Eva Kantůrková

Odpovědnost intelektuálů

(K Listům 2/2010)

V minulém čísle Listů se Karel Hrubý, sociolog a vlivný muž v exilové sociální demokracii, připojil ke zkoumání odpovědnosti intelektuálů za ustavení komunistického režimu v dobách politického teroru v padesátých letech. Protože to činí ze švýcarského odstupu nezávislého vědce, snažícího se dobrat podstaty problému, a že se tudíž odlišuje od zdejších ideologických prskavek krátkých životopisů, které se na problému jen přiživují, je možné na jeho úvahu navázat. Nikoli polemicky, ten problém sám sebou natolik polarizuje různé přístupy, že je zbytečné jej vyhrocovat. a taky nijak sebemrskačsky, jak se to u zmiňované generace předpokládá. Neměním si životopis a taky vím a uznávám, že každého minulost dohoní a musí se s ní vypořádat. v těchto textech by ale mělo jít pouze o to minulost pochopit. Odpuštění a rozhřešení se dává ve zpovědnicích.

Karel Hrubý klade generační odpovědnost jako vážný problém; a při vší úctě k jeho přístupu si myslím, že se dopouští metodického omylu. i on, když vylíčí, jak se u jednoho proudu intelektuálů vyvíjely názory a postoje k panujícímu komunistickému režimu, zkoumá jeho odpovědnost jako podíl na víře, a tudíž jako morální selhání účastí na režimu. Chápu, proč si vybral právě tuto skupinu budoucích kritiků a reformátorů, lze na ní nejlépe demonstrovat vzestup i pád jednoho režimu, ale nerozumím vlastně nevědeckosti jeho zkoumavého postupu. Uznávám, že spojit selhání systému s vinou odvisející od víry, je tendenčně i psychologicky lákavé, avšak současně tvrdím, že tento postup zatemňuje možnost osvětlit problém. Metodický omyl podle mě spočívá v tom, že víra a s ní spojená možná vina je objektivně záležitostí zcela individuální, je to věc jedinečných osudů, i když tyto jedinečné osudy napovídají, že by mohly být podobností pospojovány do jedné generační skupiny. a jak je tento způsob marný, dosvědčuje sám esej Karla Hrubého: vysvětlení problému kolektivní odpovědnosti se užité metodě vzpírá, Karel Hrubý končí esej otázkou.

Ta skupina je ale dobře vybraná. Dobře v tom smyslu, že víru přijímala ještě v polodětském věku a že dospívala, mravně, znalostmi i názorově, spolu s proměnami režimu. Na této skupině lze dobře, už proto, že je sestavena z literátů, politiků a filozofů, vystopovat jak zrání a proměnu její, tak samotného systému. Proměnu režimu, od jeho zlovůle přes vzpouru proti ní a pokus o obrodu až po jeho pád, zaznamenávali ti výteční mužové vlastními životopisy, svým dílem, svým podílem na událostech, svým nejosobnějším svědectvím. Zkoumat je takto, jako obraz doby, se mi zdá být účinnější než z nich činit pouhé její viníky. Že vinu nesou, je nepochybné, ale v evropském myšlení už se prosadila napevno myšlenka, že vina není fenomén kolektivní, ale individuální a že každý odpovídá za svou vinu osobně, nikoli jako kolektivní příslušník, za vinu faktickou a prokazatelnou, vinu konkrétním činem. Jak kdo svou vinu vnímá nebo líčí, je součástí jeho osobního příběhu a dává to možnost usoudit, jak až dalece postoupilo jeho osobní poznání. To je ovšem téma do románu.

Kdežto zkoumat tuto vybranou skupinu prostřednictvím jejích děl, filozofických, románových, filmových, vědeckých, vnímat její dílo jako dobový fenomén nepřispěje tak k odhalení osobních vin, ty buď ty osoby přiznají, nebo je zapřou, jako se stane výmluvným dokladem toho, jak se vyvíjelo společenské poznání a kritické vědomí těch krušných let. a jestli v něčem tato vybraná skupina intelektuálů výrazný význam pro poznání oné doby má, pak v tom. Dokonce bych řekla, že sama profanace systému vyvolala potřebu a možnost, aby byl v průběhu své proměny, od vstupu na historickou scénu až po zavržení, poznáván a zkoumán takovými osobními díly; a že je to tudíž účinný způsob, jak komunistický systém v různých jeho fázích zkoumat: jako vývoj sebepoznání a sebezavržení.

Profesoru Hrubému se samozřejmě neodvážím dokazovat, že onen proces je mimoděčný, reakce na to, co se děje nebo se právě stalo, že je to konflikt jak svědomí, tak úrovně poznání, že je to spor uvnitř dění, že je to dění samo, ale současně i jeho reflexe, jejíž síla je daná mírou poznání. Že je to postupující vývoj probíhající ve sváru vnitřních sil a že se dá vystopovat jen ve své celostnosti. Být historikem, popisovala bych oněch čtyřicet let se všemi klady i zápory; píši klady, protože jim se nedá při přísné historicitě vyhnout, už proto ne, že samo vnitřní ustrojení režimu je zničilo. Být (či spíš snažit se být) někdo jako Václav Bělohradský, hleděla bych vystopovat v tom prokletém dvacátém století, jak se stalo, že svými ději pohřbilo dva velké ideové systémy, nacionální cítění, ustavující existenci moderních národů, a vědomí sociální solidarity, čelící nemravnosti nezaviněné bídy. Jako spisovatelka jsem hledala příběhy dost přiléhavé, aby literárním obrazem reality, což je vždycky obraz nedostatečný, vyjádřily, co to s lidmi provádějí jejich dějiny.

A jako osoba soukromá bych nechodila s hanbou na trh, byť téma je dnes žádané, ale uchýlila bych se do vlastního svědomí. Toho svědomí, které mi například, když mi Dagmar Vaněčková v osmdesátých letech vzkázala z Vídně, že by bylo dobře napsat příběh Milady Horákové, napovědělo, že já na toto téma nemám právo. Svědomí ostatně přísně střežené i druhou stranou: Karel Pecka mě zplna přijal do svého okruhu, až když jsem se vrátila z komunistického vězení. a zase naopak, pane profesore, zase naopak: ctila jsem Karla Kosíka i za to, když část plodů dnešního režimu pohrdlivě nazval lumpenburžoazií a k popřevratovému režimu si ponechal výrazný odstup.

Jistěže jde zkoumat svět i prostřednictvím odhalování individuální odpovědnosti a viny jednotlivých lidí. Jsou příležitosti, kdy bych to udělala s velkou chutí. Vždycky ale nastane ten moment, kdy si uvědomím, že nic na světě nelze posoudit bez složitých souvislostí, společenských i osobních, i že osobnost, ať jakkoli režim legalizující nebo jím poznamenaná, je jen zrnkem její pravdy. a když i mě někdy minulost dohoní, vybaví se mi naráz spousta okolností. Všichni, s kterými jsem prožívala tu chvíli. Stupeň, na kterém se nacházelo moje poznání. Následek, který mělo moje chování. a vědomí, že člověk prožívá ne jeden, ale postupně několik životů.

Co si myslím, že rozlomilo mou generaci, ten proud, který zmiňujete, byla potřeba a význam a rozlišení vlastního včlenění. v dobách, kterou popisujete jako dobu víry, já nacházím silnou potřebu někam patřit. k něčemu nebo k někomu se vztahovat. a není to touha jen komunistického práčete, podobně se chovaly například mé přítelkyně v klášteře anebo hrdinové Škvoreckého románů. Je to znak nedospělosti, jistě, a pamatuji si, jak jsme měli, tedy někteří, například na vysoké škole, nadšeně povinného kolektivismu plné zuby. a nebyla to jen jeho oficiálně zrůdná a donucovací tvář, ale i naše osobní zrání, co v protestu a hledání objevovalo vlastní individualitu.

Byl to zlom ve vnímání světa: kolektivisticky vykládaný marxismus skutečně bránil jednak dobře rozpoznávat trendy dějin, jednak se lidsky orientovat v případech pronásledovaných, kteří se vyskytovali i v naší blízkosti, a jednak připustit dospívání i sám v sobě. Individualismus, vymanění se z jakýchkoli pout kromě odpovědnosti za sebe, je výrazem dospělosti, a teprve on otevírá cestu k liberálnímu cítění. Vědomí svobody je sebevědomí vlastní jedinečnosti, a to zkoumat, myslím si, je jeden ze způsobů, jak se dobrat sebepoznání tehdejší společnosti. a abych byla ještě jednou osobní, poprvé jsem se ucítila být absolutně svobodnou, tedy závislou jen na sobě, až když mě komunisté zavřeli.

A jestli se vám kdokoli dnes z těch, které citujete, zdá v sebereflexi nedostatečný, vymlouvá se na neznalost, mládí, nezkušenost, podvedení, nemusí to být jeho nedozrálou odpovědností; může se cítit být určitou společenskou hodnotou, nejen soukromou osobou, a jako taková hodnota se nemůže tak zcela vyvázat ze systému. Cítí se být svědkem, vnímá i sebe jako postiženého, je příliš hrdý, aby přiznal zahanbení, lidé mají spoustu důvodů, aby se nemohli stát reprezentanty nějakého kolektivně odpovědného celku. a objektivizace jejich výpovědi lze dosáhnout jen uznáním jejich individualit, tvořících celek jen jako jednotlivé osudy. Dokonce bych řekla, že jedině tento způsob výkladu je dost svobodomyslný i ze strany vykladačů. Nedělitelná svoboda i od nich požaduje vymanit se z vlastních názorových i jiných stereotypů. Vyvázán z daností teprve člověk může pochopit sebe, ty druhé, nepřátelský systém, propadlou ideologii. Řekla bych, že je to víc nárok na rozum než na svědomí.

Eva Kantůrková (1930) je spisovatelka a publicistka.

Čtěte také:

Karel Hrubý: Odpovědnost intelektuálů

Eva Kantůrková: Češko Selo, vesnice na konci cest

Obsah Listů 3/2010
Archiv Listů
Autoři Listů

Eva Kantůrková

Odpovědnost intelektuálů

(K Listům 2/2010)

Čtěte také:

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu