsat na koleně a nezameškat ani jednu z těch naléhavých povinností, které leží na Tvých bedrech. Přesto – anebo právě proto – jsem si řekl, že bych nebyl dobrý přítel, kdybych Tě nevaroval před úskalími, která s sebou tahle svízelná situace nese. Snad se mnou budeš souhlasit, když dodám, že přiměřená péče o čistotu českého jazyka je pro nás v emigraci něčím víc než nostalgickým brusičstvím.

Abych nechodil dlouho okolo horké kaše, začnu zdánlivou prkotinou, kterou považuji za fatální důsledek uspěchané nepozornosti: arcibiskup, který má přednostní postavení mezi ostatními arcibiskupy, je PRIMAS! Primát, jak vědí luštitelé křížovek, je opice. Primas je arcibiskup, který má primát, ale tím se ještě sám nestává nehetnatcem, primátem.

V Tvé úvaze se objevují souvětí, která popírají logiku větné stavby a přes které čtenář klopýtá jako přes překážky na neuklizeném sídlišti. Viz druhý odstavec na straně druhé:

„Pokus vládnoucí skupiny rozdělit dělníky na ,hodné‘ a ,svedené‘ a tím, že se splní jejich ekonomické požadavky, ale odmítnou politické a diskreditovat stávkující...“ atd.

Vsuvkou „a tím“ se smysl věty zcela zatemňuje, nemluvě o tom, že to není souvětí, ale Lovosice. Tutéž „lovosicovou“ povahu má třetí odstavec na čtvrté straně...

Myslím si, že jsem možná objevil, jak k takovým souvětím dospíváš. Máš jasnou myšlenku, začneš větu psát, ale v průběhu psaní Tě napadají další věci a Ty, abys je nezapomněl a protože nemáš čas je zformulovat do několika vět, je na větu připojuješ jako korálky na šňůrku perel. Vypomáháš si přitom různými spojovacími výrazy (a tím, a tak, a pak atd.). z psacího stroje se Ti line věta-tasemnice...

Mám pocit, že do Tvé mluvy pronikají vlivy francouzské, ne-li ruské. Ve skladbě českého souvětí není dost dobře možné, co je běžné například ve francouzštině. v češtině by měl být nejdříve znám podmět, aby o něm mohla být řeč ve vedlejší větě. Bylo by proto lepší, kdyby věty

„... přes pokus je izolovat a přerušit jakoukoliv možnost komunikace s ostatními částmi země, stávky na baltickém pobřeží se rozšířily jako požár po celém Polsku“

byly napsány v obráceném pořadí nebo kdyby vedlejší věta byla do hlavní vložena...

... nejsem proti účelnému užívání cizích slov, ale vadí mi cizí slova, která jsou spíše projevem lenosti. Kredity jsou úvěry. Kredibilita mi připomíná, promiň mi to, debilitu. Proč ne důvěra? (U Mlynáře mě dráždí jeho četné „kalkuly“, velmi ošklivé to slovo!)

V češtině se odpovídá na otázku. Také ji můžeš zodpovědět, ale není přípustné:

„... umožní odpovědět otázku...“ (str. 5, odst. 3)

... Oprávněně ironizujeme jazykovou chatrnost znormalizovaného tisku. o to důležitější je, abychom se sami takovým výtkám nevystavovali. Kdo jiný může střežit čistotu jazyka, když ne my? Kromě toho soudím, že to není jen otázka formální. Českost jazyka je v daných podmínkách politickou hodnotou.

Tak jsem Ti to, Jirko, vyklopil, co jsem měl na srdci... Já vím, já vím! Kritika není příjemná ani od kamaráda. (To se to kritizuje, když se nemusí psát!) Ale, božíčku, já to nemyslím jako „kritiku“, spíš jako uctivou supliku. ...

Já sám se v každé volné chvíli úpěnlivě snažím dokopat k jakémusi konci tu studii o hromadných sdělovacích prostředcích... Teď o vánocích si vezmu další část dovolené, a ať jsem trajcen, jestli to nedokončím. Můžu Tě ujistit, že zoufale zápasím se stylistikou. To, co jsem Ti napsal, bych mohl s klidem adresovat i sobě. (Vlastně to tak trochu i je.) Zjišťuji, že jsem po dvanácti letech ztratil cit pro češtinu, že se mi do skladby plete vlivy cizích jazyků a že je to vůbec na draka.

Nepíšu Ti to pro útěchu, sám jsem k neutěšení...

Pelikán Havlíčkovi

(V záhlaví dopisu oficiální znak EP/PE, Jiri PELIKAN,

Deputato al Parlamento europeo,

a k tomu poznámka: promiň ten oficiální papír,

jiný zde nemám...)

Barcelona-Řím, 31. prosince 1980

... jak vidíš, jsem i poslední den v roce na cestách (ale první v roce budu doma, což je dobrý příslib!) a jedině na letišti mám chvíli času psát, čehož využívám, abych Ti potvrdil příjem Tvého „kritického“ dopisu a ujistil Tě, že jsem to vzal přesně tak, jak to Ty míníš – totiž jako pomoc příteli. Jsem naopak rád, že mně někdo řekne, co dělám blbě, a přitom poradí, jak na to líp – to právě potřebuji... Proto se nemusíš nijak omlouvat – ani teď, ani v budoucnu – piš vždycky, co si myslíš, a i kdybych se někdy nasral nebo začal být dokonce samolibý, tak tím víc sprchy, osvěží mne to anebo se ukáže, že senilita už je na postupu a nastává vhodná doba pro penzi (i když žádnou zatím nemám)...

... Problém je skutečně v tom, že za těch 10 let jsem si zvykl psát italsky a francouzsky, celkem obstojně, a navíc pro noviny těchto zemí, a tudíž jejich „hantýrkou“, a už takhle začínám i myslet, takže při českém psaní se to projevuje...

Mimochodem: obyčejně se na článek v Listech málokdo ozve; tentokrát – ironie osudu! – mně moc lidí psalo i telefonovalo, že se jim ten článek o Polsku moc líbil, dokonce z domova mně to vzkázali lidé jako Šabata, Hájek a Láďa Lis (což mne těší kvůli obsahu, neb jsem se bál, zda se nedotknu domácí opozice). ...

Havlíček Pelikánovi

Plan-les-Ouates, 12. února 1981

... počítám, žes na mě musel koukat jako na vola, když jsi u nás posledně seděl a já se ani slovem nezmínil o dopise, který jsi mi poslal z Barcelony/Říma začátkem ledna. Jak jsi zjistil ze své „automatické sekretářky“, bylo to prostě proto, že jsem Tvůj dopis dostal až po Tvém odjezdu. Částečně mě ovšem za vola mít můžeš, protože jsem o „gramatickém a stylistickém“ tématu mohl mluvit i tak. Tak až jindy. Jsem rád, že se Tě ty mé kritické výlevy nedotkly, ale jak jsi porozuměl, jde mi o „věc“. ...

... z přílohy k tomuto dopisu vidíš, že jsem konečně dosmolil druhou část svého povídání o tisku, rozhlase a televizi v ČSSR 1968. Už jsem to poslal Mlynářovi. Vím, že Zdeněk je netrpělivý, a já mu s tím věčným posunováním termínů jistě radost neudělal. Taky to rozsahem překračuje stanovené „normy“. Ale já už to jinak dělat neumím, chci to mít všechno zdokumentované, ověřené atd. atp. Sedm plných dnů jsem nedělal nic jiného – v závěrečné fázi – než upravoval text jazykově a gramaticky. a jistě mi tam zůstalo ještě dost blbostí. Uvítal bych, kdybys někde na cestách našel čas a přečetl si to; za všechny věcné i jiné připomínky budu vděčen. Kdyby tam bylo něco moc blbýho, tak bych to snad ještě v překladech mohl poopravit a podoplňovat.

Čtěte také:

Pelikán v Evropském parlamentu

Listy a Pelikánovy dopisy

Obsah Listů 3/2010
Archiv Listů
Autoři Listů

Redaktoři v exilu

Havlíček Pelikánovi

Pelikán Havlíčkovi

Havlíček Pelikánovi

Čtěte také:

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu