Milan Znoj

Depolitizace demokracie na český způsob

Máte dojem, že se politika vyprázdnila? Že si politici dělají z občanů dobrý den? Že se naučili usmívat se v televizi (ne všichni: Jiří Paroubek s tím má pořád potíže), pak jim ale úsměvy změknou, nastraží ucho a poslouchají, neboť na drátě jsou lobbisté všeho druhu? a na všechno přitom mají expertízy, aby občanům doložili, že žijí v nejlepším z těch normálních světů. Pokud vás napadají podobné otázky, přečtěte si knihu Kritika depolitizovaného rozumu, ve které se dozvíte, že takový jest nyní obecně stav tzv. vyspělých demokracií a česká postkomunsitická zkušenost tuto dynamiku jen posiluje. Depolitizace demokracie obchází světem a Česko je toho normálním příkladem.

Je to ovšem kniha filozofická, od autorů různého ražení a ponoru, nicméně úvahy jsou vedeny společnou starostí a zájmem, které by se daly opsat jako neutěšená situace levice v postkomunistických časech. Jednotícím svorníkem všech esejů je pak snaha najít prostor, naznačit pozici či načrtnout vyhlídku, jež by se mohla stát oporou pro kritický postoj ke společnosti, státu a naší době – tedy možnosti kritiky v demokracii dalekosáhle depolitizované úspěchy dravého neoliberalismu, který se rozlil v české kotlině.

Depolitizace a neutralizace jsou ovšem fenomény, na které poukazuje řada autorů. Původní teoretický koncept vychází z úvah Carla Schmitta o proměně pojetí státu, politiky a práva, kterou s sebou přinesla liberální demokracie. v tomto ohledu však pojetí jednotlivých autorů, které čteme v dané knize, poněkud kolísá a ztrácí jasnot a nesmlouvavost původní schmittovské pozice. Pro Schmitta je depolitizace výkonem liberalismu, který představuje odlišný princip než ten, na němž stojí demokracie. Liberální demokracie je z jeho hlediska nesourodé spojení liberalismu a demokracie, ve kterém liberalismus představuje smrtící virus. Liberální představa hodnotově neutrálního státu, který poskytuje formální rámce a nestranná pravidla pro privátní podnikání, je dle Schmitta spjata s pojetím parlamentu jako veřejného prostoru, kde zastupitelé ve vzájemné diskusi hledají společné dobro. k tomu přistupuje liberální představa ekonomiky jako soutěže soukromých výrobců, která dává vzejít společnému prospěchu. Ta je ze Schmittova pohledu plodem 19. století. Následně však jsou obě tyto představy ve století dvacátém, natož pak ve století našem, nejenom „směšné“, ale hlavně zavádějící a manipulativní. Parlament je nadále zástěrkou zájmů ekonomicky dominantních skupin, a ekonomika se stala doménou silných oligopolních koncernů. Liberalismem „slíbená“ neutralita politiky se tak stává maskou, která paralyzuje politické jednání, jež podle Schmitta se vždy odehrává na ose přítel a nepřítel a vede k politickému uvědomění politických skupin, jako jsou státy, ale mohou to být i strany – podle autorů naší knihy to zřejmě mohou být i jednotliví intelektuálové, kteří ovšem musí být schopni vystoupat na ose konfliktu přítel/nepřítel až nad oponu, kterou nad těmito konflikty zavěsila liberální neutralizace.

Autoři zastoupení v této knize nicméně kolísají v pohledu na depolitizaci mezi těmito schmittovskými úvahami a mnohem volnějším přístupem, který depolitizaci spojuje s pozitivistickými vizemi společnosti řízené a regulované na bázi vědeckého poznání, kdy technický a vědecký pokrok se jevil jako možné řešení iracionálních společenských konfliktů vyvolaných ideologiemi a nacionálními či třídními vášněmi. Šedesátá léta byla plna nadějí v konec ideologií a v rozvoj vědecké politiky na racionálním základě. Takováto volnější představa depolitizace prolíná většinou příspěvků, a to i když se snaží zásadně opřít o schmittovskou kritiku liberální demokracie jako v případě Michala Hausera, který kupodivu depolitizaci potom charakterizuje jako „proces, v němž se na [kolektivním a demokratickém] rozhodování stále více podílí pouze mocenská elita“. Kdyby toto byla depolitizace, pak by depolitizaci vyučovala celá teorie elit, což by byla zavádějící představa o těchto teoriích, jež své politické zaujetí ani neskrývaly. Nicméně všeobecně lze říci, že naznačené rozdíly v teoretickém pojetí, jež lze u jednotlivých autorů najít, spíše knihu obohacují, protože nabízejí širší paletu argumentů, jež lze využít při obhajobě kritické pozice, která se nehodlá seřadit pod praporem obhajoby klasické liberální demokracie.

Kniha filozofických esejů o depolitizaci přináší řadu pronikavých filozofických úvah, ale pořád zůstává určena širokému okruhu čtenářů, kteří liberální demokracii nechtějí pouze konzumovat, ale snaží se o ní také kriticky přemýšlet. Patří do domácí knihovničky našich občanských aktivistů.

Václav Bělohradský, Pavel Barša, Michael Hauser, Václav Magid, Petr Schnur, Ondřej Slačálek, Tereza Stöckelová, Martin Škabraha, Mirek Vodrážka: Kritika depolitizovaného rozumu. Úvahy (nejen) o nové normalizaci, Grimmus, Všeň 2010, 240 s.

Milan Znoj (1952) je politolog a filozof.

Čtěte také:

Petr Hrubý: Vzpomínky statečného vynálezce

Andrzej Stasiuk: Herta Müllerová

Obsah Listů 2/2010
Archiv Listů
Autoři Listů

Milan Znoj

Depolitizace demokracie na český způsob

Čtěte také:

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu