Jan Jedlička

Řecko, stabilita eurozóny a možné následky

Aktuální řecké problémy s veřejnými financemi názorně ukázaly, že globální ekonomická krize zdaleka neskončila. Řecko se však její obětí nestane, neboť mu ostatní členové eurozóny podají pomocnou ruku. Nic jiného jim ostatně nezbývá.

Řecko nikdy nebylo vzorným žákem eurozóny a současná největší ekonomická krize od Velké deprese 30. let minulého století jeho problémy jen zvýraznila. Chronicky deficitní hospodaření eráru, nedostatečné využití hojného přílivu dotací z fondů EU, široký rozsah šedé ekonomiky a korupce, přetrvávající zkreslování či přímo podvody ve statistice národních účtů, dlouholeté žití nad poměry, nízká konkurenceschopnost země... Polovina těchto hříchů by stačila na to, aby průměrný občan Evropské unie či eurozóny snadno nabyl dojmu, že Řecko si euro nezaslouží a mělo by se vrátit ke své drachmě. Situace je však složitější a jednoduché radikální řešení by bylo kontraproduktivní.

Evropský Lehman Brothers

Řada čtenářů si jistě pamatuje události ze září 2008, kdy došlo ke krachu jedné z největších světových investičních bank – americké Lehman Brothers. Tato událost se stala katalyzátorem dalšího vývoje, když dosavadní krize v dílčím segmentu hypotéčního trhu v USA přerostla ve finanční krizi celosvětových rozměrů. Na trzích doslova propukla panika a svět se ocitl na hraně kolapsu. Situaci zachránila včasná reakce světových vlád, které začaly v dosud bezprecedentních objemech poskytovat záchranné balíčky ve formě půjček, garancí i přímých kapitálových vstupů do postižených institucí. Americká vláda se stala klíčovým vlastníkem v do té doby největší bance Citibank (36 %) a v největší pojišťovně AIG (80 %), podobná situace byla i na starém kontinentě. Ani v ekonomickém vývoji sice neplatí „coby kdyby“, ale je pravděpodobné, že pokud by banka Lehman Brothers nebyla ponechána na holičkách a s vládní pomocí by přežila, finanční trhy by nezachvátil takový chaos a celkové náklady na stabilizaci finančního systému by byly zřetelně nižší.

V podobné pozici je nyní Řecko. Jeho dlouhodobé hospodaření, které za posledních deset let nebylo schopno zrodit nižší schodek veřejných rozpočtů než -2,9 % HDP (při průměru -5,8 % !) v kombinaci s nedůvěrou potenciálních věřitelů a investorů v hodnověrnost řeckých statistických dat zemi nebezpečně přiblížilo situaci, kdy může ztratit schopnost splácet aktuální závazky. Jen na splácení dříve vydaných státních obligací budou letos Řekové potřebovat na finančních trzích půjčit částku 53 miliard eur, jenom do května se jedná o částku necelých 20 miliard eur. Pokud se jim to nepovede a nezískají ani jinou formu vnější finanční pomoci, nebudou schopni splácet své dřívější závazky a země spadne do platební neschopnosti (může mít i měkčí formy – např. jednostranné prodloužení splatností státních dluhopisů).

Je vysoce pravděpodobné, že takový vývoj by po vzoru krachu Lehman Brother spustil dominový efekt obřích rozměrů. Po případném tzv. defaultu Řecka by se investoři začali obávat o podobný vývoj v Portugalsku, které je druhou nejzranitelnější ekonomikou eurozóny. Racionální obavy by stejně jako na podzim 2008 přerostly v paniku, která by se projevila mimo jiné v úprku investorů z portugalského státního dluhu. Schopnost Portugalska refinancovat a splácet své závazky na světovém finančním trhu by zamrzla, země by směřovala k platební neschopnosti. Je lehké si představit, že další zemí s podobným osudem by mohlo být Španělsko, Itálie, Irsko...

Krachy velké části eurozóny by následovaly krachy jejích věřitelů: bank, penzijních fondů, pojišťoven, investičních fondů apod. Rozpoutala by se nová fáze globální krize s ještě ničivějšími dopady v reálné ekonomice než ta současná.

Eurozóna krizi přežije

Případný bezprostřední krach Řecka ale neznamená jeho odchod z eurozóny. Vznik eurozóny a její fungování upravuje Maastrichtská smlouva. Ta však již neříká nic o návratech k původním měnám. Kromě případné novelizace zakládajících smluv EU by znovuzavedení drachmy bylo časově i administrativně nesmírně složitou a drahou operací, která by trvala několik měsíců. Navíc na jejím znovuzavedení nemohou mít Řekové zájem. „Nová drachma“ jakožto měna země v platební neschopnosti by okamžitě začala trpět úprkem zahraničních investorů a vůči euru by výrazně oslabila. Většina řeckých soukromých dluhů je vyjádřena v eurech, po jejich přepočtení do slabé drachmy by skokově vzrostly a začala by fáze bankrotů soukromého sektoru. Řecko by si prošlo hospodářsko-finanční katastrofou. Podobný osud by mohl potkat i další státy eurozóny v platební neschopnosti, pokud by se vracely k národním měnám.

Rozpad eurozóny, kde by vedle eura vznikaly slabé národní měny odpadlých států, by nevyhovoval ani fiskálně disciplinovaným zemím kolem Německa, které by si společnou evropskou měnu podržely. Jejich zboží vyvážené do zemí se znovuzavedenými národními měnami by se po faktické revalvaci eura radikálně zdražilo, což by se negativně podepsalo na jejich exportní výkonnosti a potažmo i celé ekonomice. Jednotný vnitřní trh Evropské unie by získal významnou překážku, postup evropské integrace by nabral opačný směr a vrátil by se o více než deset let zpátky. Ani relativně stabilní státy eurozóny nemají zájem na jejím rozpadu, nehledě na to, že je to z legislativního hlediska nemožné.

Rozpad eurozóny pod vlivem platebních potíží Řecka (či dalších států) je sice teoreticky možný, ale z praktického hlediska velice komplikovaný a z racionálního pohledu by se stal sebevraždou. Pokud by se teoreticky eurozóna měla začít rozpadat, pak spíše pod vlivem stesku (a z toho vyplývajícího politického tlaku) běžných Němců po silné marce než z vůle zadlužených Řeků.

Posilněme Pakt stability a růstu

Jak jednoznačně rozhodlo zasedání Evropské rady na konci března, v případě potřeby se Řecko dočká koordinované pomoci členských států eurozóny a Mezinárodního měnového fondu. Hovoří se o záchranném balíčku ve výši 20 až 22 miliard eur, který by byl mezi členské státy EMU a MMF rozdělen v poměru 2:1. Pomoc bude aktivována až v případě nejvyšší nouze – např. pokud se Řekům nepodaří zajistit potřebné prostředky na finančních trzích.

Jasné a zřetelné rozhodnutí šéfů členských vlád a států EU je pozitivní krok, který uklidnil situaci na finančních trzích, což se pozitivně odrazilo na výnosu řeckých státních dluhopisů (klesly) i kursu eura (posílil). Řecku akutní platební problémy nehrozí a je dokonce možné, že pomocnou ruku EU a MMF potřebovat nakonec nebude. Již samotná důvěra investorů, že ostatní členské státy nenechají Řecko padnout, zvýší jejich apetit po investicích do řeckých státních obligací.

Ať již dopadne situace jakkoliv, měla by být urychleně přijata opatření, aby se podobná situace za rok či delší dobu neopakovala. Spíše než zakládání „Evropského měnového fondu“, zavádění „společné ekonomické vlády v eurozóně“ či překotné harmonizace fiskálních politik jednotlivých států je účinnější lépe využívat stávající nástroje. Tím hlavním je tzv. Pakt stability a růstu. Jedná se o dohodu členských států o koordinaci fiskálních politik, aby v případě nadměrného utrácení neohrožovaly stabilitu eura. v praxi je pakt bohužel zatím bezzubý.

Pakt po členských zemích požaduje dosažení střednědobých rozpočtových cílů, které byly původně formulovány jako téměř vyrovnané či přebytkové pozice. Pokud však jeho deficit překročí 3 % HDP, je s daným státem zahájen tzv. „postup při nadměrném schodku“, který v případě jeho neodstranění do určité doby může vyústit až ve finanční sankce. Bohužel o udělení sankcí rozhodují samotné členské státy, a tak podle přísloví „kapři si rybník sami nevypustí“ nikdy v minulosti žádné sankce uděleny nebyly. Pakt byl proto často porušován řadou členských států, včetně Německa či Francie.

Řecké problémy nejsou neřešitelné a přijaté postupy jdou zatím správným směrem. Po případné finanční půjčce Řecku, která musí být podmíněna realizací nezbytných úsporných kroků, musí dojít ke zpřísnění Paktu stability a růstu tak, aby možnost finančních sankcí pro nedisciplinované členy nezůstala pouze na papíře. Pokud se tak nestane, projekt eura by byl v dlouhodobém horizontu opravdu těžko udržitelný.

Jan Jedlička

Čtěte také:

Petr Šafařík: Neoliberalismus v hledáčku kritických dokumentaristů

Miloš Pick: Globální krize a společnost svobody

Obsah Listů 2/2010
Archiv Listů
Autoři Listů

Jan Jedlička

Řecko, stabilita eurozóny a možné následky

Evropský Lehman Brothers

Eurozóna krizi přežije

Posilněme Pakt stability a růstu

Čtěte také:

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu