Otakar Turek

Šik jako Novotný?

V Respektu 13/2010 vyšel článek Pavla Kosatíka „Po třetí cestě. Ota Šik“. Chci na něj reagovat. Jednak ho musím – jako člověk, který měl příležitost prožít v blízkosti Oty Šika šťastná (protože myšlenkově plodná a pro společnost přínosná) šedesátá léta – očistit jako ekonoma, politika i člověka od hodnocení založeného někdy na svérázné interpretaci historických reálií, častěji však i na evidentních a mnohdy nehorázných nepravdách. Článek je však i inspirativní, a zde je důvod pro druhé téma, kterým se chci zabývat: pokusím se o alternativní pohled (ke Kosatíkovu) na roli šedesátých let v historickém procesu, který vyústil do konce komunismu v Evropě.

V roce 2008 probíhala široká diskuse o Pražském jaru a spektrum názorů bylo pestré. Neobjevil se však ani jeden názor, že Jaro skončilo katastrofou, protože se minulo s cílem nastolit kapitalismus. To činí až Pavel Kosatík. Šik je degradován na diletanta: „Nepřál si vrátit režim tam, kde kdysi jakž takž fungoval, tedy ke kapitalismu“, přičemž „jeho víra měla katastrofální následky“. Autor – píše-li na historické téma – by neměl zapomenout na československý kontext dané doby (zejména masovou podporu hnutí za demokratickou obrodu socialismu s lidskou tváří) ani na tehdejší geopolitickou situaci. Dokonce i sovětská vojenská intervence byla západními mocnostmi přijata v mediální sféře sice nevlídně, nicméně ve sféře oficiální politiky s jistým pochopením jako realita, nezasluhující žádnou silovou protiakci. s myšlenkou nastolit kapitalismus by už z těchto důvodů v roce 1968 nemohl přijít ani největší fantasta. Jen v Kosatíkově hlavě to se zpožděním 42 let uzrálo do podoby hlavního Šikova hříchu. Intelektuál působící na poli společenské vědy, vybavený etikou a smyslem pro fair play by také neměl zatracovat protivníka jen proto, že se nezhlédl v kapitalismu jako ve fukuyamovském ideálu, ale bádá nad alternativou a do jeho hodnotové výbavy patří i některé socialistické myšlenky (i přes diskreditaci leninsko-stalinským paskvilem socialismu).

Zbývající text, který toto jádro Kosatíkova hodnocení Šika má udělat věrohodnějším, obsahuje některé nehorázné nepravdy. Tak třeba tvrdí, že „nebyl žádným rebelem“ a „ve skutečnosti se od konzervativních novotnovců až tolik nelišil“. Mohu dát hlavu na špalek, když říkám, že od počátku mé užší spolupráce s Šikem (rok 1962–1963) měl přečteného nejen samotného Novotného, ale i ty, kdo se v roce 1968 a hlavně pak v období normalizace vybarvili jako „zdravé jádro“, a že je vnímal jako hlavní překážku na cestě k prosazení (nejen) ekonomických reforem. Toto mé přesvědčení nemusí Kosatík přijímat jako bernou minci, měl by však vědět a ve svém textu neopominout, co je obecně známo. Na zlomových dvou zasedáních Ústředního výboru KSČ kolem Nového roku 1968 sehrál Šikův příspěvek významnou roli, měl možná i rozhodující podíl na pádu Novotného vedení strany.

Kosatík dále charakterizuje Šika jako „klasického oportunistu“, kterého ani „náhodou nenapadlo, aby mluvil ještě k jiným lidem než ke členům vlastní strany – protože proč, když beztak neměli a nemohli mít vliv“. Skutečnost byla kardinálně opačná. Už před rokem 1968 objížděl Šik desítky závodů v celé republice, vykládal tam obsah reformních návrhů a sklízel mimořádně pozitivní ohlas a aktivní podporu lidí (včetně, a možná hlavně, nestraníků). Právě tuto masovou podporu zdola vždy doceňoval jako rozhodující podmínku úspěchu při prosazování reformy v nejvyšších patrech politiky. Zařídil například také televizní seriál rozhovorů o jednotlivých reformních krocích, do nichž byli zapojeni členové jeho týmu, často sám vystupoval v televizi, nemluvě o celé záplavě publikací v tištěných mediích.

Další citace, se kterou není snadné polemizovat, spíš by měla být luštěna jako rébus: „Chyby byly v systému, ne v charakterech vůdců, uznal Šik definitivně pár týdnů před listopadem 1989. Socialismus proto ztroskotal a nemá žádnou budoucnost, napsal tehdy jeden z jeho mezinárodně nejinspirativnějších vyznavačů.“ Primárním polem Šikovy působnosti byl ovšem systém fungování ekonomiky. Zde to bez všech pochyb podle Kosatíkova citátu nebylo. Poznatek, že kořeny potíží československé ekonomiky spočívají ve vadném systému fungování a ne v kvalitách vůdců, se nenarodil ani až dvacet let poté, co invaze ekonomickou reformu zabila, ba ani v šedesátých letech, kdy se na reformě pracovalo, ale byl to dokonce vstupní a rozhodující poznatek celého Šikova týmu, který dal impuls, lze říci odstartoval prvé práce na reformě a byl mezi ekonomy sdílen už koncem padesátých let. Chtěl-li Kosatík citovanou pasáží vyjádřit rozchod Šika se socialismem, je to evidentní nesmysl: třetí cesta či sociální stát nejsou ničím jiným než jeho moderními modifikacemi a těch byl nesporně i nadále zastáncem, ne-li jedním z inspirátorů a konečně další odpověď na rébus: odmítnutí vedoucí úlohy komunistické strany? To neumím časově specifikovat, nemohu však Kosatíkovi věřit, že k tomu Šik došel až na samém konci normalizace.

Alternativní pohled na 60. léta

Hlavním terčem, na který míří Kosatíkův článek, je Šik. v druhém plánu však mnohé vypovídá o autorově hodnocení šedesátých let. a tuto stránku jsem v úvodu označil jako inspirativní. Nyní upřesňuji: neinspiruje k navazování, ale k hledání jiného, realitu věrněji postihujícího, alternativního výkladu.

Připomeňme si epizody, které dočasně narušily stabilitu totalitního systému: Berlín 1953, Poznaň a Budapešť 1956, Pražské jaro, Solidarita v Polsku na počátku 80. let. Lze jim porozumět a správně je vykládat, jen zasadíme-li je do kontextu historického procesu od vzniku až po zánik systému komunistické totality, a musíme také vidět jejich specifika. Události z let 1953 a 1956 byly vzpourou proti totalitě a byly z rozhodnutí nositelů moci záhy násilně, také s pomocí vnější intervence, za kterou ovšem stálo rozhodnutí alespoň části domácí politické reprezentace, potlačeny. Pražské jaro bylo procesem demontáže totality, k němuž dala impuls výměna politického vedení země a které se vyvinulo v celonárodní hnutí. Proces dosáhl podstatných výsledků. Byla koncipována a do praxe prvými kroky aplikována tržní alternativa socialistické ekonomiky. Kulturní oblast se emancipovala od totalitou vynucené role posluhování ideologii ve stylu socialistického realismu a v některých směrech zaznamenala pozoruhodný rozkvět (nová vlna československého filmu, vznik malých divadelních scén, pozoruhodná nová literární díla; v prezentaci československé kultury na světové výstavě v Bruselu A. J. Liehm dokonce spatřuje začátek emancipace naší kultury i celého Pražského jara). Žurnalistika se posunula k roli svébytné oponentní kritiky oficiální politiky a v období, kdy se objevila naděje na novou budoucnost, přispěla novými myšlenkami k její svobodnější a demokratičtější podobě. Objevila se nová garnitura žurnalistů vynikající úrovně. Ožila občanská společnost a s ní se vynořily i nové nadějné osobnosti pro novou politickou garnituru. Toto všechno nejen vnitřně restituovalo vlastní společenské poslání vyjmenovaných společenských sfér. Paralelním efektem bylo, že každý z popsaných nových fenoménů vybočoval z totalitní normy a byl i důležitým příspěvkem k erozi celého totalitního společenského systému.

I když v politické špičce probíhaly konfrontace s představiteli totalitních pořádků, rozhodující roli měla nová část reprezentace, která do celospolečenského procesu v některých případech zasahovala, v podstatě však s ním souzněla a hájila ho proti vnějším nátlakům. Tuto její „slabost“ ovšem do všech důsledků rozpoznala Moskva a vojenskou intervencí demontáž totalitního systému utnula. Nastolila normalizaci, která měla totalitu v tradiční podobě obnovit, a delegovala tuto úlohu na nově konstituovanou politickou reprezentaci, složenou z „nezkompromitovaných“ funkcionářů.

Totalita normalizačního období už nicméně měla svá netradiční specifika. Tím asi nejpodstatnějším bylo, že uvnitř systému začal fungovat disent, k podstatné části populace doléhal jeho hlas, stejně jako hlas západních rozhlasových stanic. Dále: aparát, který fungoval jako nositel totalitních pořádků, měl už hodně odlišné složení a chování, než když byl v padesátých letech poprvé instalován. Kádrů, které zase znovu bojovaly za komunismus jako „vrcholné stadium vývoje lidské společnosti“ (za model zde můžeme vzít Biľaka) už bylo poskrovnu, v nižších patrech aparátu by se už sotva takový našel. Více bylo takových, kteří „pochopili“, že hrát jinou muziku než tu, k níž noty psala Moskva, prostě nelze. Zase: v nižších patrech aparátu se to sice také takto vnímalo, ale do praktického počínání funkcionářů to moc neproniklo. Vedle aparátu, o němž právě byla řeč (tedy státního a partajního), svá specifika měl i aparát hospodářský. Tam vedoucí pracovníci viditelně strádali návratem ke stupiditám plánovacích procedur, v hlavách jim přežívaly vzpomínky na nadějné šikovské změny. (V rozhovorech, které jsem s nimi vedl jako pracovník územního plánování, jenž vzbudil jejich důvěru, se někdy odvážili s tím svěřit.)

V druhé polovině 80. let zapůsobil i vliv Gorbačova; v totalitním systému to začalo skřípat ještě výrazněji. a tak když došlo na „lámání chleba“, komunistický režim se zhroutil jakousi implozí, vnitřní eroze totalitního systému došla do stadia, kdy zvonění klíčů vyhnalo reprezentaci režimu od kormidla.

Ke Gorbačovově roli se musím vrátit i z širších než jen československých hledisek. u něj hledám odpověď na otázku, jak je vůbec možné, že komunismus v Evropě skončil tak relativně hladce, téměř bez obětí na životech, ba dokonce i bez malérů globálních rozměrů, kterých by mohli být schopni sovětští jestřábi. (Mluvím zde jen o Gorbačovovi a nereflektuji nejnovější překvapivé zveřejnění tajných dokumentů KGB Vladimírem Bukovským, z nichž se ukazuje, že orientace na perestrojku a glasnost byla rozpracovávána už za Brežněva – asi bez jeho vědomí – a jejím iniciátorem byl Jurij Andropov.) Nicméně to, že se na špici politického vedení mohl objevit reformátor typu Gorbačova či Andropova, by asi bez výše uváděných epizod vývoje komunistické totality možné nebylo a – jděme dál a navažme do důsledků – bez těchto osobností na špici mocenské pyramidy by se na pád komunismu možná ještě dlouho čekalo. Dubčekovské vedení země bylo zde určitým předobrazem, i když musíme litovat (s trochou ironie), že sedělo v Praze, a ne v Moskvě a že (zcela bez ironie) svou historickou roli nedohrálo do důstojného, byť vnější silou připraveného konce. Mluví-li Kosatík o Gorbačovem způsobené katastrofě, posunul se – možná nechtěně – na názorovou platformu pohrobků stalinsko-brežněvovského SSSR.

Nechci Šika srovnávat s Gorbačovem. Jeho vliv se koncentroval na Československo, zde však byl bezpochyby významný, i když dočasný, a ex post by se dal hodnotit i jako předčasný – byl znehodnocen Brežněvem, který v dané době disponoval prostředky proklatě těžšího kalibru. Myšlenkový odkaz, který po sobě Šik zanechal, má nicméně širší než jen československý dosah.

Petr Fleischmann (v Salonu Práva z 20. 5. 2010) píše, že pro antikomunismus se Marx ocitá ve stejné popelnici dějin jako M. Jakeš, Picasso jako Kim Ir-sen, Berija jako Seifert. a my můžeme doplnit: Šik jako Novotný. Kosatíkovo dílo v Respektu totiž žánrově k tomuto antikomunismu patří. Snad ho i metodologicky obohatilo tím, že Šika vykreslilo jako v podstatě zápornou postavu historie na základě celé řady překroucených fakt. Věřím, že v daném případě v paměti veřejnosti zvítězí pravda a láska nad lží a nenávistí. Určitě pokud jde o starší generaci, která příběh šedesátých let prožila; nebezpečí mystifikace mladší generace zde ovšem je.

Otakar Turek (1927–2018) byl ekonom.

Čtěte také:

Olga Šulcová: Účtování s poraženými

Václav Jamek: Neviditelný Potěmkin a věda o kukačkách

Obsah Listů 3/2010
Archiv Listů
Autoři Listů

Otakar Turek

Šik jako Novotný?

Alternativní pohled na 60. léta

Čtěte také:

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu