Teprve na samém konci března bylo veřejně oznámeno, e do funkce ředitele Ústavu pro studium totalitních reimů nastoupí v dubnu historik docent Jiří Pernes. Trochu neobvyklé stvrzení skutečnosti. o tom, e Jiří Pernes byl pro tuto funkci vybrán ve veřejném konkursu, u před časem referovaly všechny ústřední deníky. v čase, který následoval, vznikla však v Ústavu opozice, nevelká, snad tříčlenná, ale pro svou aktivnost nepřehlédnutelná.
Tito pracovníci Ústavu se nazvali Iniciativou neustrčených a vysvětlují, proč ten novotvar. Odmítají ustrkovat paměť dějin, omezovat badatelské a kriticky zaměřené aktivity vztahující se k naší nedávné historii. Jene právě o kritický vztah k naší nedávné historii jde, všechny diskuse a spory o Ústav pro studium totalitních reimů se kolem toho točily a točí.
Naši minulost – především normalizační, dosud ivou – nevytvářely dvě kategorie obyvatel. Společnost nebyla rozdělena na agenty a spolupracovníky StB, potamo en gros na všechny členy KSČ za minulých šedesát let, na straně druhé pak na všechny ostatní, v nich je podobným dělením stvrzován pocit nevinných obětí. Hlavní podíl na zlumpačení naší společnosti v předlistopadových letech mají samozřejmě komunisté a jejich aparát, kteří si vynucovali směr společenského vývoje, přesněji společenské stagnace. Normalizační výměna veřejných starostí za systém opevněných domácností, usilujících jen o klid a konzum, se ovšem uskutečnila za tichého souhlasu lidí, kteří často ivého estébáka ani neviděli.
Dozvíme se snad z písemné pozůstalosti represivních sloek, proč většina obyvatelstva ochotně či neochotně vyměnila společnou starost za individuální klid a relativní prospěch? Odpověď na tyto hlubší, pro další vývoj společnosti však nejpodstatnější otázky je nesnadným, ale vlastním úkolem profesně vybavených historiků. v archivech bezpečnostních sloek lze najít, a také jsou zde vyhledávána někdy fakta, někdy sporné údaje o selhání či pochybení známých osob a osobností. Jsou snad takové senzace pamětí dějin? Pochopí snad nastupující generace z estébáckých spisů selhání svých otců a dědů, aby se mu mohly v čase pokušení samy vyvarovat?
Iniciativa neustrčených snášela na příštího ředitele ÚSTR všechna moná i nemoná obvinění ve snaze zabránit jeho nástupu do funkce: v době, kdy vedl muzeum ve Slavkově, navštěvoval jako nestraník večerní univerzitu marxismu-leninismu, ten nejvyšší stupeň marxisticko-leninského vzdělání. v přihlášce do konkursu neuvedl svou znalost angličtiny. Kadou jeho větu napsanou jako politická úlitba na okraji odborné kníky vydávají za jeho současný politický postoj. Jejich filipika proti novému řediteli má dikci mravnostní policie nebo inkvizičních stráců ideové čistoty podle vlastního střihu. Nelze se ubránit dojmu, e postoj neustrčených vyplývá z Pernesova programového prohlášení: chce ústav zbavit pověsti politické instituce a zkvalitnit úroveň badatelské a historické práce.
V čele trojice, která psala a rozesílala svá obvinění, je Kamil Miroslav Černý, který své jméno doplňuje informací signatář Charty 77. Předposlední seznam signatářů vydaný před Listopadem (ve druhé polovině devětaosmdesátého roku jich bylo víc ne za celá předchozí osmdesátá léta) skutečně obsahuje také jméno Kamil Miroslav Černý s profesním označením vedoucí hospodářské správy. Proč však povauje za nutné tímto svým činem před dvaceti lety zdobit své jméno? Bezděčně připomíná vídeňskou zvyklost z let před první světovou válkou, kdy se nový příchozí – ať technik nebo profesor – představoval společnosti hodností, jí dosáhl na vojně. Není snad Kamil Miroslav Černý nic jiného ne signatář z časů před dvaceti lety? ádný z 282 občanů, kteří se v prosinci 1976 podepsali pod Základní prohlášení, tuto okolnost nikdy nedával takto najevo. Pokládali bychom to za trapné, po Listopadu pak za způsob, jím se chartisté vyvyšují nad ostatní. To u je lepší ten vedoucí hospodářské správy.
Ondřej Vaculík:
Člověk jménem Rour
Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem
Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát
Anna Militzová:
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse
Jurij Andruchovyč:
Rekreace aneb Slavnosti Vzkříeného Ducha
Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze enevy
Jiří Weil:
trasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?
Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.
Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!
Mapa webu - přehled článků a struktury webu.
Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.
Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu
Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.