Jiří Vančura

Počkejte prosím, až umřeme

Dlouhé to čekání nebude. Našich krajanů, kteří prožili první, nacistickou okupaci alespoň na pokraji dospívání, už mnoho nezbývá. Také pamětníci února 1948, pokud jim tehdy bylo pouhých dvacet, patří dnes mezi osmdesátníky. Dokonce i protagonistů osmašedesátého roku a srpnového vpádu bratrských armád začíná být poskrovnu. Nebude to zkrátka trvat dlouho, a lidé schopní korigovat obraz naší společné a nedávné minulosti odejdou do nenávratna. k radosti mnohých, kteří se živí, často jen přiživují, na líčení a výkladu epochy, již nazýváme soudobou historií.

Bylo by ovšem chybou vyvozovat z napsaného závěr, že věrohodné svědectví o předcházejících desetiletích mohou podat pouze ti, kdo je prožívali. Sotva by se shodli. Vždyť jejich dnešní světonázorové zaměření vede i k různým výkladům společných prožitků. Bylo by možné uvést, jak různě a zgruntu odlišně chápou i nejaktivnější signatáři Charty 77 smysl opozičního proudu sedmdesátých a osmdesátých let. Nepřimlouvám se tedy za monopol pamětníků na výklad minulosti nebo za jejich právo korigovat, co o ní bylo vysloveno, napsáno a zveřejněno. Jde mi o to, aby mým vrstevníkům při poslechu rozhlasu nebo při četbě článků, zabývajících se dobou jejich aktivního života, nestoupal zbytečně krevní tlak. a také o to, aby paušálně neodsuzovali sice poněkud nepřesné, ale poctivě – bez ideologického koloritu – vytvořené studie. Drobné omyly a nepřesnosti jsou přece jiného druhu než cílené a lajdácké dezinformace.

Chvála nevědomosti

Není nic snazšího než psát o událostech, o kterých nevíme nic nebo jen velmi málo. Co vydavatelé, šéfredaktoři i kurátoři ze státních institucí většinou žádají, nejsou konkrétní znalosti, ale především vyznění podle současné politické módy. Není to ostatně v našich novodobých dějinách poprvé. v pamětech mého přítele, historika, jsem četl zajímavou zpověď z padesátých let: Byli jsme s brigádní skupinou z fakulty přesvědčovat zemědělce někde poblíž Benešova o výhodách vstupu do JZD. Že nám mlčky naslouchali a nereagovali na naše argumenty, že jsme je tedy nepřesvědčili, jsem připisoval naší malé teoretické připravenosti pro takovou akci. Dnes bych dodal jediné, a to podiv, že nás nehnali vidlemi. Nazíráno dnešníma očima, ti dvacetiletí mládenci, kteří jen stěží rozeznali žito od pšenice, byli při veškerém svém sebevědomí a nevědomí stejně drzí jako dnes už pověstná herecká dvojice, která o společenském vývoji nebo o životě lidí s podprůměrnými příjmy neví lautr nic.

Stejně snadná, ale zejména pro mladou generaci toxická je obecná neznalost předmětu, který autor, ať z osobního pomýlení, ať s plným vědomím adoruje. o starém, nepochybně hanebném režimu můžeš těm, kdo ho zažili leda v plenkách, vykládat cokoli. Tak jako třeba Julius Fučík ve dvou knihách ze třicátých let. v době, kdy statisíce sovětských občanů byly odvlečeny do gulagů, pokud nebyly zastřeleny ve sklepích Ljubljanky, mohl Fučík s patřičným doprovodem navštívit moskevskou věznici, aby pak napsal o úspěšné sovětské převýchově asociálních živlů. Miliony lidí na celém světě s útěšnou nadějí očekávají svou posmrtnou přítomnost v království Božím na nebesích. Nedivme se, že jiní nebo i stejní uvěřili po všech bědách krize a po válce, která následovala, v možnost nebe na zemi. Uvěřili ve společnost, kde není vykořisťování, kde továrny patří všem a kde jsou si všichni rovni. Kolik lidí tehdy znalo skutečnost, která nám byla obmyslně dávána za vzor a cíl? Zajisté Gottwald a jeho blízcí spolupracovníci. Spíš za nadržování zločinu než za pouhou nevědomost můžeme považovat, když mnozí dnešní představitelé KSČM hledají a nalézají pozitivní rysy někdejších místodržitelů v sovětském impériu.

Smutná budoucnost?

Pokud se přimlouvám za zdrženlivost do času, až aktivní pamětníci skončí svou životní pouť, rozhodně se nedomnívám, že pak bude doširoka otevřená cesta pro jakékoli komolení našich moderních dějin. Bez iluzí a s vědomím víceleté názorové intoxikace však věřím v nastupující generace historiků, kteří nebudou na prodej.

Jsem například přesvědčen, že snad nejpitomější floskule „bývalý komunista je jako bývalý černoch“ zapadne do žumpy současného antikomunismu. Kdo ze současných tvůrců „paměti národa“ učinil pro odhalení zrůdnosti minulého režimu tolik jako Karel Kaplan, Jan Křen, Milan Otáhal, Vilém Prečan – abych jen namátkou vyjmenoval několik někdejších komunistů, ponechávaje přitom stranou Georga Orwella, Arthura Koestlera, Margaretu Buber-Neumannovou – kteří pomohli k prozření milionům?

Dozajista nastane čas, kdy skuteční historikové připomenou, že pouhých pět let před únorem 1948 prošlo nacistickými koncentráky a položilo své životy spíš tisíckrát než stokrát víc bojovníků za svobodu než o pět let později, v politické a třídní perzekuci, která bude trvalou skvrnou naší minulosti.

Taktéž bude nutné dojít k poznání, jak se naši dědové a otcové dokázali – většinou neochotně, ale dokázali – přizpůsobit normalizaci. Že tehdejší společnost netvořily jen samé utlačené oběti, ale také lidé lhostejní, snažící se vyjít s režimem po dobrém a k vlastnímu užitku. Leccos z hrdinského eposu partyzánů, střílejících za každým keřem, nebo z jejich pokračovatelů, probíjejících se na vysněný Západ, bude muset být opraveno, aby další pokolení nevyrůstala v legendě, ale v pravdě.

Kdo z nás, ať je mu dnes osmdesát nebo osmnáct, ví, jak bude svět v polovině našeho století vypadat? Přesto – ať na konci nebo na začátku své existence – musíme o jeho lidskou podobu usilovat. Jde především o to, aby lidé vyrůstali v pravdě, nikoli v útěšných iluzích a v ospravedlňování svých křivolakých životních cest.

Jiří Vančura (1929) je historik, novinář, redaktor; byl šéfredaktorem Listů.

Čtěte také:

Antonín Rašek: Čeho se bát, čeho se držet

Jiří Vančura: „ Proč nesmíme mlčet “

Obsah Listů 3/2010
Archiv Listů
Autoři Listů

Jiří Vančura

Počkejte prosím, až umřeme

Chvála nevědomosti

Smutná budoucnost?

Čtěte také:

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu