Naši mladí si podle všeho zrovna zadělávají na svět, kterého se chválabohu nedoiju a který jim nezávidím, ale pomalu jim ho začínám přát. Nedochází jim, e tím, k čemu dnes přemlouvají bábu, pletou spoustu bičů především sami na sebe. Co si dneska navaří, tím se za pár let pěkně sami udáví. Nejdřív jim zůstanou na krku jejich vlastní rodiče, a ty buď podle svých sobeckých hodnot nechají pomřít hlady, nebo k tomu neseberou odvahu, a kdy se jim tak dokonale podařilo zničit zbytečný a nákladný sociální stát, naloí si je na vlastní přetíená, leč nekonečně flexibilní bedra a nějak je uiví. Nače sami zajdou za bohorovného nezájmu svých ještě méně zakomplexovaných dětí, které si k tomu vychovali; pokud vůbec nějaké děti budou mít. Přemíra hédonismu nakonec vdy ústí v dramatickou a neřešitelnou mravní volbu.
Dá se to říci i tvrději: kdopak by asi vyhrál závody v parazitismu – staří darmorouti, se kterými je tak těké cítit nějakou solidaritu, nebo ti nároční a sebevědomí mladí narcisové a narcisinky, kteří doposud nic nedokázali a nic nevytvořili, jenom vysávali své zploditele i ten veskrz opovreníhodný systém sociální péče, a teď se jim nějak příčí splácet to, čemu jejich křivě utvářené pojetí ivota říká úvěr a investice – v blízkém dávnověku a v řeči lidské se to však nazývalo láska, někdy té ochucená alespoň kapkou studu?
Tolik k poslední dokončené kapitole oblíbeného pravicového dojáku Lepší svět lze očekávat a od generací, které nezaily komunismus. Je to zvláštní pocit, postupovat zvolna ke konci vlastní existence atušit, e po mně přijde potopa, i kdy jsem si ji nepřál a nepracoval jsem pro ni. Vládu komunistické strany jsem zail a ten svět jsem nenáviděl; ale stačí mi, e skončil; zášť neznám, moná proto, e jsem se nikdy neplazil. Jene nevhodným pro člověka se ukazuje i svět, který přišel potom. Mělo nás napadnout, e kdy je jedna půlka světa zkaená, nemůe být v pořádku ani ta druhá. Nejsme s to vymyslet nic nového a smírného, to horší nás tedy ještě čeká: buďto společnost drtivého odcizení, ivot bez ivota, anebo nepředstavitelný revoluční otřes. Češi zatím drí jednu z prvních pozic v globální televizní soutěi o nejhorlivější zombie; my světu rozhodně nepomůeme. Zombie jak známo bezvýhradně poslouchají svého pána, a k ostatním jsou nemilosrdné. Epochální to čelend, ale my to zvládneme! Kdy nás přepadnou ošklivé pochybnosti, dáme bandí dampink, hlt kokakoly, a budeme zase v pohodě sami sebou.
Jeden můj přítel, který se uválivě drí v paříském ústraní, to říká ještě jinak: dlouho jsme byli skanzen skalního komunismu, a teď mladá krev ani nevychladla, a u jsme na nejlepší cestě, aby se z nás stal skanzen skalního kapitalismu, zas jaksepatří reálného (čili jediného moného), a ke všemu ještě standardního. Sami o sobě zkrátka nedríme dost pohromadě, pořád potřebujeme něco skalního, abychom se neroztekli; a vnitřní vybavení skanzenu je nám líto vyhazovat, pořád je pěkné a internetu nepřekáí.
Moná e se voliči letos skutečně vzbouřili a nová Sněmovna je věrným obrazem jejich znechucení a bezradnosti; jene se také moc nenamáhali s myšlením a z jistého povzdálí se to jeví spíš tak, e jim přeskočilo. Jak by také ne, kdy si ve věcech zásadních nechali radit od vejka s Cimrmanem. Problém je v tom, e u dvacet let hledají něco nového zas a znova tam, kde nic nového najít nelze: u další a další nové pravicové strany s odlišným názvem a prošlým zboím. Leckterý pokusný ivočich by takové bludiště ve tvaru T zvládl i v kratší době lépe.
Letošní nabídka byla zvlášť působivá: jedenáct procent pro stranu, z ní známe jedinou tvář, nepřehledný vztah k podnikatelskému prostředí a hlídky snaící se vypudit bezdomovecký smrad někam, odkud ho neucítíme. Druhá strana vylezla s programem, který jako by pánové Kalousek a Schwarzenberg opsali z jedné humoristické povídky Marcela Aymého: povídka z roku 1950 nese titul Vzad! a vypráví o tom, jak skupina dobře situovaných mladíků zaloí noviny tohoto názvu a v nich provokativně a bez sociálních komplexů hlásá a prosazuje zpátečnické názory vlastní jejich společenské třídě. (Pro upřesnění: Aymé nebyl ádný levičák, bývá označován za pravicového anarchistu.) Člověku se ani nechtělo brát to váně, bylo to jako recese, jejím prostřednictvím se skupina politiků snaí zjistit, jak hrubé dříví na sobě lidé ještě nechají štípat.
Ukazuje se, e úplně všechno dříví, a ještě poděkují.
Sociální demokracie lidu slibovala, e na něm dříví štípat nebude, co se voličům, zvlášť těm mladým, nějak nezdálo (zřejmě si představují, e štípat se bude jenom na důchodcích). Program ČSSD byl vůbec málo výbušný, nenápaditý, nanicovatý, takový udrovací, a navíc podbízivý. Zboí také poněkud prošlé, řeklo by se. Navíc měla v čele nesporného zloducha, jeho zločinů sice prostý zrak nedohlédne, lovci démonů je však viděli nad slunce jasně. Nanicovatý program nabízený zloduchem: jaký div, e občané, vzděláni občansky uvědomovacím televizním seriálem Buffy krotitelka upírů, zvolili raději odváný pravicový experiment, v něm si léčení chřipky budou moci zaplatit, nebo svobodně vyčkat, a se jim z ní pod regulovaným lékařským dohledem vyvine nádherná angina pectoris, ale Paroubek u je nepokouše. No nevol to!
Mimochodem, třetí nejvýznamnější stranou vzešlou z letošních voleb není TOP 09, je to s 18,8 % Strana propadlých hlasů.
Na omluvu našich ubohých občanů uveďme, e jinak hlasovat vlastně nesměli. Pár dní před volbami se přece ozvala odkudsi jakási ratingová agentura a varovala je, e budou-li volit jinak, pořádně jim to spočítá, sníí naše hodnocení a bude zle. Prosťáček by se moná ptal, kdo zvolil tu ratingovou agenturu, kdo přesně za ni mluví a zda máme něco takového napsaného v ústavě, ale takové otázky znějí u v našich potěmkinských demokraciích dost bláhově. Na Západě dokonce někteří zloduchové zřejmě mocnější Paroubka – jako filosof Raoul Vaneigem – hovoří otevřeně o ekonomickém totalitarismu a parazitickém kapitalismu (takovém, v něm směnná hodnota vytlačila hodnotu uitnou). Jak jinak ne projev ekonomického totalitarismu byste nazvali vy zásah neprůhledné ratingové agentury do demokratické volební kampaně?
U nás mají bdělí strácové reálného kapitalismu a demokratické virtuality naštěstí dost moností, jak šíření takových podvratných názorů omezit. Proto ještě dlouho setrváme v nerušené a šťastné pohodě a po celý ten čas bude nás Radek John hypnotizovat svým mazlivým hlasem, take vůbec, ale vůbec nepocítíme, e kdy se štípe dříví, lítají třísky.
Jan Novotný: Co nás čeká a nemine v roce 2012?
Václav Jamek: Jak sloučit demokracii s rozumem aneb Uvízlí mezi Gorgonami
Ondřej Vaculík:
Člověk jménem Rour
Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem
Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát
Anna Militzová:
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse
Jurij Andruchovyč:
Rekreace aneb Slavnosti Vzkříeného Ducha
Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze enevy
Jiří Weil:
trasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?
Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.
Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!
Mapa webu - přehled článků a struktury webu.
Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.
Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu
Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.