Vladimíra Dvořáková

Občané jako aktéři politiky

Dvacet let od změny režimu, respektive od prvních svobodných voleb, nalézáme najednou zcela nový fenomén – emancipovaného voliče. Hned na úvod musím říci, že chvalozpěv na českého voliče, který bude následovat, není totožný s tím, co se bohužel objevovalo v přenosu české veřejnoprávní televize ze střechy Tančícího domu, kde minimálně 80 % hostů (těch dalších 20 % si více méně udrželo neutrální notu či šlo mírně proti hlavnímu proudu) vidělo hlavní klad v tom, že volič prostě volil doprava. Připomínalo mi to starý bonmot, který říkal, že v Praze by vyhrála i Klausova tenisová raketa, či bonmot nový (byla jsem na místě, když ho vymyslet kolega Šídlo, analytik ČT), že by letos v Praze vyhrála i knížecí fajfka.

Z hlediska politologa, který analyzuje výsledky voleb, je poměrně jedno, jestli volič volil spíše levicově či pravicově. Podstatné je, zda volič hledal alternativu v rámci demokratického systému a zda se snažil realizovat změnu prostřednictvím demokratických procedur.

První dobrou zprávou je, že český volič hledal převážně alternativu v rámci demokratického systému. v českém parlamentu se od rozpadu sládkových republikánů neobjevuje žádná krajně pravicová strana, byť xenofobní až rasistický (anticikánský) rozměr stále ještě zajišťuje některým politikům podporu. Populistický rozměr „strany proti establišmentu“ zabraly Věci veřejné, jež v Radku Johnovi našly typ politika, jakému se dnes říká charismatický a který chybí seskupením typu Dělnické strany. Mnohé rysy odpovídají klasickým západním stranám tohoto typu – kritika establišmentu a tradičních politických stran (budování „jiného typu strany“), odmítání tradičních politiků (dinosauři – v jiných zemích třeba mahárádžové či v italském případě třeba „zloději z Říma“), důraz na pořádek (občanské hlídky), požadavky přímé demokracie atd. Znovu zdůrazněme, Věci veřejné nemají nacionalistický, xenofobní či rasistický rozměr, a pokud existující populistický prostor nakonec zaplnily takto, není to žádná katastrofa. Jinou otázkou je, jak dalece tato strana bude schopná fungovat v běžných rozhodovacích procesech, ať již v rámci koalice či opozice.

Druhou pozitivní zprávou je, že volič cítil tyto volby jako možnost ovlivnit nejen stranické složení parlamentu, ale také spolurozhodovat o konkrétních aktérech, o těch, kteří stranickou politiku vytvářejí. Musím přiznat, že vykroužkování některých politiků patřilo mezi mé největší politické radosti posledního dvacetiletí (osobně bych si přála ještě asi deset takových osob). i když samozřejmě metoda kroužkování odzadu se z hlediska výběru politika rovnala takřka losu, znamenala jasné poselství, které volič vyslal. Navíc volba většiny „skokanů“ byla motivována skutečnou preferencí voliče či snahou eliminovat nepřijatelného vůdce a nemuselo jít o kroužkování posledních. Strany příliš dlouho nevnímaly signály voličů a stranické mašinérie se domnívaly, že rozhodují o všem. To již neplatí.

Třetí kladnou zprávou je, že velké strany dostaly výraznou lekci. Neznamená to, že by bylo ideální, kdyby byl parlament složen pouze ze středních a malých stran. Za zvláštní výhodu nepovažuji ani ztrátu mnoha hlasů (asi 20 %), které se propadly společně s malými stranami, jež nepřekročily pětiprocentní hranici. Příčina, proč na rozdíl od minulých voleb, kdy voliči jednoznačně preferovali velké strany, tentokrát hlasovali proti nim, nebude snadno identifikovatelná a půjde spíše o celou řadu dílčích faktorů.

Obě strany vsadily na profesionálně vedený politický marketing – mnozí nyní upozorňují, že vlastně zklamal. Nemyslím si, že by zcela zklamal, ale ani při nejlepším marketingu z trabantu neuděláte mercedes. Strany se uzavřely ve vlastním světě, nebyly ochotny pochopit problémy voličů. Průzkumy veřejného mínění byly falešně interpretovány. Sociální demokracie v rámci jakéhosi „rebrandingu“, respektive modernizace strany chtěla oslovit mladé vzdělané lidí (studenty), střední vrstvy (například učitele). Výsledkem bylo, že mladí lidé masově volili TOP 09 a učitelů si nikdo nevšímal (pokud jim přímo nevyhrožoval, jako například D. Rath, když se nechtěli zabývat jeho anketou o názvu nové „univerzity“). Občanská demokratická strana dlouhodobě předváděla aroganci kombinovanou s hloupostí a především zcela ignorovala narůstající kritiku korupce a klientelismu. Výsměch voličům po komunálních volbách na Praze 5, kauza open card a další na pražské radnici, to vše nakonec vedlo k propadu voličských preferencí v klasické baště ODS.

Negativní zprávou těchto voleb je propad KDU-ČSL. Strana, která na českou politickou scénu vždy patřila, nebyla nakonec schopna překročit pětiprocentní hranici. i zde bude důležitá analýza, co k tomu vedlo. Nesporně bylo špatné vedení, opakovaně nešťastné výběry šéfů jen prohlubovaly obsahové vyprazdňování strany. Masová členská základna na jedné straně dlouho posilovala jistou pohodlnost, na straně druhé bránila modernizaci strany. Menší identifikace strany s (katolickou) církví a větší důraz na obecné morální hodnoty včetně sociální solidarity a pomoci, důraz na sociální práci a integraci sociálně vyloučených mohly rozšířit okruh voličů a nahradit tak odcházející generaci lidovců.

Další zápornou zprávou je, že i tentokrát se volební kampaň nesla v duchu boje proti nepřátelům. Nenaučili jsme se vnímat politické soupeření jako soutěž, společnost se neustále silně polarizovala a jakousi novou módou se v posledních letech staly i projevy násilí, narušování mítinků apod.

Volební kampaň a volby skončily. Obě hlavní strany mají před sebou čas sebereflexe a proměny. Pro ODS to bude nutně složitější – bude vládnout. Již při sestavování vlády musí „prozatímní“ lídr přemýšlet o umístění klíčových osob na významné posty. Bude je při volbě předsedy potřebovat. Očista se nebude dělat jednoduše, stejně tak jako prosazovat protikorupční opatření. Naopak ČSSD má nebývalou šanci. Je v opozici a zároveň kontroluje kraje (kromě Prahy). Odešel jí vůdce, který pravděpodobně limitoval další zisky hlasů. Opoziční postavení jí dává velkou šanci v podzimních komunálních a senátních volbách, velká naděje je i na zopakování úspěchu ve volbách krajských. Musí ale začít skutečně realizovat to, o čem strana hovořila při diskusích o své modernizaci. Nový image musí být mladý, dynamický, profesionální, ale zároveň sociálně i mezigeneračně solidární.

Volby prokázaly emancipovaného voliče. Doufejme, že emancipovaný volič povede k emancipované společnosti, která začne skutečně vyžadovat, aby se politikové zodpovídali. Mottem volební kampaně byl boj proti korupci. Ten ovšem vyžaduje institucionální a systémové zásahy, nikoli deklarace. Zatím se nezdá, že by vliv lobbistických skupin na politiku klíčových stran klesal, spíše naopak. Bude záležet na médiích, na intelektuálech, na nás všech, jak dalece se podaří donutit strany ke skutečným a efektivním opatřením.

Vladimíra Dvořáková (1957) je politoložka a latinoamerikanistka, profesorka VŠE v Praze.

Čtěte také:

Jakub Charvát: Volební manuál (nejen) pro prvovoliče

Karel Skalický: Kohákovo zpytování českého národního svědomí

Obsah Listů 3/2010
Archiv Listů
Autoři Listů

Vladimíra Dvořáková

Občané jako aktéři politiky

Čtěte také:

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu