Václav Žák

Nestrašme a buďme pozorní

Díky sdělovacím prostředkům a zejména internetu se můžeme seznámit s přehršlí názorů na výsledek letošních parlamentních voleb. Nemá cenu pokoušet se o shrnující přehled, tak jsou rozdílné. Stojí však za to upozornit na několik věcí, které se obvykle nezdůrazňují.

Šlo o přelomové volby. Taková změna ve voličských preferencích se v českých dějinách odehrává většinou pouze po společenském převratu. Během první republiky k takovému přesunu nedošlo vůbec, jen s výjimkou přesunu hlasů německých voličů od tradičních stran – kromě německé sociální demokracie – k Henleinově SdP. Pak pochopitelně ve volbách v roce 1946, kdy v českých zemích dostala komunistická strana 40 procent hlasů. Tím jsme si na čtyřicet let vzali od svobodných voleb oddech, až v roce 1990 vyhrálo s převahou Občanské fórum. Jakmile se zformovala ODS, která se de facto stala nástupnickou stranou OF, a získala 27 % hlasů, a o čtyři roky později ve volbách v roce 1996 ČSSD také překročila 25 % hlasů, probíhaly čtrnáct let volby tak, že se měnily preference těchto velkých stran v rozmezí několika procent a okolo nich oscilovaly strany, které nemívaly delší životnost než jedno či dvě volební období. Samozřejmě s výjimkou KDU-ČSL a ještě s výjimkou jiného druhu, KSČM.

Letošní volby znamenaly přelom. Bude zapotřebí podrobnějších analýz ke zjištění, co přesně vedlo k tak radikální proměně preferencí obou velkých stran. Už teď je ale nepochybné, že to byla nespokojenost s provozováním politiky v minulém volebním období. Ovšem jestli nespokojenost byla vyvolána korupčními skandály, které do té doby veřejnost tolerovala, nebo poklesem politiky na úroveň gestikulace z restaurací čtvrté cenové skupiny, či neschopností jasně formulovat realistickou vizi pro vývoj České republiky, to je otázka. Svou roli mohl také sehrát nález Ústavního soudu, který zrušením voleb proměnil poslední rok v jednu nepřetržitou volební kampaň, jejíž negativita a skandály, které ji provázely, znechutily tradiční voliče velkých stran. Navíc, a to bylo asi nejdůležitější, se objevily alternativy, které dokázaly podle pravidel politického marketingu zacílit svou kampaň na přesně definovanou voličskou skupinu.

Nejlépe se to podařilo TOP 09, která se profilovala jako „opravdová pravice“, rozhodnutá střežit státní finance a bojovat proti korupci. Zisk 41 mandátů asi stěží předpokládal i její největší příznivec. Spolu s 53 mandáty ODS tak pravicově se profilující strany mají 94 mandátů, o 13 více, než měla ODS v roce 2006, kdy dosáhla největšího úspěchu.

Strana Věci veřejné se politicky neprofilovala, nicméně spolu se Stranou práv občanů a do jisté míry i Suverenitou Jany Bobošíkové tvořila také alternativu ideologicky tradičně méně ukotveným voličům sociální demokracie. Odhadneme-li, že polovina voličů strany Věci veřejné volila dříve ČSSD, připočteme-li k tomu přibližně 7 procent propadlých hlasů pro zemanovce a Bobošíkovou, dostaneme se v součtu k počtu procent, kterých sociální demokracie dosáhla ve volbách v roce 2006, kdy měla také nejlepší volební výsledek. Dá se tedy uzavřít, že se poměry ve společnosti razantně nezměnily, jen si voliči našli jiné adresáty svých politických preferencí.

Dalším pozitivním fenoménem těchto voleb je masivní, téměř dvojnásobné použití preferenčních hlasů. Začal fungovat institut „pověsti“, ať v dobrém či zlém. Pravděpodobně celá řada kandidátů, která si byla kvůli svému umístění na kandidátce jista svou přítomnosti ve Sněmovně, byla výsledky nepříjemně překvapena. Ukazuje se, že voliči nabyli mnohem většího sebevědomí a začínají volební zákon také využívat. Touha využít preferenčních hlasů vzrostla od voleb 2006 téměř dvojnásobně – ze 2 milionů na 3,7 voličů.

To jsou pozitiva voleb. Není – alespoň podle mne – úkolem politického komentátora kreslit negativní scénáře a strašit veřejnost, kam zemi povede vládní koalice, kterou zřejmě budou tvořit ODS, TOP 09 a Věci veřejné. Důležité je, že volby – poprvé od roku 1990 – jasnou vládní většinu v Poslanecké sněmovně umožnily. Daly tím naději, že se podobně zřetelná vládní koalice zformuje i po příštích volbách. Obnova naděje v politiku výměnou lidí, kteří ztratili důvěru veřejnosti, je jednou ze základních podmínek udržení demokratického systému. Kdyby volby vedly k dalšímu patu, tendence k podpoře extrémistických stran by posílila. Frustrace veřejnosti, která v Maďarsku poslala do parlamentu stranu Jobbik, je varovným signálem. Někteří komentátoři upozorňují na populismus Věcí veřejných, ale k extrémistické straně typu Jobbiku mají Věci veřejné skutečně daleko. Jiní varují před útokem na sociální systém, zejména zdravotnictví. Tato rizika nepochybně existují. Ale počkejme na koaliční smlouvu, vládní prohlášení a první kroky vlády. Pak bude čas se k hodnocení vrátit. Po ovoci poznáte je, jak praví bible.

Vláda s téměř ústavní většinou v parlamentu má manévrovací prostor, o jakém si předchozí vlády mohly nechat zdát. Všechny tři se zaříkají bojem proti korupci. Cesta k zápasu proti korupci – která byla jedním z hlavních důvodů pádu Řecka do dluhové pasti, přičemž jí tam pomáhaly jak pravicové, tak levicové vlády –, nevede přes nějaké „balíčky“. Je třeba přijmout zákon o státní službě a změnit pravidla legislativního procesu v parlamentu, aby se jednotliví poslanci nemohli stávat tak snadnou kořistí lobbistických skupin. Bylo by to třeba udělat rychle, než se noví poslanci „zajedou“ ve starém systému.

Jak se zdá, nebude to v budoucnosti s vládní koalicí úplně jednoduché. s čím se zachází před volbami, musí se držet i po volbách, a tak se čelní představitelé TOP 09 snaží držet image a o ODS – k její velké nelibosti – hovoří jako o středové straně. o Věcech veřejných se vyjadřují přímo jako o podnikatelském projektu, čímž Věci veřejné nutí, aby se vymezovaly jako strana, která má eminentní zájem na potírání korupce, což ostatní strany, nepochybně tedy podezřelé, odmítají. Vezmeme-li v potaz, že předseda TOP 09 Schwarzenberg překvapivě obhajoval v pořadu Václava Moravce ekologickou superzakázku úvahou, je-li korupce u šesti malých zakázek horší než u jedné velké, může být podezření na místě.

Výměna 114 poslanců ve Sněmovně znamená, že se znovu začne „učící proces“, který bude zřejmě zkrácen tím, že veřejnost má lepší povědomí o fungování parlamentu než dřív. Přesto udržet konzistenci poslaneckých klubů bude obtížné. Jestli možná stoosmnáctičlenná koalice dokáže dát zemi na celé čtyři roky pevný kurs, uvidíme v blízké budoucnosti,.

Václav Žák

Čtěte také:

Jiří Koubek: Národní zájem a sebezničující politika stran

Jan Rychlík: Dvě perspektivy České republiky

Obsah Listů 3/2010
Archiv Listů
Autoři Listů

Václav Žák

Nestrašme a buďme pozorní

Čtěte také:

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu