Tomáš Tichák

Nadějné vyhlídky

Merkur se nejvíc přiblížil k Venuši na Hod boží velikonoční, a protože bylo úplně jasno, uspořádal jsem pro všechny přítomné děti večerní astronomickou vycházku na pole. Na poslední chvilku přibyl ještě syn dávných kamarádů, který se na Hané zúčastnil předvolebních jednání pirátské strany, za niž kandiduje do parlamentu, a který se zhlédnutím obou oběžnic rovněž vlídně souhlasil. Po celou dobu, co bůh obchodu povstával z červánků, probíral hoch telefonem nuance vrcholné politiky a bylo zjevné, že dění na obloze jej ponechává lhostejným. Jako vedoucího exkurse se mě to ale nedotklo, naopak, ocenil jsem jeho vášeň a optimismus: „Dvě a půl procenta máme jistá,“ prohlašoval, když jsem se ho ptal na volební prognózu. „A příště vyhrajeme!“ dodal zvesela.

Vlastně jsem mu záviděl. Začínám už totiž být alergický na hotové názory, na jediná správná řešení, ale také na příběhy a la these, dokonce i na pointy. Zdá se mi, že jakýkoli lidský problém je tak složitý, že se vzpírá jednoznačným soudům. Když se výjimečně stane, že nějaká má úvaha k něčemu vede, hledám protiargumenty, jimiž bych to rozuzlení zpochybnil. a tak mi není jasné vlastně nic – kromě toho, že s takovým relativismem nejsem světu k užitku, protože svět k vývoji potřebuje dialektiku pevných zastánců protichůdných názorů.

Potěší mne, když taková opačná mínění výjimečně alespoň zaznějí. Byť to nevede k žádné střední cestě. Příklad: zatímco valná část českých novin hodnotila loňský příjezd amerického prezidenta jako nový Mnichov, protože s sebou nepřivezl žádný radar ani raketu, nynější návštěvu už hodnotili nejednoznačněji. v Hospodářských novinách napsal Martin Ehl, jak mu „kamarádka z Ameriky, vášnivá příznivkyně Baracka Obamy“ napsala: „To se máte, že k vám podruhé během roku přijede náš prezident! Nejel ani do tak velkých států, jako je Indie nebo Brazílie, ale už podruhé od zvolení přijede do Prahy!“ Komentátor postavil proti tomu názor svůj – „nejsem si ale tak jist, že máme v Praze důvod k jásotu“. Podle něj Česká republika totiž „zřejmě z podpisu nové jaderné odzbrojovací dohody nebude mít nic..., protože lidem z Obamova týmu jde hlavně o panorama Hradčan...“. a k tomuto druhému postoji se autor nakonec přiklání, jak nasvědčuje titulek Česko v roli komorníka. Ale i tak je to krok vpřed a nelze vyloučit, že příště vezme odlišné pohledy v potaz. Třeba i ten, že zatímco v Praze důvod k jásotu příliš neměli, v Olomouci jsem byl vcelku potěšen, a to dokonce i účastí prezidenta ruského.

Objevují se ale ještě jiné nadějné tendence, třeba nejistota otevřeného konce; tu předvedl názorně Luboš Palata ve velikonočně sobotních Lidových novinách v poznámce nazvané Spolčení. z prvotní myšlenky, že vzájemná předvolební podpora Jiřího Paroubka a Roberta Fica je „ve své podstatě stejně pochybná a nemorální jako spolčení veksláků a estébáků“, ještě vyzařuje obvyklá nezlomnost. Závěr však dojem napraví: „Kdyby náhodou oba pánové byli premiéry, už si plánují společné miliardové kšefty – Jaslovské Bohunice, dálnice, společné mistrovství Evropy ve fotbale... Vše schované do česko-slovenského partnerství. Čekají nás nehezké věci.“ Protože jsem na společné dostavbě elektrárny, dálnic, na fotbalovém mistrovství ani na česko-slovenském partnerství neshledal nic vysloveně nehezkého, vzrušila mě ta zlověstná sudba natolik, že jsem začal uvažovat, zda by nestálo za to dát onomu Paroubkovi ve volbách hlas, abych mne pak dosmrti netrýznila neukojená zvědavost.

Anebo přece jen pirátům? Na pole jsem se šel podívat ještě v pondělí. Ale od západu už se nezadržitelně zvedala černá zeď mraků. Merkur pozřela dřív, než se stihl zviditelnit. Vrátil jsem se a cestou přemítal, zda raději nemlčet, aby v tom někdo nehledal pointu.

Tomáš Tichák

Čtěte také:

A. J. Liehm: Překvapení

Tomáš Tichák: Nejdůležitější věta

Obsah Listů 2/2010
Archiv Listů
Autoři Listů

Tomáš Tichák

Nadějné vyhlídky

Čtěte také:

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu