Dušan Havlíček

Přetrváme

Před časem jsem sledoval pořad České televize Ještě jsem tady. Tereza Brdečková v něm zpovídala Milana Schulze. Netuším, zda byl pořad sestřihán, ale výsledný dojem je mrzutý: Prostor pro odpovědi na otázky paní Brdečkové, převážně nesoustavné, byl stroze vymezen. Milanova schopnost vyjádřit se přesně, věcně, výstižně a zajímavě však překonala úskalí. Jeho osobitost nemohla divákovi uniknout.

Pokud úvodní odstavec vyznívá jako televizní kritika, pak je to v pořádku, protože právě tento žánr byl po mnohá léta součástí Milanovy i mé profesní činnosti. s odstupem času musím uznat, i když trochu nerad, že Milanův styl byl elegantní, prost předpojatosti, zatímco mně nezbývalo než se postupně zbavovat odrolků dogmatismu. Kolegiální konkurence mi k tomu napomáhala. Jak já jsem mu záviděl, když jsem na úplném počátku šedesátých let pročítal jeho stať Pět hříchů televizního smíchu v publikaci nakladatelství Československý spisovatel sappak / schulz / sadková / smoljak čtyřikrát o televizi! Milan dokázal na šestnácti stránkách poutavě popsat problémy televizní zábavy způsobem dodnes aktuálním. (S dobrým úmyslem, ale nevynalézavě a chudě koncipovaný společný silvestrovský pořad České a Slovenské televize 2009 se záplavou kytar, kdy se na rozlehlém pódiu bez režijního nápadu představovaly do všech koutů rozptýlené skupinky, kdy kameramanovi nezbývalo nic jiného než světelnými efekty oslněnou scénu nahýbat tu doleva, tu doprava, mi v té chvíli nadčasovou platnost Milanových podnětů zcela potvrzovala.) Mám tu knížečku ještě dnes ve své knihovně v Ženevě. u ne zcela nezajímavého příspěvku ruského autora Vladimíra Sappaka, který svými padesáti pěti stránkami zabírá asi polovinu celé publikace, mám spoustu červeně zatržených kritických a polemických poznámek. u Milanovy stati jsou jen mé souhlasné vykřičníky.

Proč to popisuji? Protože je to pouze jeden příklad z bezpočtu stop, které Milan Schulz vtiskl svou všestrannou literární, dramaturgickou, novinářskou činností. Jeho životopis na internetových stránkách Ústavu české literatury AV ČR o tom vydává svědectví. Milan byl neúnavný v šedesátých letech, v exilu i po něm, kdy se svým synem Martinem „sněžil“ v České televizi a vypovídával se v Českém rozhlase.

Naše vztahy, přátelské a kolegiální, se podstatně změnily odchodem do exilu. Usadili jsme se každý jinde, Milan v Mnichově a já v Ženevě, ale naše styky se znásobily a prohloubily. Hned při prvních cestách do Mnichova jsem mohl pozorovat významné působení Milana Schulze ve Svobodné Evropě. Setkávali jsme se ve Skupině Listy, kde Milan, který měl již z dřívějška blíže k Pavlu Tigridovi a jeho Svědectví, nenápadně, leč výrazně napomáhal k vzájemné spolupráci obou exilových uskupení.

Nemohu se zde o všem dopodrobna rozepisovat, o našem sblížení abych tak řekl rodinném; víme o sobě všechno, sdílíme radosti i starosti, byli jsme spolu, Milan se svou ženou Janou a já s Duňou-Vierou, na dovolené na Šumavě z rakouské strany, jen co se naskytne příležitost, setkáváme se v Praze... Jak pravím, bylo by to bez konce. Ale ještě jednu zmínku, opravdu poslední, nemohu zde pominout. Posílám Milanovi všechny své obsáhlé i stručné texty, on je pročítá a vrací mi je s připomínkami, kterými se bezvýhradně řídím. Čekám, až mi pošle své vzpomínky, které už dlouho slibuje, abych mu to oplatil.

Název televizního pořadu Ještě jsem tady mě, pravda, rozmrzel. Jako by chtěl říci: Co tu ještě děláš, bábo či dědku? Zamlžuje, že je tady – a ne ještě, ale pořád – dílo tvůrčího člověka, ať se děje, co se děje. Na internetových stránkách Ústavu české literatury AV ČR jsem objevil cenný zdroj poznání: seznamy autorských příspěvků v digitalizovaných pramenech časopiseckých i literárních. Je to náročný úkol, na kterém ÚČL, jak jsem porozuměl, neustále pracuje. (Pokud mu ovšem státní administrativa neodejme prostředky a nevrazí je do projektů neužitečných.) v dosud excerpovaných domácích a exilových zdrojích uvádí databáze České literární vědy (od roku 1961) 78 záznamů a databáze Česká literatura v exilu (1948–1989) další desítky textů Milana Schulze. Řada z nich je přístupná na internetu, občas si v nich čítám, a nejen proto, abych si připomněl doby, kdy úcta k českému jazyku byla pravidlem. Milanův styl, široký tematický záběr, mluva, která plyne jako tichá bystřina, přesně a úsporně vyjádřený názor, to vše působí samozřejmě. Někdo by mohl říci, no jo, to se mu to píše, když umí. Přes veškerou lehkost jsem přesvědčen, že to jeho „umí“ prýští z bohatého zázemí kulturních znalostí a z neumdlévajícího pozorování společenského dění, byť se navenek tváří, jako by ho pomíjivost nezajímala.

Když čtu a poslouchám osmdesátníka Milana Schulze (* 6. 4. 1930), je mi blaze na duši. a šmytec!

Dušan Havlíček

Obsah Listů 2/2010
Archiv Listů
Autoři Listů

Dušan Havlíček

Přetrváme

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu