Václav Klusoň

Užívejte si a šetřete!

Cesty důchodové reformy

V minulém čísle Listů autor ve stati Penze – živobytí pro stáří popisoval principy a instituce důchodových systémů, v textu, který na příspěvek navazuje, se zaměřuje na změny nutné k hmotnému zajištění ve stáří v budoucnosti.

Reforma důchodů se točí kolem otázky, jaké by měly být proporce mezi příspěvkovými a průběžnými důchodovými systémy. Čemu dnešní zaměstnanci jako budoucí důchodci dají přednost; zda užšímu, pevnějšímu a bezprostřednějšímu spojení s vývojem veřejných financí, nebo závislosti na vlastních úsporách. Otázkou také je, zda jsme dost připraveni a vůbec ochotni spotřebu v přítomnosti v zájmu udržení přijatelné úrovně spotřeby v budoucnosti omezit a také zda současní zaměstnanci jako budoucí důchodci jsou či budou ochotni snížit svou dnešní spotřebu pro udržení úrovně své spotřeby jakožto budoucích důchodců. a ještě dvě další otázky: budou zítřejší důchodci ochotni dále snášet poměrně velkou závislost na budoucích zaměstnancích? Lze očekávat, že budoucí zaměstnanci budou alespoň stejně solidární, jako jsou jejich dnešní kolegové nebo alespoň většina z nich? Jestliže nikoliv, pak se ptejme dále: může dnešní generace zaměstnanců spojit své existenční bezpečí s budoucím bezpečím finančních aktiv? Nebo je případně kladná odpověď na tuto otázku jen naivní vírou, naivním očekáváním? To jsou věru otázky velmi zásadní, které si hned na počátku projektování každé důchodové reformy musíme položit; odpovědí na ně se bohužel nemůžeme vyhnout.

Systémy důchodového zajištění stáří mají vzhledem ke svému objemu nemalý vliv na velikost národních úspor a spotřeby, investic a nakonec na ekonomický růst. Ke snížení celkové spotřeby dochází pak mimo jiné i tehdy, když zvýšíme příspěvky do důchodového systému nebo když snížíme požitky vyplácené důchodcům nebo učiníme-li obojí. Tyto kroky však umožní snížit odvody nebo zvýšit důchody v budoucnosti. Bohatší důchodové systémy v přítomnosti sice zvýší břemeno současné generace, avšak odlehčí generacím budoucím. Je to stejné jako s daněmi. Když dnes zvýšíme daně anebo snížíme výdaje státu, můžeme redukovat deficit státního rozpočtu nebo dokonce snížit státní dluh. Zmenšíme tím finanční zátěž našich potomků.Takováto opatření nazýváme mezigenerační redistribucí břemen a požitků.

Fondový důchodový systém nemusí však vždy ke zvyšování národních úspor vést. Stačí totiž, aby plátci příspěvků do fondových důchodových systémů přestali spořit jinými způsoby. Při existenci povinných a dobrovolných penzijních fondů může např. zavedení povinných fondů snížit objem příspěvků do fondů dobrovolných. Nebo někdy tyto příspěvky vůbec znemožnit. Pro sociálně slabší vrstvy jsou potom dobrovolné fondy k ničemu. Za předpokladu fungování průběžného financování důchodů (PAYG) budou dobrovolné penzijní fondy užitečné především pro střední, vyšší a v některých případech snad i pro velmi vysoké příjmové skupiny. Pokud bychom s cílem dosažení úspor nebo alespoň odstranění deficitu nějak významněji omezili státní průběžný důchodový systém a takto vzniklý výpadek nahradili fondovými systémy (dobrovolnými a nebo povinnými), pak tím samozřejmě dojde k úbytku plátců do průběžného systému a ke snížení celkového objemu odvodů do systému PAYG. Vznikne deficit průběžného důchodového systému, který bude muset být pokryt zvýšením státního dluhu; tedy opět nikoliv úspory, nýbrž zadlužování! Zavedení povinných penzijních fondů s jistotou povede ke zvýšení národních úspor tehdy, jestliže ti, kteří dosud nespořili, budou muset se spořením začít. Nehledě na to, zda jde o marnotratné boháče, kteří si již beztak nahromadili velké prostředky, takže na stáří šetřit nemusejí. Tuto povinnost by jim ukládala jen solidarita. Nebo se jedná o sociálně slabší skupiny, které budou nuceny do povinných fondů vstupovat, pokud PAYG bude zajišťovat jen životní minimum nebo dokonce ani to ne. o tom bude ještě řeč dále.

V dubnové stati v Listech jsem upozorňoval, že schodek důchodového systému je zvláště nebezpečný v souběhu se schodkem státních financí a se vzrůstajícím státním zadlužováním. v těchto případech přirozeně vznikají velké tlaky na redukci takových schodků, též cestou reformy důchodového systému. Naopak v situacích přebytkového státního rozpočtu, růstu úspor a růstu ekonomiky budou tlaky na reformu slabší. To nám však dnes nehrozí... Někteří politici snad ani nevědí, že právě v dobách, kdy se ekonomice daří a kdy roste, nutno dluhy splácet a závazky, které vůči budoucím generacím máme, snižovat. a také zvyšovat daně, což je právě v dobách prosperity již snesitelnější úkol.

Tři pilíře

Můžeme nyní přistoupit k popisu možných institucionálních forem důchodového zabezpečení. Nejčastěji se hovoří o třech tzv. pilířích důchodového systému. Těmito pilíři jsou: 1) státní systém průběžného financování (PAYG); 2) povinný fondový system; 3) dobrovolný fondový systém. k tomu nutno dodat, že v praxi i v různých reformních projektech se lze setkat s větším nebo i s menším počtem pilířů. Jsou možné i různé kombinace a rovněž obsahově se jednotlivé pilíře mohou od sebe hodně odlišovat. Podrobnější informace lze nalézt ve studii OECD z roku 2005. Analýzu těchto struktur si však zde z důvodu rozsahu této úvahy nemohu dovolit, a proto zůstanu u soustavy tří pilířů, připojím k ní však několik poznámek.

První pilíř je založen na principu DB, provozován bývá nejčastěji státem a má podobu veřejnoprávní instituce. Účast v něm je obecně povinná. Avšak v souvislosti s uplatněním fondových systémů by snad bylo možné uvažovat o tom, že při vstupu do fondového systému by nějaká část povinných příspěvků byla převedena na příspěvky do systému fondového. Pokud by však takové uvolnění bylo provedeno ve větším rozsahu, zcela jistě by to průběžný systém ohrozilo. Budou-li občané respektovat princip solidarity, PAYG zůstane povinným důchodovým systémem pro všechny plátce bez jakéhokoliv omezení.

Druhý pilíř je typu DC a v koncepcích reformy důchodového systému bývá rovněž prezentován jako systém povinný. Jak již bylo dříve řečeno, důvodem pro zařazení tohoto pilíře je přinutit ke spoření na stáří i ty, kteří buď z neochoty spořit vůbec či z důvodu nedostatku, nebo naopak velkého nadbytku prostředků se spokojují se systémem průběžným. Bohatí, resp. velmi bohatí spoření na stáří nepotřebují, protože již dnes mají naspořeno dost. Aby se však chudším nebo středním vrstvám chuť k takovému spoření vrátila, bývá povinný důchodový systém – zatím ovšem jen v představách – spojován s takovým omezením průběžného systému, že by ti, pro něž by tento systém byl jediným způsobem zajištění pro stáří, se museli jako důchodci spokojit s příjmem, jehož výše by možná ani nedosahovala existenčního minima. a to by zajisté byl důvod pro hlubší zamyšlení a rozvážnější rozhodování. Avšak konceptoři reformy mohou mít pro zavedení fondových systémů ještě další, daleko vážnější důvod. u nás se jaksi implicitně předpokládá, že penzijní fondy jsou komerčními organizacemi, a tedy součástí nikoliv státního, resp. veřejného sektoru, nýbrž sektoru soukromého, podnikatelského. v tom případě ovšem bude tato forma zajištění stáří dražší, protože komerční organizace jsou samozřejmě orientovány na zisk a nelze jim to zazlívat. v praxi bývá plátcům takového pojištění účtován roční poplatek z hodnoty naspořených prostředků a zároveň si fond sráží část dosaženého zhodnocení finančních aktiv (plynoucího např. z nárůstu tržních cen akcií). Avšak penzijní fondy nemusejí nutně být, a také vždy nejsou, součástí soukromého sektoru. Tak např. hned první dva největší světové penzijní fondy jsou fondy státními. Jde o japonský státní penzijní fond (Government Pension Investment Fund) s hodnotou aktiv ve výši 1,37 tril. $ a o Státní penzijní fond Norska (Goverment Pension Fund of Norway) v hodnotě 450 mld. $. Tím ovšem nejsou zdaleka všechny možnosti, resp. všechny sektory nabízející „pohostinství“ pro penzijní fondy vyčerpány. Ve své knize z roku 2007, v její čtvrté kapitole nazvané Občanská společnost a neziskové organizace jsem podrobně popsal možnosti neziskového sektoru, který nepochybně penzijním fondům i budoucím důchodcům nabízí zajímavé možnosti hmotného zajištění stáří.

Třetí pilíř tvoří dobrovolné penzijní fondy. Jsou opět typu DC a budou přitažlivé zejména pro střední třídu, které mohou přinést určité narovnání úrovně jejich penzí s úrovní pracovních příjmů. Nesporným přínosem penzijních fondů je zhodnocování úspor zvyšováním tržních cen finančních aktiv, přijatými úroky a dividendami. Je tu ovšem přítomno i riziko znehodnocení v době krize, jak již bylo ukázáno. k dobrovolným fondům patří nepochybně i firemní spořicí účty.

Průběžný systém nazýváme průběžným nikoliv jen proto, že je „průběžně“ financován, nýbrž i proto, že se v něm i „průběžně“ utrácí. Omezování spotřeby v jedné generaci je současně doprovázeno udržováním, případně i zvyšováním spotřeby v generaci jiné. Jde tedy o generační přesun spotřeby. Co jedni omezením spotřeby uspoří (současní zaměstnanci), to druzí (penzisté) utratí. Úspory se rychle přeměňují ve spotřebu. To je pozoruhodná vlastnost systémů typu PAYG, jež je důležitá zejména v době hospodářského útlumu, recese, kdy je třeba obnovit nebo alespoň udržet úroveň koupěschopné poptávky, má-li být co nejdříve nastartována expanzivní fáze hospodářského cyklu a nalezeno východisko z hospodářské krize. Na to samotné PAYG systémy samozřejmě nestačí, mohou však nepochybně být součástí protikrizové hospodářské politiky.

Cesta, kde nezabloudíme

Reformy důchodových systémů jsou vyznačeny mnoha různými cestami. Důležité však je, že na počátku každé z nich jsou úspory, jež jsou nejen zdrojem penzí pro přítomnost, nýbrž také zdrojem pro důchody budoucí(ch) generace(í). Cílem dnešních úspor je i vytvoření dostatečně vysokého produktu v budoucnosti, z něhož část bude vydělena pro spotřebu a z ní opět část pro starobní důchody. Musíme tedy nejprve koláč upéci, abychom jej mohli posléze sníst. a musí to být koláč dostatečně velký a musí všem chutnat. Cesta od úspor k vytvoření produktu a ke spotřebě (jako konečnému cíli) není však jednoduchá. Někde uprostřed ní jsou ještě investice, resp. investování, lidé a instituce, kteří se touto činností zabývají a živí. Nazýváme je investory. Jsou i pro současné a budoucí důchodce velmi důležití; uskutečňují totiž obdivuhodnou metamorfózu úspor do investic. a právě investice jsou tím klíčovým uzlem na naší cestě. Protože: 1) investoři musejí umět vybrat a disponovat projekty, jejichž mezní užitek bude dostatečně vysoký (efektivnost, vysoká návratnost investice); 2) investoři musejí být přesvědčeni o tom, že koupěschopná poptávka po vytvořeném produktu bude natolik vysoká, že nejen pokryje rizika jejich projektu, nýbrž přinese i zisk. Pokud se ovšem proces proměny úspor do investic zadrhne a naakumulované úspory zůstanou nevyužity, dojde dříve či později v důsledku klesající poptávky k poklesu produktu a nastanou všechny projevy krize, které jsou nám právě dnes dobře známy. a úsloví z krize třicátých let „bída uprostřed nadbytku“ by platilo i dnes. Toto vše jsem úmyslně velmi zjednodušil. i z tohoto zjednodušeného podání si však můžeme učinit závěr, že těžiště řešení problému stárnutí populace a problému starobních důchodů nespočívá jen v jejich financování a v tvorbě úspor, nýbrž zejména v růstu ekonomiky. Ten je pak klíčem i pro řešení problému stárnutí populace.

V rámci připravované reformy budou nepochybně uplatněny některé typy důchodových fondů, jak o nich byla řeč. Proto bude muset být řešena otázka přechodu z průběžného systému na systém důchodový, resp. otázka doplnění průběžného systému těmito fondy.

V této souvislosti nutno upozornit, že každý takový přechod, ať totální nebo jen částečný, má své náklady. v současné době jsou u nás uplatněny jen dobrovolné fondy tzv. důchodového připojištění. Je jich celkem deset. Pro názornost si opět představme následující velmi zjednodušený příklad: Předpokládejme, že např. v příštím roce vstoupí do pracovního procesu – jako do svého prvního zaměstnání – část mladé generace. a dále že při vstupu do svého prvního zaměstnání se budou tito mladí lidé moci rozhodnout, že např. průběžný důchodový systém nebudou vůbec využívat a že své dnes ještě hodně vzdálené stáří zajistí pouze prostřednictvím dobrovolného penzijního spoření. Vydělají na tom v tom smyslu, že kromě pravidelných příspěvků budou ve prospěch jejich osobních účtů připisovány i výnosy z finančních aktiv, která průběžnými úsporami vytvářejí. Výnosnost těchto fondů může být případně i dost vysoká. a proto bude důležitým hlediskem při jejich rozhodování. Avšak dosavadní systém PAYG v důsledku jejich rozhodnutí začne strádat nedostatkem prostředků na výplatu důchodů současným penzistům. Schodek se bude zvyšovat s rostoucím počtem případných dalších odchodů ze systému. Proto bude nutné rostoucí deficit pokrývat úvěrem, daněmi nebo krácením stávajících důchodů. Výnosy z fondů připadající novým členům fondů budou tak „vykupovány“ ztrátami, resp. náklady, které ponesou ostatní účastníci důchodového systému a nakonec všichni občané. k obdobné situaci, i když v menším měřítku dojde tehdy, bude-li možné ze systému PAYG vstupovat do fondů jen s částečným přesunem příspěvků (část dosavadních příspěvků do PAYG se přemění na úspory ve fondech), jak o tom již byla řeč.

Jaká jsou hlavní rizika průběžného a fondového financování důchodů? u obou musíme čelit riziku finančního kolapsu, kdy fondy nebudou schopny plnit své závazky vůči důchodcům. u státních důchodových systémů k tomu dojde tehdy, když se stát, jehož dlouhodobé zadlužení a rozpočtové deficity budou tak vysoké, stane neschopným vyplácet i důchody v dosavadní výši. u fondů se to může stát při velké hospodářské krizi. k hluboké krizi sice tak často nedochází, avšak dojde-li k ní alespoň jednou za lidský život, může zničit všechny nebo téměř všechny úspory na stáří. Rizika fondového zabezpečování stáří jsou tedy vyšší nežli rizika průběžných systémů provozovaných státem. Dalším nemalým, leč snadno představitelným rizikem fondů je nebezpečí jejich vytunelování. Nelze zapomenout, že český způsob privatizace poskytl v tomto oboru vzdělání na vysoké úrovni celé generaci tunelářů, kteří zajisté stále čekají na další kořist. Mohli by se jí dočkat např. tehdy, kdyby v důchodové reformě zvítězila podobná ideologie, jaká byla uplatněna při privatizaci: v zájmu co největší soutěže na trhu důchodového zabezpečení co největší počet fondů! Určitou prevencí takové hrozby může být zařazení fondů jako součásti velkých bank a dalších velkých finančních institucí. Stojí za připomenutí, že naše největší penzijní fondy spadají do zájmového a vlastnického okruhu České spořitelny, Komerční banky, České pojišťovny a dalších, takže jejich případné tunelování by asi bylo již obtížnější.

Stárnutí populace představuje pro hospodářskou a sociální politiku problém, který bez angažovanosti státu není řešitelný. Hmotné zabezpečení stáří v rozsahu celé populace není myslitelné bez mezigenerační redistribuce zdrojů a bez mezigenerační solidarity. Dalo by se dokonce říci, že již samotná existence tohoto problému dává sociálnímu státu existenční jistotu. Vždyť nejde jen o pomoc nejpotřebnějším, kterých bude vždy dost. Nejde také jen o hmotné zajištění na úrovni nezbytného životního minima pro seniory. Jde o takové vyrovnání příjmů v průběhu celého života, které zajistí starým lidem důstojnost – prostě živobytí, kterým se sice nebudou chlubit, ale za které se také nemusejí stydět. Důstojné stáří se ve vyspělých společnostech stává postupně civilizační hodnotou, bez sociálního státu jen těžko dosažitelnou.

Spolehlivý recept?

V praxi se ovšem setkáváme s mnohem jednodušším receptem, zdánlivě s daleko spolehlivějším řešením. Jako každý recept od lékaře má jen dvě položky: 1) zvýšit porodnost a 2) prodloužit věk odchodu do důchodu.

Tedy nejprve k první z nich. Ke zvýšení porodnosti stačí údajně dostatečně vysoká hmotná stimulace jedněch a dostatečně silná destimulace druhých. Zvyšme proto na odpovídající výši dětské přídavky a sociální dávky a poskytněme též přiměřené daňové úlevy. Aby se prostě „vyplatilo“ zplodit potomka. a více zdaňme bezdětné. Vždyť i oni budou jednou staří, budou tedy alespoň částečně závislí na generaci pracovně aktivních, pokud si ovšem sami na své stáří nenašetřili. Bylo by pak zajisté nespravedlivé, aby záviseli na generaci, jejíž počet nepomohli zvýšit. Takovéto mechanické řešení závažného společenského problému mně však připadá nepatřičné. Připomíná mi obsluhu složitého stroje nebo ovládání počítače – stačí zmáčknout příslušný knoflík či klávesu a ze složitého sociálního mechanismu (nikoliv organismu) začnou vypadávat miminka, samozřejmě zdravá a čilá. Takto „racionálně“ uvažujícím ekonomům by snad bylo možno doporučit ještě doplnění hmotné stimulace budoucích maminek stimulací morální nebo dokonce vlasteneckou! Vždyť právě v jejich rukou je, zda se národ bude (bez cizího importu), či nebude zmenšovat nebo zda mu dokonce hrozí vymření. Tedy i osud důchodového systému.

Samozřejmě nelze nic namítat proti tomu, aby rodiny s dětmi byly státem podporovány. Chci jen říci, že rozhodování budoucích maminek zda zplodit, či nezplodit potomka nemůže být a také většinou není založeno na kupeckých počtech. v prvé řadě jde o to, zda žena po dítěti touží, zda je schopna mateřského citu a lásky. a také o to, do jaké rodiny se dítě narodí. Nejde totiž jen o plození potomků, ale také o výchovu (i citovou), kterou může zabezpečit jen spořádaná rodina. Status rodiny však u nás upadá. v roce 2009 bylo dle Českého statistického úřadu uzavřeno 47,9 tisíc sňatků, což je nejméně od roku 1918. Máme rovněž jednu z největších rozvodovostí v Evropě: 47 %. Roste počet dětí, které se rodí mimo manželský svazek rodičů; dnes to je již třetina dětí, když ještě před rokem 1990 se v manželství rodilo přes 90 % dětí. Dnes máme také kolem 580 tisíc neúplných rodin. Postavení rodiny ve společnosti klesá, její úpadek je znát i na jazyku. Stále častěji se hovoří o partnerství (limited partnership – společnost s ručením omezeným), nikoliv o manželství, a o partnerech, nikoliv o manželích. Jazyk obchodního zákoníku zatlačuje jazyk občanského zákona. Pro mnoho lidí se výrazy rodina a manželství stávají nemoderními. Právem se lze obávat, že nemoderním se stane i soucítění a solidarita, což by ovšem mělo mj. neblahý vliv i na vývoj sociálně přijatelných důchodových systémů.

A nyní ke druhé položce na doporučovaném receptu, tj. k věku odchodu do penze. Všeobecně doporučovaným opatřením je zvýšit věk odchodu do důchodu. Je to logické; žijí-li lidé déle, měli by i déle pracovat. Ovšem jen potud, pokud budeme moci předpokládat, že se bude prodlužovat i období života, v němž bude člověk zdravý a výkonný. Se zvyšujícím se věkem však přibývá nemocí a pracovní výkonnost se snižuje. s prodlužující se délkou života rostou náklady na jeho udržení. Tato skutečnost má za následek, že se budeme stále více potýkat s problémy financování zdravotnictví. To je však jiná kapitola. Zvyšující se nemocnost a snižující se výkonnost starších lidí může snadno vést zaměstnavatele k tomu, že je bude propouštět – samozřejmě s jiným, přátelštějším a přijatelnějším zdůvodněním. Tzv. flexibilizace pracovního trhu nabízí i další možnosti, jako jsou částečné, popř. vedlejší pracovní úvazky, pružný věkový interval umožňující dřívější odchod, samozřejmě spojený s nižším důchodem apod. Přesto přese všechno se asi pozdějšímu odchodu do důchodu nevyhneme.

Jeden příklad z Anglie, kde se průměrný lidský věk v období 1950–2004 zvýšil ze 77 let na téměř 84 let. a odchod do důchodu se ve stejném období snížil z 67 let na 64 let, základní školní vzdělání opouštěly děti v roce 1950 ve 14 letech, zatímco v roce 2004 v 16 letech. v tomto období se tedy doba zaměstnání zkrátila z 53 let na necelých 48 let a počet let prožitých v důchodu se zvýšil z necelých 11 na 20 let! Znamená to tedy, že jestliže v roce 1950 si musel dělník na 1 rok důchodu odpracovat 5 let, v roce 2004 to byla zhruba jen polovina (pramen: N. Barr, 2006). Problém deficitu financování důchodů nespočívá tedy jen v tom, že klesá počet občanů v aktivním věku připadajících na jednoho důchodce, nýbrž i v tom, že se snižuje počet let strávených v práci připadajících na jeden rok důchodu.

Tři spořicí pokladničky

A ještě jedna důležitá poznámka do našeho závěru. Týká se velikosti současných důchodů. Někdy se počítá s tím, že důchody budou valorizovány jen podle vývoje inflace, nikoliv s ohledem na růst průměrných mezd. Lze však již zaslechnout – zatím jen ojediněle – hlasy, že s ohledem na finanční deficit stávajícího důchodového systému by se měly důchody vůbec poněkud snížit, např. zavedením placení důchodového pojištění důchodců nebo zdaněním důchodů. Snad i proto, aby nouze ve stáří byla mementem pro mladší, kteří by pak snad byli více ochotni na své stáří spořit. Tento krok by mohl přicházet v úvahu jen v případě krajní nouze, např. kdyby hrozil bankrot státních financí. v dnešní situaci by však takový krok měl nepředvídatelné důsledky politické. Uvažme, že v loňském roce přesahoval počet důchodců nad 65 let věku 1,6 mil. osob (v roce 2065 jich mají být dokonce 3 miliony!), což činí přibližně 19 % oprávněných voličů. To je již nezanedbatelná politická síla, neopominutelný jazýček na váze. Ostatně snížení důchodů by nepochybně vyvolalo silné tlaky na snížení všech mezd a platů v soukromém i ve veřejném sektoru – samozřejmě s výjimkou platů poslanců a senátorů, jejichž dosavadní platy a náhrady zajisté ani zdaleka neodpovídají hodnotě služeb, jež své vlasti poskytují. Lidé jsou v obtížných a mimořádných situacích většinou ochotni leccos ze svých příjmů či majetku obětovat, ovšem za podmínky, že je všem měřeno stejně, že je důsledně uplatňován princip relativní stejné oběti. Ani důchodová reforma nesmí proto vést ke zvýšení důchodových a majetkových rozdílů, naopak spíše k jejich zmírnění. Proto nelze jít cestou nejmenšího odporu, snižovat životní úroveň sociálně nejslabším vrstvám obyvatelstva, tj. těm, kteří již nemají ani dost sil se bránit. Naštěstí si to mnozí v aktivním věku, tj. budoucí důchodci uvědomují; vědí, že sociální zájmy současných i budoucích důchodců jsou totožné.

A na úplný závěr ještě jedno varování, lépe snad doporučení. Stárnutí obyvatelstva bude pro společnost představovat trvalý problém, který bez aktivní sociální politiky státu nebude řešitelný. Neupadejme však v omyl, že – třebas jakkoliv zmodernizovaný – sociální stát za nás obstará vše, co je právě ve spojení se zabezpečováním se pro stáří nepříjemné. Nedejme na falešné politické proroky, kteří nás ubezpečují o tom, že nám nic nehrozí, že jsou natolik moudří a schopní zabezpečit nám v průběhu celého života dostatečné sociální pohodlí. Že se nemusíme uskromňovat, dokonce snad šetřit nebo omezovat současnou spotřebu, že vůbec není zapotřebí přesunovat část naší současné spotřeby do budoucnosti. Že sám stát bude za nás spořit. Nic na to nedejte! Pro všechny případy si pořiďte tři spořicí pokladničky; do jedné si „ukládejte“ na stáří, do druhé na léčení svých neodvratných chorob a do třetí střádejte na zajištění vzdělání pro své děti. Až potom si můžete alespoň každý rok vyrazit do kteréhokoliv atraktivního místa na světě a užít si tam podle svých zálib dovolenou, nakoupit dostatečný počet aut a dalších věcí, které jsou naprosto nezbytné pro demonstraci plýtvavé a zejména okázalé spotřeby. Hlavně však pamatujte na to, že stáří má každý příslušník produktivní generace stále za zády, že se za ním ono stáří neúnavně plíží a že mu neunikne – pokud se mu ovšem nepoštěstí včas umřít. v tom případě hojně utrácejte! i jako vlastenci tím přispějete ke zvyšování hrubého domácího produktu.

Václav Klusoň