Dvouměsíčník pro kulturu a dialog
Na rozdíl od postoje k situaci v Iráku dává americký prezident najevo, že podstatné zlepšení v Afghánistánu považuje za primární cíl své bezpečnostní strategie. Počet amerických vojáků tu činí polovinu z více než stotisícového kontingentu členských zemí NATO. Je to již jen o deset tisíc vojáků méně, než tu měla Sovětská armáda. Někteří naši bezpečnostní a vojenští odborníci usuzují, že mít zemi pod kontrolou by vyžadovalo disponovat, např. při srovnání s kosovským konfliktem, minimálně půlmilionem vojáků a dalšími desítkami tisíc osob v provinčních rekonstrukčních týmech, což je nemyslitelné. k podobnému číslu dospěli i američtí experti.
Pesimismus nejen trvá, ale prohlubuje se, znovu se hovoří o afghánské pasti. u nás se v souvislosti s afghánským stejně jako iráckým konfliktem již od počátku mluvilo o specifické formě „vietnamizace“. Stačilo si vzpomenout na britskou porážku v Afghánistánu v polovině předminulého století a zejména na debakl Sovětů na konci století minulého. Řešení afghánského konfliktu jako konfliktu typicky asymetrického vyžadovalo proto sofistikovanější strategii, pro niž se ale George W. Bush nerozhodl a zvolil reakci preemptivního charakteru, tedy vojenskou sílu.
V současnosti jsou minimálními cíli stabilizace afghánské vlády, schopnost čelit Tálibánu a ničit struktury al-Kajdy. Nezdá se však, že by dosavadní afghánský prezident Karzáí Američanům přes své znovuzvolení vyhovoval. o šíření demokracie se již také nemluví. Spíše se objevují úvahy o způsobu odchodu z válkami zkroušené země. Francouzský ministr obrany Herve Morin vyzval sice k pomoci afghánským silám, ale i k diskusi, kdy misi ukončit. Nelze zapomenout, že Američané chtěli také ve Vietnamu rozuzlit situaci eskalací války, zvýšením počtu vojáků, ale debakl byl o to větší. Ač se to zdá absurdní, i představa, že pošleme-li více českých vojáků do Afghánistánu, zvýší se tím jejich bezpečnost, je mylná. Může to totiž paradoxně zvýšit odpor proti aliančním silám, stále větší počet Afghánců je bude považovat za okupanty.
Mnozí bezpečnostní odborníci proto kritizují Západ a konkrétně vedení Aliance, že nedokáže přijmout jasnější strategii. Není to však zcela pravda. Zatím se ale jen realisticky ustupuje, toleruje šária, burky a zčásti i umírněný Tálibán, který řeší problémy lidí často efektivněji než místní samospráva a policie. Prostí Afghánci dávají najevo, že koaliční vojska ztratila jejich důvěru. Korupce i produkce opia rostou. Prostředky vložené do infrastruktury, např. do školství a zdravotnictví, mají minimální efekt pro nedostatek učitelů a nedostatečnou kvalifikaci lékařů k práci s moderní technikou. Třistapadesátitisícovou provincii Lógar přitom podle informace pracovníků našeho rekonstrukčního týmu drží v šachu 120 tálibánců.
Situace v Afghánistánu se zkomplikovala zvláště proto, že se zhoršila situace v Pákistánu. Strategií Baracka Obamy je angažovat do řešení problémů v tomto prostoru Rusko, Indii a Čínu. Zatím jen se sporadickými úspěchy. Bezpečnostní experti se začínají shodovat v tom, že zatímco irácký konflikt byl Bushovou válkou, Afghánistán je válkou Obamovou a úspěch či neúspěch bude spojován s pokračováním jeho prezidentství.
Proto se Obamova administrativa rozhodla jednat, změnit velení s jasným záměrem změnit i strategii. Pentagon nahradil vrchního velitele sil USA a NATO v Afghánistánu generála Davida McKiernana necelý rok poté, co se velení sil ujal. Ministr obrany Spojených států Robert Gates řekl, že D. McKiernana požádal o rezignaci, neboť v Afghánistánu je třeba postupovat nově. Velitele mezinárodních sil pro podporu bezpečnosti (ISAF) generála Davida McKiernana Gates navrhl nahradit generálem Stanleym McChrystalem, bývalým velitelem zvláštních jednotek na základně ve Fort Braggu v severní Karolíně. McChrystal působil ve sboru náčelníků štábů americké armády. Jde o velmi závažný personální zásah a otázkou je, jak se osvědčí.
O novém, promyšlenějším přístupu USA svědčí i plán pro případ zhroucení režimu v Pákistánu, který má podle jedněch údajů 35 jaderných hlavic a chce jejich počet do roku 2020 zdvojnásobit; podle jiných údajů jich již nyní má mobilně umístěno na autech a železničních vagónech 80 až 100, což představuje vážné nebezpečí. Američané pohyb těchto zbraňových systémů kontrolují nejen pomocí družic, ale v případě krize se připravují dostat je nasazením speciálních sil pod přímou kontrolu.
Experti se v předpovědích trvání konfliktu podstatně liší, mnozí však předvídají, že bude trvat řadu let. Důvody k zakončení nebudou ani tak vojenské a diplomatické, jako spíš politické. Afghánistán je až příliš tragickým konfliktem, než aby pro Američany nebyl vážným vnitropolitickým tématem. a chce-li být Obama znovu zvolen, bude se muset v příštích dvou třech letech v této zemi blížit k jasnému vítězství, nebo dát povel k důstojnému odchodu, pokud je v tomto nebezpečném prostoru vůbec možný. Zatím podpora války v Afghánistánu klesá nejen v Evropě, ale i v USA. Podle výzkumu CNN v srpnu 2009 bylo proti ní téměř 3/5 Američanů (57 %), o 3 % víc než v předcházejícím šetření. a terorismus podle Gallupova ústavu za hlavní problém považuje po přijatých bezpečnostních opatřeních jen 1 % občanů, kdežto ekonomickou krizi 29 % a reformu zdravotnictví 26 %.
V Pákistánu Američané, zdá se, našli jistou cestu, jak angažovat pákistánskou vládu k aktivnějšímu boji proti Tálibánu, a zároveň zajistit, aby při zhoršení situace nebyl zneužit pákistánský jaderný potenciál. i CIA volí promyšlenější cesty a snaží se získat k likvidaci al-Kajdy a jejího vůdce Usáma bin Ládina a jeho zástupce Ajmána Zavaríhího americké veterány, protože v minulosti dosáhla tímto způsobem při likvidaci vyšších představitelů této teroristické organizace řady úspěchů. Nový moment vnášejí do afghánského konfliktu nepokoje v čínské provincii osídlené Ujgury. Čínští představitelé tvrdí, že za násilím je nejen ujgurská emigrace ve Spojených státech, ale i al-Kajda. Pokud by se druhé tvrzení ukázalo pravdivé, mohlo by se to projevit v čínském postoji k afghánskému konfliktu.
Barack Obama sice posílil americký vojenský kontingent, zvláště na jihu, ale jak se dalo tušit na základě vietnamské zkušenosti, zesílil výrazněji i tálibánský odpor a bylo nutné vojenské řešení v oblasti Kandaháru i jinde. Obama se obává dalšího rozšíření terorismu, ale zároveň se brání: „To není válka, kterou jsme si vybrali, ale válka z nutnosti.“ Obamovi mohou zkomplikovat situaci spojenci. Německý ministr zahraničních věcí Frank-Walter Steinmeier předložil v Bruselu návrh umožňující stažení vojsk do roku 2013. Je to reakce na německý omyl, při němž přišlo o život devadesát afghánských civilistů. Kvůli tomu odešel nejen generální inspektor armády, ale i předchozí ministr obrany. Také Kanada chce do roku 2011 vojáky stáhnout poté, co v Afghánistánu padl 130. kanadský voják. Česká vláda o stažení neuvažuje.
V souvislosti s Afghánistánem se svět a ČR mohou dožít stejného překvapení jako v případě dislokace části americké protiraketové základny ve střední Evropě. v tajné zprávě velitele koaličních sil v Afghánistánu generála Stanleye McChrystala, jejíž kopii získal deník Washington Post, se uvádí, že pokud nebude vojenská mise do roka posílena, skončí pravděpodobně porážkou. Barack Obama misi posílil. Afghánská armáda má mít 240 tisíc vojáků, nyní je vycvičeno 95 tisíc; policistů má být 160 tisíc, nyní jich je 93 tisíc.
Řešení situace v Afghánistánu bude nejspíš trvat opravdu mnoho let. Američané a spojenci nemohou prostor jen tak lehce opustit. Ohrozili by nejen životy Afghánců, kteří s nimi spolupracovali, ale i vývoj v sousedním jaderně vyzbrojeném Pákistánu a v přilehlé oblasti. v Afghánistánu by se s vysokou mírou pravděpodobnosti znovu připravovali teroristé, hrozilo by tak postupné obnovení teroristických útoků. Sice se podařilo zlikvidovat řadu vůdců al-Kajdy a snížit počet teroristický útoků tak podstatně, že je západní svět jako bezpečnostní hrozbu již téměř nevnímá, ale to může být jen dočasné. Na pokračování pobytu spojeneckých vojsk mají zájem nejen Rusko, ale i Čína a Indie, ačkoli se nepodařilo získat jejich plnou podporu. Odešla-li by Aliance z Afghánistánu bez úspěchu, zcela jistě by ztratila věrohodnost.
Američané po nových vojenských neúspěších, v jejichž důsledku Tálibán již ovládá polovinu země, dlouho hledali optimální strategii. Probíhala jedna porada prezidentského týmu za druhou. Generál McChrystal k tomu řekl: „Strategie, která nezanechá stabilizovaný Afghánistán, je krátkozraká.“ Barack Obama mohl s podporou Hillary Clintonové vsadit na eskalaci konfliktu, nebo poslechnout svého bezpečnostního poradce Jamese Jonese, podporovaného viceprezidentem Josephem Bidenem, a ponechat v zemi současné počty, soustředit se jen na likvidaci al-Kajdy, a tím i logicky konflikt prodloužit. Volba strategie do značné míry závisela i na úspěšnosti nové Karzáího vlády. Generál McChrystal zprvu Obamu svými nároky na rozšiřování vojenského kontingentu popudil. Ten daleko oprávněněji sázel na sofistikovanější přístup, v daném případě zvyšování počtu komand a bezpilotních letadel. Nakonec se Obama rozhodl vojska posílit. Měl v tom spíše podporu republikánů než demokratů.
Afghánistán je důležitým geostrategickým bezpečnostním prostorem. v podstatě v celé moderní historii byl zájmovou a tím i konfliktní oblastí Velké Británie a Ruska či SSSR. Carové, Stalin i poslední sovětští vládci se jeho ovládnutím chtěli především dostat co nejblíže k Indickému oceánu. Američané těmto snahám bránili, aby se zde nakonec sami měsíc po 11. září 2001 začali angažovat. Příčinou a cílem bylo likvidovat vůdce al-Kajdy, zničit výcvikové tábory teroristů a zbavit Afghánce vlády Tálibánu, což se setkalo s podporou většiny místních obyvatel. USA měly souhlas OSN i podporu NATO. Počáteční úspěšné tažení však nebylo možné dovést do vítězného konce vinou nového americko-iráckého konfliktu. Afghánské bojiště se stalo druhořadým, a tím zde spojenecká vojska ztratila iniciativu. Zároveň se prokázala malá reálnost americké strategie dvou úspěšných paralelních lokálních konfliktů.
V souvislosti s budoucím stažením amerických a spojeneckých vojsk v Afghánistánu je vážným problémem analýza a identifikace skutečných příčin konfliktu: zda jím skutečně je likvidace al-Kajdy a Tálibánu, nebo jsou v pozadí důvody hlubší, to znamená zvláště geopolitické, na prvém místě zájem Američanů být v tomto prostoru, a tím i kontrolovat záměry Číny jako v případě jejich pobytu v Japonsku a Jižní Koreji. Podobně tomu bylo i ze strany Ruska. Takže vztah symbolicky označovaný jako Chinaamerica je poněkud složitější.
Znovu se ukazuje, že afghánský prostor nelze velmi pravděpodobně dlouhodobě ovládnout, jakékoli intervenční síly dříve nebo později ztratí podporu a po sílícím ozbrojeném odporu musí odejít. Barack Obama se proto po nástupu do Bílého domu ocitl v nelehké situaci. Nová strategie se připravovala proti vůli viceprezidenta Josepha Bidena, navíc v podstatě bez vážnější účasti NATO. Je to jistý doklad marginalizace Severoatlantické aliance z americké strany. Proti tomu však evropští členové a Kanada neprotestovali, což je možná příznakem, že afghánský konflikt považují převážně za americkou záležitost a zároveň jim to vyhovuje. Obama, zdá se, v této situaci začíná pokračovat v Bushově unilaterální politice, což může negativně ovlivnit i tvorbu nové strategické koncepce NATO. Svým způsobem to potvrzuje pochvala Obamy za novou afghánskou strategii od Karla Roveho, který byl kdysi volebním stratégem prezidenta George Bushe staršího.
Zatím se poslední Obamovo rozhodnutí posílit americkou vojenskou účast o třicet tisíc vojáků a zajistit intenzivnější přípravu afghánských ozbrojených sil – s převažujícím souhlasem zvláště evropského veřejného mínění i politických představitelů – naštěstí nesetkalo s vážnější kritikou vedení Aliance. Ta Obamovu aktivitu podpořila a sama přislíbila počet vojáků zvýšit. Členové NATO možná jednají v dobré víře v úspěch strategie a především věří v dodržení slibu, že od roku 2011 se z Afghánistánu spojenecká vojska začnou stahovat.
Česká vláda reagovala na Obamovu novou afghánskou strategii iniciativou ministra obrany Martina Bartáka rozšířit náš kontingent až o stovku mužů, minimálně vyslat dělostřelecký radiolokátor s obsluhou 45 vojáků. Později šlo o 55 zdravotníků a vojenských instruktorů. Sociální demokraté, respektujíce negativní výsledky výzkumu veřejného mínění, zatím reagovali odmítavě. Na druhé straně si otázku, jaké ohrožení světové bezpečnosti by neúspěch v tomto geostatickém prostoru znamenal, nelze nepoložit. a také jak by to poškodilo postavení prezidenta Obamy, kterého politická levice podporovala a podporuje. Řešení nezávisí jenom na vojenské síle, upevnění moci afghánské vlády a získání větší podpory kmenových vůdců. Klíčovou roli hraje Pákistán, který by měl dostat i větší finanční podporu; byla by s vysokou mírou pravděpodobnosti využita lépe než 100 miliard amerických dolarů, které byly vydány na afghánský konflikt. Výraznější úspěch lze stěží očekávat bez podpory Šanghajské organizace pro spolupráci, zvláště Číny.
Změna strategie Západu vůči Afghánistánu je však realitou. Představitelé 75 zemí a mezinárodních organizací se na konferenci v Londýně koncem ledna 2010 rozhodli nabídnout Tálibánu půl miliardy USD, zřekne-li se násilí a přeruší vazby na síť al-Kajdá. Peníze by měly být využity na vytvoření pracovních míst pro jeho příslušníky. s těmi, co se nevzdají, se bude dále bojovat. Odhaduje se, že plán by mohl zaujmout zhruba polovinu z 25 tisíc povstalců. Tálibánu byl nabídnut i podíl na moci. Nabídka zatím neuspěla, spíše zesílily vojenské konflikty.
Nejvážnějším vnitropolitickým problémem je v Afghánistánu rozsáhlá korupce. z Kábulu do Dubaje putují stovky milionů dolarů a nikdo neví, zda jde o peníze ze zahraniční pomoci, z prodeje opia či jen o tranzit odjinud. Je však příznačné, že se do Dubaje stěhují bohatí Afghánci s rodinami. z ohniska pozornosti by však stále neměla zmizet al-Kajdá, i když získáním Tálibánu by byla její moc podstatně oslabena. Stále totiž trvá nebezpečí nejen dosavadních forem teroristických útoků, ale i zneužití zbraní hromadného ničení, a to možná ani ne tak jaderných, jako zbraní chemických a biologických, např. antraxu.
Antonín Rašek (1935) je sociolog, publicista a spisovatel, spolupracuje se Střediskem bezpečnostní politiky; stálý spolupracovník Listů.
Zdeněk Müller: Islamizace Evropy: hrozba a kouřová clona
Štěpán Steiger: Chmurné vyhlídky amerických demokratů
Ondřej Vaculík:
Člověk jménem Rour
Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem
Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát
Anna Militzová:
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse
Jurij Andruchovyč:
Rekreace aneb Slavnosti Vzkříeného Ducha
Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy
Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?
Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.
Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!
Mapa webu - přehled článků a struktury webu.
Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.
Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu
Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce.
Statistiky.
