Blanka Kostřicová

Draze zaplaceno

Ve třetí třídě, v roce 1969, jsme měli na opěradle zadní lavice našroubovány háčky, možná spíš malé skobičky, na nichž visely snad ručníky anebo vikslajvantové sáčky od přezůvek – už si nevzpomínám. Při jedné divoké přestávkové akci jsem se na jednu skobičku napíchla kolenem, z roztržené kůže crčela krev skrz béžové bavlněné punčocháče, nevěděla jsem tak docela co teď, osmiletý Indián sice nebrečí, ale taky si se vším hned neporadí, obzvlášť když není na své prérii, ale v omezených možnostech školní třídy... až přišla usměvavá paní ředitelka, sokolka a tělocvikářka a skautka (hodiny tělocviku s ní měly zřetelně ducha skautských schůzek), vzala mě do ředitelny a koleno mi mateřsky ošetřila, vyčistila kysličníkem a obvázala a zalepila, ani ji vlastně nenapadlo se zeptat, jak jsem se na háčku ocitla...

Za rok se ona ocitla před prověrkovou komisí, a novou soudružkou ředitelkou se stala předsedkyně té komise, též nově naše ruštinářka... Bratr soudružky se stal okresním soudcem, a když byly u osmnáctileté podezřelé nalezeny kazety s nahrávkami písní Karla Kryla, poslal ji na rok do kriminálu natvrdo, pracovala tam u lisu a zhmoždila si doživotně ruku... Za dvacet let potkávám na ulici soudružku, poněkud plandající rukáv zakrývá protézu pravé ruky, Hrabal by z toho měl povídku, já se jen v duchu pokřižuju... odpusť nám naše... jakož i my...

Tlačíme s paní ředitelkou vedle sebe vozíky v supermarketu, dostala k Vánocům na cédéčku Aidu a ještě si ji nepustila, ale: kdyby to bylo ňák zmodernizovaný, to bych je zabila! – Snažím se, mluvím cosi o tom, že slova mají své významy... Ty na to deš moc vědecky! usměje se a mávne rukou.

Už sama pokračuju k pokladně, kdybych si to vyfabulovala, bylo by mi to trapné, ale ono to tak vážně je: poněkud plandavý rukáv soudružky stojící u pokladny zakrývá protézu, kývne na mě zdravou rukou v odpověď na můj trochu neochotný pozdrav, usmívá se falešně a touž levačkou vytahuje z košíku krabičku, nabízí mi:... vzpomínka na dětství, Lesněnky... Vrtím hlavou, na vašem místě bych na dobu mého dětství moc neupozorňovala, myslím si, jí ale nemusí vadit nic, nejsme jako oni a máme holé ruce, někdo dvě, jiný jednu... vsjó ravnó.

Překládám nákup z vozíku do auta, a když se v odpolední prosincové tmě vracím s vozíkem k osvětlenému vchodu, vycházejí z něj, jak postavy na jeviště, soudružka s paní ředitelkou, zabrány do družného hovoru... Všechno je ne odpuštěno, ale zapomenuto...

A víš proč? ptá se mě večer matka, když jí ten minipříběh vypravuju. Protože „všecko je moc drahý!“

Blanka Kostřicová

Obsah Listů 2/2010
Archiv Listů
Autoři Listů

Blanka Kostřicová

Draze zaplaceno

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu