Dvouměsíčník pro kulturu a dialog
Máme krizi. Sdělovací prostředky přinášejí nadějné zprávy, že už krize končí, ale pak je musejí odvolávat. Krize se vyvíjí a mění, jenže nepřestává. Mnozí politici a ekonomové vyjadřují bezradnost. Krize je vpád nepředvídatelné náhody. Věda neporadí, v učebnici se o ní nepojednává; hospodářský vývoj nic nenapovídá, naopak, krize se dostavila v době, kdy ekonomická sebechvála dosahovala vrcholu.
Jednotliví znalci krizi dávno předvídali. Pozorovali, jak se vrstva za vrstvou hromadí nesourodá látka, jak se „nafukují umělé bubliny“, jak ekonomika ztrácí vědecký základ a jak se vrší ekonomický brak. Už dobrých deset až patnáct let. Jenže rozpad ekonomického myšlení natolik pokročil, že vyjít s tím navenek znamenalo vydat se posměchu a sklouznout na okraj odborné společnosti.
Rostla falešná „šedá“ ekonomika, u nás asi pětina ekonomiky, a s ní „růžová“ ekonomika, jejímiž vlastníky jsou movití magnáti. Kolem 2–5 % ultrazámožných kontroluje 50 % ekonomického bohatství. Ekonomika je jejich a oni s ní nakládají jako se svou. Ohýbají politiku a právo a zčásti i veřejné mínění podle svých potřeb.
Výmluvné je, jak se v USA o nadcházející krizi dověděli. Kongres svolal v roce 2006 poradu s učenci, profesory a výzkumníky, aby podali zprávu o americké ekonomice. Vystoupení byla obvyklá, nemastná neslaná. Až na jedno. Málo známý newyorský profesor Roubini (rodem Peršan z Teheránu, židovského vyznání) varoval, že ekonomika stojí před krizí, jež nemá obdoby. Moderátor hned posměšně uzavřel, že po takové zprávě je třeba přestávky a zapít ji. Posluchači to kvitovali. Ale za dva roky byla krize nečekaných rozměrů tu.
U nás jsme krizi předvídali dávno, pokřivené vrstvy se kladly jedna na druhou a v roce 2006 už bylo jasné, že hlavní ekonomické trendy se obracejí a krizi lze očekávat za dva tři roky. Nikdo na to nedbal. Naše řízení je reaktivní, vyčkáme, co bude, a pak – důvtipně nebo stereotypně – zareagujeme.
Dohady o krizi se rozrostly. Pojednává se o ní pod různými jmény. Krize, deprese, recese... Bankovní, peněžní, obchodní... To jen ještě více dokazuje, jak málokdo se v ní vyzná.
Kapitalismus už dávno dospěl do svého finančního stadia. Není divu, že v krizi se největší zájem upřel na banky a finanční vztahy. Finance mají řadu výhod: stojí nad vším podnikáním, vyměřují hodnoty, mají obecná pravidla, snadno se spojují s informatikou, přitahují nadprůměrný zisk; navíc poskytují nezměrné možnosti kombinací (jako bankovní deriváty). o západních státech se říká, že nalily do bank na sto bilionů dolarů. Banky znovu vydělávají, ačkoliv svého poslání motivovat podnikání se ujaly jen chabě.
V množství přístupů lze vyčlenit dva hlavní proudy. Jeden spatřuje v krizi náhlou a nečekanou poruchu ekonomického procesu. Pak se přirozeně snaží obnovit status quo. Nebo aspoň zabránit, aby to nebylo horší. Zatímco ekonomové se po léta snažili zmenšit stát a omezit jeho vliv, protože tam, kde není stát, uvolňuje se prostor pro velké a silné, nyní se nestydí používat výrazů až ze socialistického slovníku, jako je zestátnění bank, plánování obnovy, regulování činnosti.
Nedávno zemřelý Paul Samuelson, význačný ekonom poválečné doby, trpělivě vysvětloval, že trh a stát patří k sobě. Opakovaně se stavěl proti jejich oddělování. Trvalý zájem věnoval vzájemnosti státu a trhu John Maynard Keynes. „Prostý závěr Keynesovy ekonomie by se mohl podat tak, že když selže společenský samosprávný mechanismus, je potřebí více řízení z centra.“ (R. Skidelski, Keynesův životopisec.)
Druhý proud, zatím mnohem slabší, si klade principiální otázku, zda krize neznamená křeč před zánikem „americké formy kapitalismu“. Ta po první světové válce ovládala světovou ekonomiku skoro sto let. Nikoli nadarmo se všude učili americkému managementu. Ten však zároveň zaplevelil řízení svými normami, analýzami, vzorci, organizačními formami, zkrátka množstvím rutiny, jež nyní manažerské počínání tísní. Tato záporná stránka se nyní projevila v řadě poruch, které ukazují do budoucnosti, ale při strnulosti mysli se vykládají postaru.
V náznacích se rodí nový kapitalismus, řekl bych sociálně a ekologicky odpovědný, který zároveň využívá řadu osvědčených prvků z minulého socialismu jako společenskou kontrolu a regulaci, střednědobé a dlouhodobé plánování, veřejnou „governance“, společenskou spolupráci a podobně. Ostatně v jistém přiblížení to můžeme pozorovat na lidové Číně, kde se v praxi snoubí konfucianismus a taoismus (uplatňovaný do mezilidských vztahů), tržní ekonomie a uvědomělé dlouhodobé plánování.
Základy ekonomie, které vstupovaly do 20. století, vycházely z díla Adama Smitha, z jeho Teorie mravních citů a Bohatství národů (1776). Smithovo dílo nebylo přijímáno bez námitek. J. B. Say se na ně zle obořil jako na slátaninu. Američtí revoluční ekonomové (Alexander Hamilton aj.) je odmítali jako zakotvené v britském imperiálním trhu, od něhož se chtěli odpoutat. Avšak nakonec se prosadilo jako široce založený fundament, dočkávalo se aplikací a pokračování.
Během let se z něj odpoutávaly jednotlivé předměty a osamostatňovaly se. Občas to nabývalo až horečnatého tempa. Páni profesoři vynalézali nové předměty a zapisovali je do učebních programů. Tak se oddělila etika od ekonomie. Podobně tomu bylo s právem. Talcott Parsons vyčlenil sociologii. Ekologie se přestala vykládat jako široká věda a rozdrobila se na řadu jednotlivostí (ochrana ovzduší, čističky vod, biodiversita atd.).
Sigmund Freud ve vědě nebo Fjodor Michajlovič Dostojevskij v literatuře otevřeli bránu k poznávání citů, duševních pohnutek, emoční stránky lidského konání. Výzkumy podnikatelské kuráže odhalily, jak velké činy se rodí ze zaujetí a vášně. Tyto poznatky usnadňovaly započatý, ale nedovršený přechod „od personalistiky osoby k personalistice osobnosti“.
V polovině století dal Joseph Schumpeter podnět k založení Americké ekonometrické společnosti a stal se jejím předsedou (ačkoli sám v matematice nijak nevynikal). Matematika nepochybně obohatila ekonomii, avšak dřívější uvážlivý výklad ekonomických nálezů byl často nahrazen „jedním číslem“. (V poslední době byly vydány práce, které dokazují, jak matematika, nepochybně velmi užitečná, vede k ochuzení ekonomického poznání právě pro strohost svých výsledků.)
Dvacáté století si přitáhlo na svou stranu velikost. První podnik-miliardář se objevil v Americe roku 1905 (U. S. Steel). Zhruba ve třicátých letech začaly na místa rodinných podniků nastupovat korporace (takže dnes ze stovky největších podniků je devadesát šest korporací). Na konci století jsou přední podniky třistapadesátkrát větší.
Velikost byla preferována, protože snižovala náklady. Podnik „zadarmo“ inkasoval prémii – výhodu z velkých měřítek (economy of scale). Za socialismu zakládaly vlády rovnou velké podniky a těžily výhodu měřítka. (V. I. Lenin ve studii téměř neznámé prozkoumal západní podniky a ve svém přehledu jasně preferoval velikost; není jasné, nakolik to mělo vliv na ranou organizaci sovětského průmyslu.)
V poslední třetině minulého století se prosazovalo zaměření na zákazníka a stále častěji se ustupovalo od hromadné výroby. Výhoda měřítka přecházela na zmírněnou výhodu aspoň omezené opakovanosti (economy of scope). Dnes se stále častěji nechají zhotovovat přímo unikáty za sériové náklady.
Integrační proces se odehrává na pozadí, které je seřízeno na velké a zvětšující se rozměry. Informační technologie už dlouho přeměňují fakta na informační symboly. Rozsah i rychlost operací jsou se začátky zcela nesouměrné. T. Moore, spoluzakladatel Intelu, vynašel empirický zákon, že za každých osmnáct měsíců se mocnost čipu zdvojnásobí a náklady klesnou na polovic. Zákon byl pouze odpozorován, nicméně platí už čtyřicet let.
Integrační tlaky vyvíjí též globalizace. Co se dnes vyrobilo zde, může se zítra vyrobit i jinde. Technologie je ve značné míře přenosná a půjde tam, kde je kvalita a nízké náklady. Kdo čekal, že nejlevnější auta se budou vyrábět v Indii? Nebo že v té zemi budou zaměstnávat statisíce informačních odborníků britské nebo americké podniky?
Menšina – ale stále zřetelnější – mezi politology a ekonomy (občas i filozofy) na nic nečekala a vydala se směrem, který ukazuje „velká ekonomie.“
Amartya K. Sen už delší dobu píše o organickém spojení ekonomie s etikou, popřípadě ekonomie s právy a etikou. a to nikoli jen v takovém smyslu, že se pořídí dvojmo nebo trojmo samostatné obrazy, nýbrž že společný postup umožní dospět k vyššímu poznání.
Za sblížení a prolnutí dvou až tří věd v poznávacím procesu se mu dostalo Nobelovy ceny (1988).
Deirde McCloskeyová (koncem 2009 byla nakrátko v Praze) se již řadu let a s výjimečnou úporností snaží dodat ekonomii výkladové prostředí (narrative). Tvrdí, že dobré dvě třetiny toho, čím se zabývá ekonomie, slouží ke zdůvodňování, a že tedy ekonomie má k tomu být trvale uzpůsobena.
Bezpočet je snah o společný postup ekonomie a sociologie. Pro takové případy se ekonomie obvykle prohlásí – ne bezdůvodně – za sociální vědu.
Praktické potíže vyvolaly představy o možné vzájemnosti věd, které se sbližují až nad problémem. Jednotlivá věda může být pohotově jen k dílčímu poznání. Uznává se tedy společný postup „heterogenních věd“. Někdy jen ad hoc spřízněných.
Je poněkud s podivem, že výzvy k formulování „nového kapitalismu“ nepocházejí výlučně od profesorů, nýbrž i od amerického prezidenta (ovšem útržkovitě). Již se vyslovil k řadě nových ekonomických otázek a vyvolal nezvyklý tvůrčí ruch. Hodně úvah vyslovil k bankám, financím a rozdělování. Kupříkladu reorganizace bank a vytvoření racionální sítě (podle zaměření a velikosti), zdanění pohybu kapitálu (capital flow) a kapitálu znehybněného v nemovitostech. Ke konci roku 2009 se v Pittsburghu konala porada světové „dvacítky“, dvou desítek zemí s nejrozvinutějším bankovnictvím, a dospěla ke shodným závěrům, s důrazem na veřejný dozor a regulaci.
Nyní se nejen americká vláda, ale podle jejího příkladu i další obracejí proti nadměrným odměnám (bonusům i odstupným) vrcholového vedení. Dovedeme si představit hněv amerického prezidenta, když se zasadil o státní finanční pomoc velké bance, ale ta hned peníze rozdělila vedoucím „podle podnikových předpisů“. Známý vládní poradce Zbigniew Brzeziński prohlásil, že ústředním problémem ekonomiky ve 21. století bude „(finanční) nerovnost“.
Finance po krizi zkrátka budou jiné než před ní. Ale nejen finance, krize už začíná zasahovat i jinde. Vyrábí se zčásti nadměrné množství zboží. Když byl u nás před pěti lety Philip Kotler, věrozvěst moderního marketingu, řekl, že za dvacet let, co byl v oboru, výrobní náklady klesly na polovinu, ale náklady na marketing stouply na dvojnásobek, „Marketing působí sám proti sobě.“
Soudobá krize už začíná působit na vylučování výrobků, které se odlišují nějakou nepodstatnou zvláštností. Střízlivý postoj k tomu, co je třeba a co se vyrábí, by měl brzy vyznačovat společenskou produkci.
Ve Vídni se už před lety rozhodli nepovolit další prodejnu MacDonald's. Důvodem bylo nadměrné zatížení města odpadem. Stává se, že obal, návod a propagace zabírají více hmoty než sám produkt (výrobek nebo služba). Jednou se propočítávalo, co by se stalo, kdyby celý svět vyráběl jen jako my; suroviny by se musely získávat ze tří až čtyř zeměkoulí a na odpad by byla potřebí jedna další. (Jirásek, Ústav pro filozofii ČSAV, 1986.)
Výzkumný ústav průmyslu ve Wuppertalu se zabývá racionalitou odpadu a recyklace. Dospívá k závěru, že odpadové, tzv. druhotné suroviny se musejí stát prvotními a z přírody se má dosazovat, jen co chybí. (První, kdo nacházel klíč k rozsáhlé recyklaci, byl Schmidt-Bleek v IIASA, mezinárodním ústavu pro systémovou analýzu v Laxenburgu u Vídně.)
Na přechodu k nové ekonomice se střídají hlavní zdroje produktivních sil; převahu nabývají intelektuální síly. Zatím však praktická personalistika ještě nepokročila od „personalistiky osoby k personalistice osobnosti“. Duševní bohatství se ovšem rozpíná až s osobností. a to nejen jednotlivou, nýbrž s utvářením týmů tvořivých lidí a sdružováním poznání z celého světa (Wikipedie).
Dvacáté století nebylo s to přeorientovat se na mozek jako rozhodujícího činitele inovací. Většinu energie věnovalo hodnocení a rozřazování lidí, dokonce v zúženém pojetí jako předmětu trhu (tj. ekonomických sil). Třikrát za století se rozlehl nářek „zapomněli jsme na člověka!“.
Souborným výrazem nové ekonomiky bude zřejmě odchod od čistě ekonomické hodnoty k nerozlučné trojici hodnot: ekonomické, sociální, nebo řekněme lidské, a přírodní. Všechno bude třeba hodnotit z hlediska ekonomické záměrně vytvářené hodnoty, sociální hodnoty z hlediska rozvoje člověka a lidí i z hlediska přírody, jejího vlivu na lidský a obecný život, a také estetiky, krásy.
Bude třeba rozvážit nástup nové „governance“. v minulém století pokročila a naznačila další pokračování:
Family (rodinná); Management (vlastnická a exekutivní); Public (veřejná, s přitažením veřejnosti)
V dalším období lze zřejmě očekávat širší zapojování odborné i obecné veřejnosti do správy a rozhodování.
Na počátku minulého století Simon S. Kuznets (později Nobelova cena, 1971) rozdělil ekonomii na „makro-“ a „mikro-“. (Je dosud otázkou, čemu to prospělo a čemu nikoli.) o soudobé krizi se pojednává téměř výlučně v pojmech makroekonomie. o to více si zaslouží naši pozornost nová podnikohospodářská výzva.
Nedávno Gary Hamel, jedna z vedoucích osobností McKinseye, vydal knihu o řízení podniků v budoucnosti (2007) a v ní varoval, že management stojí před přestavbou, jaká zde nebyla osmdesát let. Takový alarm by měl vzbudit rozruch, polemiku, pro a proti. Ale je ticho.
G. Hamel vysvětluje: Není divu, změna je hluboká, manažeři nejsou připraveni, co běžně dělají, to je k novému pojetí nepřivádí, ale od něj odvádí. Budou potřebovat deset až patnáct let, než se oprostí od svazující rutiny a vpraví se do nových poměrů. z tisíce amerických podniků sotva jeden má vedení schopné rozvinout se v novém směru.
Je ohlašovaná změna vůbec nutná? Střídají se produktivní síly a s nimi inovační proces. Převahu získávají intelektuální síly. Avšak podniky na ně nejsou připraveny a od sebe je spíše odpuzují. v nadcházející době se má management připravit na vyšší zapojení intelektu, co možná nejvíc nahradit zlepšování vynalézáním.
Má se tak stát poprvé? Nebylo nic srovnatelného? Ve třicátých letech minulého století se střídaly podniky: na místo rodinných podniků se podnikání ujímaly korporace (s odpovědností redukovanou do výše vkladu). Nemalý díl lidí se musel vyměnit, aby se změna mohla urychleně provést. Do čela korporací se dostávali manažeři s vyšším vyděláním (master of business administration, MBA), velké podniky přerozdělily svou organizaci, představenstva a dozorčí rady (v Americe je jen jedna rada) se naučily novým úlohám.
Změna tak velkého kalibru nespadne z nebe. Cestu proráží „uvolněná mysl“. Mysl oproštěná od rutiny a připravená k volné tvořivosti.
Joseph Schumpeter, „otec teorie inovací“, počítal s tím, že dynamika ekonomického procesu bude podněcována vynalézavým postojem těch, kdo vkládají kapitál. Avšak manažeři na to často nestačili anebo dávali přednost přímému přerozdělování zisku. Poměrně nedávno Christensen rozlišil inovace na běžné (sustainable) a zlomové (disruptive), a jen zlomovým přisuzoval motorickou sílu. Zlomové natolik změní poměry podnikání, že cesta zpět se uzavře; musí se postupovat nově.
V posledních letech vycházejí knihy s jistým sklonem k pesimismu –„konec práce“, „konec dějin“, „ztroskotání evropského snu“, „střetnutí civilizací“ atp. Většinou vyvolávají pochybnosti o budoucnosti americké podoby kapitalismu, jejího přehlížení sociální nedostatečnosti, ustupování před potřebami přírody a otevřenosti politických a vojenských napětí ve světě.
Na pořad se dostávají nezvyklá témata, vyžadující jiné než obvyklé přístupy. Kupříkladu francouzská kniha, vydaná v INSEAD, zřejmě nejlepším evropském institutu byznysu, Strategie modrého oceánu, pojednávající o tom jak nekrvácet ve střetu a vyhnout se konkurenci. (Podnikatel, o němž se pojednává hned v první kapitole, byl v Monaku oceněn jako nejlepší manažer světa.) Nebo překvapující počin Prahaladův, který na desítkách příkladů ukazuje, jak je výhodné při vývoji nového výrobku nebo služby postupovat společně, tedy lámat hranici dosud absolutně oddělující výrobu a spotřebu.
Nejúplněji se k věci postavil Daniel Pink, jehož jsme dosud znali jako písaře pro Al Gora, například v knize Úplně nová mysl. Všechno navyklé, tradiční, rutinní svazuje. Je třeba se uvolnit, zaměstnat mozek jinak než dosud, čerpat z dosud nezužitkovaných možností, vynalézat nové produkty a procesy. Těší nás, když přijdeme na novou myšlenku. v Pinkově pojetí jde o víc, je třeba rozvíjet kreativní práci a tvořit nové koncepce, a též spojovat se s druhými, aby se novoty navzájem obohacovaly: tvořivá práce jako převažující druh společenské práce.
Ke knize se vyslovil velmistr novodobého řízení, v osmdesátých letech propagátor par excelence Tom Peters; napsal, že „tato kniha je úplný zázrak“, Pink je „Koperník krásného nového věku, který se nezadržitelně blíží“. Je to výslednice pokroku vzdělanosti, technologie a globalizace a rodících se nových představ o světě. Má-li člověk tedy zlepšit své postavení a připravit si lepší budoucnost, musí napomoci novým produktivním silám, aby se ujaly vlády, a sám se musí naučit je ovládat.
Uvolněná mysl je schodištěm, po němž se vystupuje k novému, vyššímu manažerskému umění. Často se to jeví jako náhoda, nezvyk nebo překvapení. Když se to pak opakuje, vzniká nová realita.
Zkratka z iniciál čtyř velkých zemí, Brazílie, Ruska, Indie a Číny, které se daly do pohybu, a při tom jiným než přísně americkým způsobem. Dohromady představují polovinu lidstva. Podaří-li se jim posunout kupředu nový duch podnikání a řízení, byl by to velký vklad do historie světa.
Na zlomu století se svět změnil. Nepotvrdila se Fukuyamova vize, že nastane „konec dějin“ a jediným dějinným proudem zůstane kapitalismus, jak jsme jej poznali. Skončila studená válka, ale nedostavil se po ní „nový světový řád“.
Slavíme pád berlínské zdi, rozpad sovětského impéria, ale lidé nadále hledají novou společenskou vlnu, jež nás vynese vzhůru. Avšak místo toho nás skličuje velká krize, která se nevyhnula takřka nikomu.
Ročenka magazínu International Herald Tribune 2010 píše: „Socialismus selhal. Ale možná kdyby se kombinoval s větší svobodou, mohl vynést nějaký nový model společnosti.“ Zbyla jenom nostalgie, Západ nedokázal minulou společnost vstřebat. Jenom přibyl nový problém: Západ kontra islám.
Čtyři velké země by mohly nastínit novou historii. Lidová Čína již čtyřicet let láme rekordy jak dospět od zpoždění k nejvyšším metám.
Celý svět potřebuje a chce růst vyšším tempem.
Jaroslav Antonín Jirásek (1926) je vysokoškolský profesor, zabývá se strategickým řízením.
Miloš Pick: Globální krize a společnost svobody
Jan Jedlička: Řecko, stabilita eurozóny a možné následky
Ondřej Vaculík:
Člověk jménem Rour
Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem
Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát
Anna Militzová:
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse
Jurij Andruchovyč:
Rekreace aneb Slavnosti Vzkříeného Ducha
Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy
Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?
Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.
Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!
Mapa webu - přehled článků a struktury webu.
Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.
Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu
Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce.
Statistiky.
