Příjmení, v soukromí i na veřejnosti, ustupují. Je to snad hlavně důsledek aktuální ochrany osobních dat? Příjmení ovšem a s dalšími personáliemi, jako je datum narození, rodné číslo a bydliště, tvoří citlivé identifikační údaje. Důvodů bude více. Příjmení mizí nejen v internetových debatách, ale i v médiích, kde se jen malá část účastníků soutěí a diskusí hlásí ke svému příjmení. Někteří se dokonce nepředstavují nebo uvádějí jen jméno. Buď se obávají veřejně vyslovit názor, nebo se snaí zůstat v anonymitě před známými a sousedy, vyhnout se posudku nebo odsudku. Mnozí ale jen napodobují zvyklost, moderátory tolerovanou. Dříve byl anonymní dopis s despektem odmítán, dnes jsou esemesky bez podpisu běně citovány. – Také oslovování zaívá proměny. Ještě i střední generace vzpomíná, e učitelé vyvolávali áky většinou příjmením; ti je zas pouívali vůči těm, které mezi sebe nepřijímali. Za první republiky, jak potvrzují dobové filmy, se příjmení uívalo v takovém kolektivu běně i s tykáním a vylučující funkci nemělo. Na dnešní oslovování mají bezpochyby vliv i jiné kultury, zejména americká, kde se studenti obracejí na učitele třeba jako na Johna... Také u nás se lidé čerstvě představení, zejména na pracovištích, začínají oslovovat pouze jménem, i kdy si vykají. Přesto má oslovování v české společnosti dosud některé zvláštnosti. Je obvyklé označovat osloveného funkcí, vyplývající z jeho zaměstnání, nebo titulem, a to i kdy je rodové jméno známo. Za Rakouska-Uherska jsme pochytili titulománii, která zdůrazňovala váené postavení. – a tak se setkáváme s panem ředitelem nebo paní poslankyní. a vzpomeňme na donedávna oblíbené univerzální pane vedoucí. Tento zvyk vynikne ještě víc, kdy jej srovnáme se sousedním Německem: Tam se třeba při oslovení lékaře pane doktore připojuje i příjmení a učitelům se zásadně říká třeba Herr Schulz nebo Frau Henke. – Příjmení začalo být dědičné a závazné za josefínské doby v 18. století. i kdy dnes dřívější postavení ztrácí, je na rozdíl od jména stále ještě s naší identitou spojeno pevněji. a netouíme přece po společenství anonymů, kteří nestojí za svou prací a názory!
Ondřej Vaculík:
Člověk jménem Rour
Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem
Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát
Anna Militzová:
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse
Jurij Andruchovyč:
Rekreace aneb Slavnosti Vzkříeného Ducha
Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze enevy
Jiří Weil:
trasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?
Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.
Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!
Mapa webu - přehled článků a struktury webu.
Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.
Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu
Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.