Jarmila Cysařová

VONS aneb Soud nad pravdou

Při oslavách významných výročí posledních let unikala pozornosti neopominutelná iniciativa Charty 77, Výbor na ochranu nespravedlivě stíhaných, VONS. Představitelé ČSSR sice spolu s dalšími třiceti pěti státy podepsali v roce 1975 v Helsinkách Závěrečný akt Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě, ale nedílná součást těchto dokumentů, respektování občanských práv, byla u nás zamlčována a propagováno bylo zachování míru, bezpečnosti, mezinárodní spolupráce v hospodářství, vědě, technice, v životním prostředí. a tak byly perzekvovány nejen známé osobnosti, ale zadržováni, vyslýcháni, vazebně stíháni, vězněni rovněž neznámí, osamělí odpůrci režimu v menších městech či obcích.

Proto byl na jedné ze schůzek členů Charty 77 ustaven VONS se záměrem sledovat případy policejní zvůle, zveřejňovat u nás i v západních médiích nezákonnosti, pomáhat rodinám postižených finančně i právním zastupováním. Zakládající Prohlášení VONS signovalo 27. dubna 1978 sedmnáct občanů a rychle přibývaly další a další podpisy.

Co ovšem pro Husákův režim znamenala tato iniciativa, po podpisu Helsinských dohod i u nás legální? Od pěti hodin ráno 29. května 1979 uspřádala StB razii, jíž se účastnilo dle mimořádného Sdělení VONS a Charty 77 více než sto příslušníků SNB – domovní prohlídky bez ohledu na malé děti, vyražení dveří tam, kde jim občané odmítli otevřít nebo kde nebyl nikdo doma, kontroly i na pracovištích, výslechy, vazby, umístění do cel předběžného zadržení. Na deset signatářů byla uvalena vazba. a 22. října 1979 byl před Městským souden v Praze za předsednictví JUDr. Antonína Kašpara zahájen největší politický proces oněch let, dvoudenní hlavní líčení s Ing. Petrem Uhlem, Dr. Václavem Bendou, Ing. Jiřím Dienstbierem, Václavem Havlem, Ottou Bednářovou a Danou Němcovou. Další čtyři členové VONS, kteří stále setrvávali ve vazbě, Jarmila Bělíková, Václav Malý, Jiří Němec a Ladislav Lis byli z trestního jednání vyloučeni, neboť údajně bylo třeba některé okolnosti zpřesnit a nebylo v zájmu moci urychlené řízení odkládat.

Do jedné z nejmenších zasedacích síní byli vpuštěni jen nebližší příbuzní, tabu byla účast zahraničních novinářů, zástupců diplomatických sborů. Přátele a příznivce obžalovaných před soudní budovou policie rozehnala, desítky zadržela. Dle rozsáhlé obžaloby souzení „z odporu proti socialistickému státnímu zřízení republiky a se záměrem podporovat antikomunistickou zahraniční propagandu a v úmyslu vyvolávat mezi obyvatelstvem republiky nepřátelství proti socialistickému státnímu zřízení republiky, založili nelegální organizaci, Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných“. Ve svých sděleních údajně hrubě napadali bezpečnostní orgány, prokuraturu, soudy, písemnosti poskytovali zahraničním centrálám, emigrantskému tisku, Pelikánovým Listům, Tigridovu Svědectví. Summa summarum zveřejňováním objektivních, pravdivých informací podvraceli republiku. Pět obžalovaných bylo odsouzeno nepodmínečně – Petr Uhl na pět let, Václav Benda na čtyři roky, Václav Havel na čtyři a půl, Jiří Dienstbier a Otka Bednářová na tři léta; matka dvou nezletilých dětí Dana Němcová dostala dvouletý podmíněný trest se zkušební pětiletou lhůtou. Všichni se odvolali. Nejvyšší soud ČSR za předsednictví JUDr. Marie Dojčárové však po dvoudenním jednání 21. 12. odvolání zamítl a rozsudky potvrdil.

Zájmem tehdejší moci bylo proces co nejvíce utajit, proto se jednání konala za striktně omezené účasti. Stal se však pravý opak. Davy přátel souzených byly před soudní budovou při obou procesech surově rozehnány, a to včetně představitelů zahraničních delegací, mnozí z našich občanů zadrženi a předváděni k výslechům, někteří rozvezeni po středních Čechách, odkud museli dojít kilometry k nejbližšímu spoji domů. Proces vyvolal obrovskou vlnu solidarity u nás (stovky lidí podepisovaly dopisy Gustavu Husákovi, Nejvyššímu soudu ČSR, Generální prokuratuře ČSSR za osvobození neprávem souzených) i v zahraničí. Dle tajně pořízených poznámek příbuzných, kteří se mohli jednání účastnit, vyšel záznam z procesu a mnoho dalších statí v římských Listech Jiřího Pelikána, v pařížském nakladatelství Francoise Maspero; mezinárodní organizace na obranu ve světě pronásledovaných umělců AIDA iniciovala francouzskou verzi inscenace, uvedenou v Théatre du Soleil, v níž Otku Bednářovou ztvárnila Simone Signoretová, která rovněž hrála v německé verzi inscenace, uvedené v Mnichově; britský dramatik Tom Stoppard představoval obhájce a Pavel Kohout Václava Havla. Rekonstrukci procesu vysílala francouzská švýcarská televize a pod názvem Soud nad šesti československá redakce Svobodné Evropy; podrobně o procesu informoval západní tisk, vlády vyjadřovaly podporu odsouzeným, polští disidenti drželi hladovku... VONS byl přijat do nezávislé Mezinárodní organizace pro lidská práva při OSN.

Solidarita se v roce 1980 soustředila na záchranu vězněné Otky Bednářové, z druhé půle padesátých let známé rozhlasové a v letech šedesátých televizní publicistky. Po srpnové okupaci 1968 odmítla výzvu normalizačního vedení ČST, aby se distancovala od svých postojů a předešlé tvorby – v disidenci byla přední aktivistkou samizdatu, mezi prvními podepsala s oběma syny Jiřím a Janem Chartu 77, byla zakladatelskou osobností VONS. Tříletý nepodmíněný trest si odpykávala v opavské ženské věznici. Sezení u průmyslového šicího stroje, k němuž byla přidělena, nedodržování diety mělo neblahý vliv na její zdraví, otřesené po předešlé mozkové mrtvici, infekční žloutence, zánětu slinivky. Drasticky hubla. Operaci ve vězení odmítla, obávala se, že by ji vzhledem k celkovému vyčerpání nepřežila. o přerušení trestu ze zdravotních důvodů však marně žádala sama, její rodina i mnohé petice občanů. Synové vydali opětovnou výzvu veřejnosti i světovým lékařským společnostem a zdravotnickým organizacím, v níž naléhavě žádali o pomoc za záchranu matčina života.

Oddělení vnitřní ochrany Sboru nápravné výchovy zaznamenávalo přísně tajné týdenní svodky o zájmových osobách ve výkonu trestu v sedmnácti kopiích – originál pro Gustava Husáka, dvakrát pro ústřední výbor KSČ a čtrnáct výtisků pro ministra spravedlnosti. Koncem srpna 1980 konstatovali, že v kapitalistických státech se největší zájem soustřeďuje na Otu Bednářovou, na její propuštění z vězení – k 25. srpnu 1980 došlo 89 dopisů ústavnímu lékaři nebo náčelníkovi útvaru z jedenácti nejen evropských zemí. Dále stoupl počet dopisů ze zahraničí na sto osmdesát.

Pro Husákův režim ovšem nebylo žádoucí, aby při tak velké mezinárodní solidaritě vězeň svědomí zemřel ve vězení. Dvacátého šestého září 1980 byl Otce trest ze zdravotních důvodů přerušen. Vysoká žena vážila 45 kilo. Nikdy se zcela neuzdravila, do vězení se již nevrátila.

Proces s představiteli VONS vyvolal zvýšený zájem západní veřejnosti o dodržování lidských práv ve východní Evropě. Ani trestní stíhání, věznění dalších členů VONS (Rudolfa Battěka, Ladislava Lise, Jiřího Rumla a dalších) nezabránilo členům VONS v intenzivní práci. Do roku 1989 vydal VONS o nezákonnostech režimu tisíc sto dvacet pět Sdělení.

Otka Bednářová byla po Listopadu 1989 zakladatelskou osobností a v prvních letech spiritus agens Výboru dobré vůle Olgy Havlové, kde do poloviny devadesátých let pracovala – z té dobré vůle, nezištně. Poté se ze zdravotních důvodu stáhla do ústraní a věnuje se rodině. Další aktéři soudního procesu roku 1979 Václav Havel, Petr Uhl, Jiří Dienstbier, Dana Němcová i předčasně zesnulý Václav Benda jsou podnes známé osobnosti. Jarmila Bělíková zemřela letos 6. května.

Jarmila Cysařová (1929–2013) byla historička a novinářka.

Čtěte také:

Eva Kantůrková: Češko Selo, vesnice na konci cest

Grigorij Mesežnikov: Česko-slovenské vzťahy v období politickej transformácie

Obsah Listů 3/2010
Archiv Listů
Autoři Listů

Jarmila Cysařová

VONS aneb Soud nad pravdou

Čtěte také:

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu