V minulém čísle Listů se Karel Hrubý, sociolog a vlivný mu v exilové sociální demokracii, připojil ke zkoumání odpovědnosti intelektuálů za ustavení komunistického reimu v dobách politického teroru v padesátých letech. Protoe to činí ze švýcarského odstupu nezávislého vědce, snaícího se dobrat podstaty problému, a e se tudí odlišuje od zdejších ideologických prskavek krátkých ivotopisů, které se na problému jen přiivují, je moné na jeho úvahu navázat. Nikoli polemicky, ten problém sám sebou natolik polarizuje různé přístupy, e je zbytečné jej vyhrocovat. a taky nijak sebemrskačsky, jak se to u zmiňované generace předpokládá. Neměním si ivotopis a taky vím a uznávám, e kadého minulost dohoní a musí se s ní vypořádat. v těchto textech by ale mělo jít pouze o to minulost pochopit. Odpuštění a rozhřešení se dává ve zpovědnicích.
Karel Hrubý klade generační odpovědnost jako váný problém; a při vší úctě k jeho přístupu si myslím, e se dopouští metodického omylu. i on, kdy vylíčí, jak se u jednoho proudu intelektuálů vyvíjely názory a postoje k panujícímu komunistickému reimu, zkoumá jeho odpovědnost jako podíl na víře, a tudí jako morální selhání účastí na reimu. Chápu, proč si vybral právě tuto skupinu budoucích kritiků a reformátorů, lze na ní nejlépe demonstrovat vzestup i pád jednoho reimu, ale nerozumím vlastně nevědeckosti jeho zkoumavého postupu. Uznávám, e spojit selhání systému s vinou odvisející od víry, je tendenčně i psychologicky lákavé, avšak současně tvrdím, e tento postup zatemňuje monost osvětlit problém. Metodický omyl podle mě spočívá v tom, e víra a s ní spojená moná vina je objektivně záleitostí zcela individuální, je to věc jedinečných osudů, i kdy tyto jedinečné osudy napovídají, e by mohly být podobností pospojovány do jedné generační skupiny. a jak je tento způsob marný, dosvědčuje sám esej Karla Hrubého: vysvětlení problému kolektivní odpovědnosti se uité metodě vzpírá, Karel Hrubý končí esej otázkou.
Ta skupina je ale dobře vybraná. Dobře v tom smyslu, e víru přijímala ještě v polodětském věku a e dospívala, mravně, znalostmi i názorově, spolu s proměnami reimu. Na této skupině lze dobře, u proto, e je sestavena z literátů, politiků a filozofů, vystopovat jak zrání a proměnu její, tak samotného systému. Proměnu reimu, od jeho zlovůle přes vzpouru proti ní a pokus o obrodu a po jeho pád, zaznamenávali ti výteční muové vlastními ivotopisy, svým dílem, svým podílem na událostech, svým nejosobnějším svědectvím. Zkoumat je takto, jako obraz doby, se mi zdá být účinnější ne z nich činit pouhé její viníky. e vinu nesou, je nepochybné, ale v evropském myšlení u se prosadila napevno myšlenka, e vina není fenomén kolektivní, ale individuální a e kadý odpovídá za svou vinu osobně, nikoli jako kolektivní příslušník, za vinu faktickou a prokazatelnou, vinu konkrétním činem. Jak kdo svou vinu vnímá nebo líčí, je součástí jeho osobního příběhu a dává to monost usoudit, jak a dalece postoupilo jeho osobní poznání. To je ovšem téma do románu.
Kdeto zkoumat tuto vybranou skupinu prostřednictvím jejích děl, filozofických, románových, filmových, vědeckých, vnímat její dílo jako dobový fenomén nepřispěje tak k odhalení osobních vin, ty buď ty osoby přiznají, nebo je zapřou, jako se stane výmluvným dokladem toho, jak se vyvíjelo společenské poznání a kritické vědomí těch krušných let. a jestli v něčem tato vybraná skupina intelektuálů výrazný význam pro poznání oné doby má, pak v tom. Dokonce bych řekla, e sama profanace systému vyvolala potřebu a monost, aby byl v průběhu své proměny, od vstupu na historickou scénu a po zavrení, poznáván a zkoumán takovými osobními díly; a e je to tudí účinný způsob, jak komunistický systém v různých jeho fázích zkoumat: jako vývoj sebepoznání a sebezavrení.
Profesoru Hrubému se samozřejmě neodváím dokazovat, e onen proces je mimoděčný, reakce na to, co se děje nebo se právě stalo, e je to konflikt jak svědomí, tak úrovně poznání, e je to spor uvnitř dění, e je to dění samo, ale současně i jeho reflexe, její síla je daná mírou poznání. e je to postupující vývoj probíhající ve sváru vnitřních sil a e se dá vystopovat jen ve své celostnosti. Být historikem, popisovala bych oněch čtyřicet let se všemi klady i zápory; píši klady, protoe jim se nedá při přísné historicitě vyhnout, u proto ne, e samo vnitřní ustrojení reimu je zničilo. Být (či spíš snait se být) někdo jako Václav Bělohradský, hleděla bych vystopovat v tom prokletém dvacátém století, jak se stalo, e svými ději pohřbilo dva velké ideové systémy, nacionální cítění, ustavující existenci moderních národů, a vědomí sociální solidarity, čelící nemravnosti nezaviněné bídy. Jako spisovatelka jsem hledala příběhy dost přiléhavé, aby literárním obrazem reality, co je vdycky obraz nedostatečný, vyjádřily, co to s lidmi provádějí jejich dějiny.
A jako osoba soukromá bych nechodila s hanbou na trh, byť téma je dnes ádané, ale uchýlila bych se do vlastního svědomí. Toho svědomí, které mi například, kdy mi Dagmar Vaněčková v osmdesátých letech vzkázala z Vídně, e by bylo dobře napsat příběh Milady Horákové, napovědělo, e já na toto téma nemám právo. Svědomí ostatně přísně střeené i druhou stranou: Karel Pecka mě zplna přijal do svého okruhu, a kdy jsem se vrátila z komunistického vězení. a zase naopak, pane profesore, zase naopak: ctila jsem Karla Kosíka i za to, kdy část plodů dnešního reimu pohrdlivě nazval lumpenburoazií a k popřevratovému reimu si ponechal výrazný odstup.
Jistěe jde zkoumat svět i prostřednictvím odhalování individuální odpovědnosti a viny jednotlivých lidí. Jsou příleitosti, kdy bych to udělala s velkou chutí. Vdycky ale nastane ten moment, kdy si uvědomím, e nic na světě nelze posoudit bez sloitých souvislostí, společenských i osobních, i e osobnost, ať jakkoli reim legalizující nebo jím poznamenaná, je jen zrnkem její pravdy. a kdy i mě někdy minulost dohoní, vybaví se mi naráz spousta okolností. Všichni, s kterými jsem proívala tu chvíli. Stupeň, na kterém se nacházelo moje poznání. Následek, který mělo moje chování. a vědomí, e člověk proívá ne jeden, ale postupně několik ivotů.
Co si myslím, e rozlomilo mou generaci, ten proud, který zmiňujete, byla potřeba a význam a rozlišení vlastního včlenění. v dobách, kterou popisujete jako dobu víry, já nacházím silnou potřebu někam patřit. k něčemu nebo k někomu se vztahovat. a není to touha jen komunistického práčete, podobně se chovaly například mé přítelkyně v klášteře anebo hrdinové kvoreckého románů. Je to znak nedospělosti, jistě, a pamatuji si, jak jsme měli, tedy někteří, například na vysoké škole, nadšeně povinného kolektivismu plné zuby. a nebyla to jen jeho oficiálně zrůdná a donucovací tvář, ale i naše osobní zrání, co v protestu a hledání objevovalo vlastní individualitu.
Byl to zlom ve vnímání světa: kolektivisticky vykládaný marxismus skutečně bránil jednak dobře rozpoznávat trendy dějin, jednak se lidsky orientovat v případech pronásledovaných, kteří se vyskytovali i v naší blízkosti, a jednak připustit dospívání i sám v sobě. Individualismus, vymanění se z jakýchkoli pout kromě odpovědnosti za sebe, je výrazem dospělosti, a teprve on otevírá cestu k liberálnímu cítění. Vědomí svobody je sebevědomí vlastní jedinečnosti, a to zkoumat, myslím si, je jeden ze způsobů, jak se dobrat sebepoznání tehdejší společnosti. a abych byla ještě jednou osobní, poprvé jsem se ucítila být absolutně svobodnou, tedy závislou jen na sobě, a kdy mě komunisté zavřeli.
A jestli se vám kdokoli dnes z těch, které citujete, zdá v sebereflexi nedostatečný, vymlouvá se na neznalost, mládí, nezkušenost, podvedení, nemusí to být jeho nedozrálou odpovědností; můe se cítit být určitou společenskou hodnotou, nejen soukromou osobou, a jako taková hodnota se nemůe tak zcela vyvázat ze systému. Cítí se být svědkem, vnímá i sebe jako postieného, je příliš hrdý, aby přiznal zahanbení, lidé mají spoustu důvodů, aby se nemohli stát reprezentanty nějakého kolektivně odpovědného celku. a objektivizace jejich výpovědi lze dosáhnout jen uznáním jejich individualit, tvořících celek jen jako jednotlivé osudy. Dokonce bych řekla, e jedině tento způsob výkladu je dost svobodomyslný i ze strany vykladačů. Nedělitelná svoboda i od nich poaduje vymanit se z vlastních názorových i jiných stereotypů. Vyvázán z daností teprve člověk můe pochopit sebe, ty druhé, nepřátelský systém, propadlou ideologii. Řekla bych, e je to víc nárok na rozum ne na svědomí.
Eva Kantůrková (1930) je spisovatelka a publicistka.
Karel Hrubý: Odpovědnost intelektuálů
Eva Kantůrková: Češko Selo, vesnice na konci cest
Ondřej Vaculík:
Člověk jménem Rour
Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem
Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát
Anna Militzová:
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse
Jurij Andruchovyč:
Rekreace aneb Slavnosti Vzkříeného Ducha
Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze enevy
Jiří Weil:
trasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?
Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.
Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!
Mapa webu - přehled článků a struktury webu.
Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.
Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu
Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.