Jiří Němec

65 let od války

Jsou určitá data v historickém kalendáři, která možná s postupujícím časem není nutno s pompou oslavovat, ale spíše s pietou připomínat. v souvislosti s 65. výročím porážky nacistického Německa a ukončení 2. světové války v Evropě je proto dobré si především s velikou úctou připomenout všechny, kteří v boji za svobodu naší vlasti položili oběť nejvyšší, a zároveň mít (my všichni) stále na paměti, že úsilí o demokracii vlastně nikdy úplně nekončí a že svoboda není samozřejmost.

Pokud jde o aktuální vztahy k našemu západnímu sousedovi, nikdy v minulosti asi nebyly lepší. Právě nynější všední každodenní normálností. Jedenáct let jsme s Německem vojenskými spojenci v rámci NATO a před šesti roky jsme se potkali i jako členové Evropské unie. Kdo by to byl před šedesáti pěti lety řekl... Česko-německé vztahy přitom vlastně téměř nikdy v historii nebyly jednoduché a jednoznačné, už od dob Sámových či svatováclavských přes zmatky středověku až ke dvěma válečným katastrofám 20. století či následně spuštěné železné oponě. Jsem si velmi jist, že nikdo ze současných představitelů českého politického spektra (zřejmě pouze vyjma významem velmi okrajových stran rázu extrémistického) nepochybuje, že definitivní narovnání našich vztahů s Německem bylo a je v zájmu České republiky a jejích občanů. Trošku neprávem nyní pozapomínaná Česko-německá deklarace znamenala v tomto zdaleka ještě ne (především lidsky a občansky) ukončeném procesu velmi výrazný a pozitivní posun na mezistátní úrovni. Obce, města a příhraniční regiony však v mnoha směrech státní instituce v dobrém slova smyslu v minulých letech předběhly.

Zrovna město Liberec nestálo a nestojí mimo. Není to přitom zase tak historicky dávno, co je nazývali Reichenbergem... Jedním z příspěvků v navazování a udržování kontaktů s občany SRN (nejen z okolí Augsburku, kde žije značná část libereckých Němců, odsunutých po 2. světové válce) jsou od začátku 90. let pořádané Česko-německé kulturní dny. Kromě oficiálního programu, seminářů třeba o životním prostředí, sociálních otázkách či kulturní spolupráci, koncertů či divadelních představení zbyl vždycky prostor i na polooficiální či soukromé diskuse na téma pro obě země právě aktuální. Nemusí se přece vše odehrávat jen na nejvyšší vládní či parlamentní úrovni! a diskutovat bylo zatím vždycky s německými účastníky o čem: o minulosti (a není nejmenšího důvodu se tématu i do budoucna vyhýbat), ale hlavně o přítomnosti a společné evropské budoucnosti. Stranou nikdy nezůstala ani příhraniční spolupráce česko-německo-polská v rámci Euroregionu Nisa a dnes již trvale velmi dobré partnerské vztahy s představiteli samosprávy nejen v nedaleké Žitavě, ale i v Augsburku a jinde.

I tato nesporně pozitivní současnost však nachází kořeny v minulosti... Před patnácti lety jsem na setkání zástupců evropských měst u příležitosti 50. výročí konce války v Kolíně nad Rýnem před početným a docela významným politickým (a především německým) auditoriem pronesl věty, že každý následek má přece vždy svoji příčinu, a to se týká i poválečného odsunu sudetských Němců, ale že naším společným směřováním by nemělo být jenom zahledění do minulosti, ale i pohled ke společné budoucnosti. a kupodivu (?) jsem už tehdy sklidil značný potlesk.

Se svojí minulostí se musí pokud možno čestně vyrovnat každý národ, každý stát. Žádné nedostatky nesporně demokratického vládního systému předválečného Československa nemohou ospravedlnit jednoznačný příklon sudetoněmecké menšiny k nacismu a Hitlerovi, a těžko se proto i po tolika letech divit, že pro většinu žijících pamětníků i nás narozených až po válce byl poválečný odsun na základě rozhodnutí postupimské konference v té době plně oprávněný a pochopitelný. Jako každou událost totiž nelze ani odsun chápat a hodnotit bez znalostí tehdejších souvislostí a účelově oddělovat příčinu a důsledek. Historie odsunu Němců přece nezačala až rokem 1945! Vzpomínky na Mnichov, obsazení pohraničí, vyhnání jeho českých obyvatel a šestiletou německou okupaci nelze z povědomí našeho národa vyzmizíkovat žádnou rétorikou. Na druhé straně však občané SRN včetně oné části Němců, jejichž rodinné svazky se táhnou k českému pohraničí, žijí již desítky let ve státě, který vyznává demokratické principy vlády; to je nezpochybnitelné a lze na tom stavět. Německa (včetně jeho sudetoněmeckého občanstva) se prostě není nutno 65 let po válce obávat. Kdo snad tvrdí opak, hraje vlastní politickou kartu, v SRN nebo u nás, anebo nemá dostatek sebevědomí či argumentů. Alespoň částečné (všechny křivdy a zločiny prostě napravit nelze, tím méně jenom finančně!) odškodnění obětí nacismu, holocaustu či nuceného pracovního nasazení nesmí být předmětem politických hrátek, ale upřímně míněnou snahou pomoci konkrétním lidem.

V Libereckém kraji, v Novém Boru, se již delší dobu vedou „boje“ o soukromý pomníček na místním hřbitově, jenž připomíná několik Němců, kteří byli po osvobození v květnu 1945 v rámci stanného práva a bez soudu popraveni. Byli či nebyli někteří z nich členy NSDAP, byli či nebyli popraveni v souladu s tehdejším právem, je vhodné, aby jejich smrt připomínal pomníček na hřbitově, když tam vlastně neleží (nikdo neví, kde jejich těla skončila)...? To je, oč v oné veřejné a často bouřlivé diskusi běží, kromě toho se blíží komunální volby... Vůbec nejhorším „řešením“ by bylo podle mě odstranění pomníčku (což je i právně velmi komplikované, ne-li nemožné). Třeba i proto, že by se v zásadě žádné pomníčky, které připomínají mrtvé, odstraňovat neměly, když už jednou byly postaveny... Třeba se nemusely stavět, ale to už je jiná otázka. Pětašedesát let po skončení války o tomto jinak pouze regionálním sporu píší i německé celostátní a velmi renomované noviny. Tudy cesta asi nevede...

Na minulost, která se čím dál tím rychleji stává pro většinu z nás historií, není moudré ani rozumné zapomínat (ne náhodou je nejlepší učitelkou života!), ale bude to s postupujícím časem spíše pracovní pole pro historiky, a nikoliv pro politiky. a to je jenom dobře! Pro vztahy našich sousedících států je přece rozhodující přítomnost a hlavně naše společná evropská budoucnost. Pohled především kupředu, a nikoliv nazpět je přece správným směrem našeho počínání, a to nejen vůči západnímu sousedovi a nejen pokud jde o připomenutí 65. výročí konce světové války.

Jiří Němec

Obsah Listů 3/2010
Archiv Listů
Autoři Listů

Jiří Němec

65 let od války

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu