Zadal jsem si s komunistickou totalitou ještě hůře ne nynější ředitel Ústavu pro studium totalitních reimů. Do VUMLu jsem nejen chodil, ale dokonce jsem jej absolvoval s červeným diplomem. Ale asi tam byl kadý diplom červený – chtěl jsem přiznat, e jsem měl samé výborné. Jak jsem se dočetl v Respektu, byl VUML – tedy Večerní univerzita marxismu-leninismu – školou pro nomenklaturní kádry. To nemohu ze své zkušenosti potvrdit – se mnou chodil do VUMLu naprostý kádrový odpad, mnozí kolegové neměli stejně jako já povolenu ani obhajobu nejniší vědecké hodnosti a naši šéfové nás patrně doporučili ke studiu v naději, e se pak nomenklaturní orgány nad námi ustrnou. Přijetí do VUMLu naše kádrové skvrny nebránily: byl to mlýn, který se musel točit i za tu cenu, e smílá beznadějně zkaené zrní. Na podzim roku 1985 si odmítnutí nabídky studia nevyadovalo velkou odvahu – můj bratr tak učinil s argumentem, e se nesetkal s absolventem VUMLu, který by se domníval, e si odtud odnesl něco uitečného. Já jsem se však – kajícně doznávám – na VUML docela těšil: byl jsem zvědav, jak tam budou reagovat na sílící zdravý vítr z východu, a také jsem doufal v inspiraci pro literární práci, snad něco jako Slouili jsme za Čepičky.
Záitky ze studia se mi z odstupu slévají do jediného obrazu. Sedíme za časného odpoledne (Říjnová revoluce taky nebyla v říjnu) v bývalé kapli (ta je mimochodem, jak jsme na základě věčně platných zákonů dialektiky předvídali, zase kaplí) a lektor učený se nám ani nepokouší otvírat tvrdé lebi – je smířen s tím, e konáme různé domácí i školní práce nebo si něco čteme podle vlastního výběru. Moje pilné zapisování, mám pocit, ho spíše znervózňuje: kdo ví, zda oni nemají své uši všude. Vzadu bouchá razítko do indexů, které nám budou vráceny a po skončení přednášky. Není sice nemoné poslat si index po kolegovi, ale víme, e svoboda je poznaná nutnost a nebylo by radno této monosti příliš zneuívat. v druhé hodině přednášky zvláště za pěkného počasí atmosféra houstne, sílí šum a někdy se dokonce ozývá bučení: Domů, domů... Lektor k tomu nebývá zpravidla nevnímavý a propouští nás dlouho před vypršením předepsaného času.
Z VUMLu jsem si odnesl především rukopis, který jsem ještě stačil překlepat přes patnáct kopíráků, a obohatit tak olomoucký samizdat. Brzy jsem ovšem shledal zbytečným zaznamenávat přednášky z ekonomie a dějin strany, které mi připomínaly destilovanou vodu bez chuti a bez zápachu. Zato filozofie mě nezklamala – snaha lektorů poradit si s problémy závěru dvacátého století s výzbrojí ze století devatenáctého byla dojemná. Nemám pocit, e by mě VUML nutil ít ve li ve větší míře, ne k jaké byl nucen kadý zaměstnanec vzdělávací instituce. u zkoušek mi byly kladeny pouze nevinné otázky: Co říká Marxova teorie nadhodnoty? Kdy vznikla Komunistická strana Československa? Nevzpomínám si, e by se ve VUMLu někdy zmínili o bratrské internacionální pomoci nebo o odhalení a rozdrcení bandy Slánského. Kdo by taky mluvil o provaze v domě oběšencově? Pokračující perestrojka dodávala vumloškolákům odvahy a nejednou přiváděli lektory do úzkých, zvláště v seminářích, ale nerozpakovali se narušovat nevhodnými dotazy i přednášku. Ačkoliv nelituji samotného studia VUMLu, připouštím, e jsem jej mohl více vyuít k prosazování glasnosti: bránila mi v tom, abych uil posudkového jazyka, hlavně tichá a neprůbojná povaha.
Spatřuji po těchto zkušenostech ve studiu VUMLu nějakou překáku pro vykonávání vedoucí funkce v Ústavu pro studim totalitních reimů? Vlastně mě tato otázka příliš nepálí. Připadá mi hodno zkoumání, nakolik byl komunistický reim po celou dobu své existence totalitní, a nemám důvěru k výzkumné instituci, která předpisuje odpověď u svým názvem. Ale myslím, e studium VUMLu je badateli spíše ku prospěchu: má zkušenost zevnitř, která důslednému disidentovi chybí.
Václav Jamek: Neviditelný Potěmkin a věda o kukačkách
Ladislav Šenkyřík: Vlastnictví duše
Ondřej Vaculík:
Člověk jménem Rour
Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem
Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát
Anna Militzová:
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse
Jurij Andruchovyč:
Rekreace aneb Slavnosti Vzkříeného Ducha
Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze enevy
Jiří Weil:
trasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?
Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.
Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!
Mapa webu - přehled článků a struktury webu.
Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.
Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu
Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.