Velký jihoafrický spisovatel J. M. Coetzee má román – poslední, ne dostal Nobelovu cenu –, který se jmenuje Disgrace – česky asi Hanba, ale také Nemilost, nevím, zda u nás vyšel. (Vyšel v překladu Moniky Voskové pod názvem Hanebnost, Volvox Globator, Praha 2002; dopl. red.) Bílý otec, který musel odejít z univerzity, protoe se vyspal se svou černou studentkou – jsme po apartheidu, prezidentem je Mandela, u chvíli –, přijede za svou dcerou. Ta bydlí daleko od města, na samotě, starší černý Jihoafričan, který ije vedle, se stará o spoustu věcí, na ně ona nestačí. a ona zas o něj. Má daleko k rasismu a nikdy nikomu nic neudělala. Sousedství, přátelství, jaké existovalo dlouho i před tím, ne se poměry změnily. Jednoho dne kdosi vyloupí a zapálí její dům. Zjistí se, e to byli mladí příbuzní jejího černého souseda a přítele. Otec navrhuje, aby se oba vystěhovali. Dcera odmítne a černý soused a přítel jí vysvětlí: Můeš tady zůstat a nic se ti nestane, vysvětlím jim, a nejen jim, kdo jsi, ale jedno musíš pochopit: Jsi bílá, take jsi a zůstaneš nepřítel. v Austrálii, kde Coetzee dnes ije, natočili podle románu velice silný film (s Malkovitchem v roli otce). Šel jsem do kina s francouzskými přáteli, kteří se pokoušeli pochopit. Vysvětlil jsem jim, e film není jen o Jiní Africe nebo o Alírsku, ale třeba i o mně. a e co se stalo (tam to bylo dvě tři staletí), se zřejmě nemůe odestát. Není to lehké, ale je to tak.
*
Onehdy proběhla v paříském Ústavu mezinárodních vztahů malá konference na téma národní zájem. Na příkladu České republiky, odkud přijeli tři sympatičtí a chytří diskutéři. Šlo pochopitelně o Evropskou unii a národní zájem na ní. Po dvou hodinách si vzala slovo francouzská profesorka: Zajímavá a podnětná diskuse, řekla. Ale po celou dobu se vlastně mluvilo jen o tom, co můe Evropská unie udělat pro Čechy, a nepadlo slovo o tom, co mohou dnes Češi, Česká republika udělat pro Evropu. Přitom se dívala na české účastníky. – Chvíli bylo ticho a pak, jeden po druhém, váně a zřejmě upřímně vysvětlili: To není u nás téma, o tom se nediskutuje.
*
Jsem u takříkajíc v penzijním věku, moc toho nenadělám, a tak se vracím ke kníkám, které jsem četl strašně dávno. a třeba ani nedočetl. Bývají to, jak známo, krásné výpravy. Nedávno jsem objevil v knihovně tři tlusté svazky odeonského vydání druhého velkého románu Thomase Manna Josef a bratří jeho. U ani nevím, kdy a kolik jsem toho přečetl, v originálu je to pro cizince těko zdolatelný jazykový úkol, a tak jsem zvědavě otevřel první svazek. a u nezavřel. Nevím, jestli znáte, čemu já říkám rozkoš z jazyka (třeba Vančura, ale i Čapek, jinak a jiní, o básnících nemluvě). Tenhle pocit známe, ať jsme odkudkoli, skoro výlučně v jazyce, do něho jsme se narodili, a tak jsem hned zjišťoval, kdo tenhle div na půdě Mannovy moderní parafráze biblického jazyka dokázal. k mému překvapení to byl Ivan Olbracht, který s Helenou Malířovou ve svém protektorátním úkrytu na stovkách stránek dal velkému Němci k dispozici umění Goletu v údolí, Nikoly Šuhaje, Herce Jesenia... Krátce na to mi kdosi poslal výstřiek z novin s informací: Městská rada v Semilech zbavila Ivana Olbrachta (umřel před půl stoletím) čestného občanství. Řeknete, anekdota, tak trochu z Gogola. Jene, stejně jak v Gogolovi, nabude spíš tragických rozměrů, kdy si člověk uvědomí, e ta zpráva nikoho nezajímala, nikdo se ani neozval. Co si asi páni radní přečetli kromě Anny Proletářky, zdalipak se dokáí vrátit i k Antalu Staškovi a ševci Matoušovi?
Především jsem si však vzpomněl, jak Ludvík Vaculík psal na jaře v osmašedesátém své jedinečné reportáe Obrodný proces v Semilech. Napadlo mě, e by se teď mělo objevit jakési pokračování, zase v Literárkách, nebo v Referendu, ba dokonce v Lidovkách, jako Obrodný proces v Semilech II. Jene kde vzít zase Vaculíka, nebo třeba Swifta?
A. J. Liehm: Dva dopisy
Václav Jamek: Naše paní Boena Němec aneb Nedodělaná práce
Ondřej Vaculík:
Člověk jménem Rour
Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem
Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát
Anna Militzová:
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse
Jurij Andruchovyč:
Rekreace aneb Slavnosti Vzkříeného Ducha
Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze enevy
Jiří Weil:
trasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?
Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.
Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!
Mapa webu - přehled článků a struktury webu.
Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.
Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu
Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.