Zdeněk Müller

Islamizace Evropy: hrozba a kouřová clona

Vpád multikulturní a multietnické reality v souvislosti s masovým přistěhovalectvím převrací Evropu naruby. Znepokojení vyvolává především islám a zvyklosti, které si jeho stoupenci s sebou přinesli a nadále pěstují. Evropané se na takovou variantu nepřipravili. v pevném přesvědčení o přednostech svého modelu individuálního a společenského života jim dlouho nepřišlo na mysl, že jednou budou muset začít myslet jinak. Dokonce zvažovat sebeobranu. Neuvědomili si, co může jiná kultura v příliš velké dávce způsobit a jak dokáže měnit vzhled evropských sídel a zasahovat do společenského soužití. Otevřenost, tolerance ke kulturní a náboženské mnohosti a sympatie pro zvláštní a odlišné dokonaly dílo rozčarování. Pohár trpělivosti přetekl.

Na někdejší lhostejnost a multikulturalistickou naivitu dnes reaguje veřejnost se stále větším nesouhlasem a obavami. Narůstají emoce a s nimi nebezpečí úchylky na opačnou stranu od někdejší tolerance. Veřejného pobouření, které se živí z rostoucí viditelnosti muslimů a jejich snah po zvýraznění odlišné identity, se zmocňuje politický populismus. Nabízí jiné, zjednodušené řešení krize společenského soužití. Útěk nazpět k původní většinové tradici.

Prudký rozmach islámu v Evropě zaskočil i velké země. Jedna z nich, Francie, je evropskou zemí s nejpočetnější muslimskou menšinou, leč zároveň s dlouho tradicí znalostí a zkušeností s islámem. Přesto i tady se ozývají a sílí obavy z přívalu islámské kultury a množí se případy nedorozumění mezi Evropou a muslimy. Není proto divu, že se veřejná debata o francouzské národní identitě, kterou počátkem listopadu minulého roku inicioval prezident a kterou podpořila pravicová vládní strana, svezla směrem k islámu.

Po pravdě řečeno k tomuto obratu nemálo přispěl vítr přicházející ze Švýcarska. Koncem listopadu se tam voliči většinou 57,5 % hlasů vyslovili pro zákaz minaretů. a Francie k tomu nezůstala hluchá. Již den po švýcarském referendu se ozvaly z vládní strany UMP hlasy pochybující o „nutnosti“ minaretů ve Francii. Krátce na to zveřejnil list Figaro výsledek průzkumu veřejného mínění, podle něhož se 41 % dotazovaných vyslovilo proti výstavbě mešit ve Francii. Za posledních dvacet let je to nejvyšší číslo.

Věrnost tradici

Obavy však nenarůstají jen na straně ryzích Evropanů. i muslimy, jejichž náboženství má být příčinou rostoucího napětí, současné tendence zneklidňují. „Lze zůstat v Evropě muslimem?“ ptají se mnozí z nich. Ve Francii není situace jiná. i když loni v květnu ukázal Gallupovým ústavem prováděný názorový průzkum mezi francouzskými muslimy, že 80 % dotázaných se pokládá za „loajální“ k zemi, kde žijí, podezření, že islám Francii a Evropu rozvrátí, v zemi Pascala a Descarta neslábne.

Jaká je vlastně realita islámu ve Francii a kolik tam žije muslimů? Podle odhadů 4 až 6 milionů. Jen každý třetí z nich se pokládá za „věřícího a muslima“ (podle šetření Francouzského ústavu veřejného mínění ze srpna 2009). a mezi těmito věřícími pouze 23 % pravidelně navštěvuje mešity, které nyní tolik pobuřují. Pouze 8 % žen mladších 35 let uvádí, že si častěji bere závoj. Naopak dodržování ramadánu je v oblibě. Každoroční čtyřnedělní půst dodržuje 70 % muslimů.

Pro většinu Francouzů, kteří se narodili v muslimských rodinách, je islám více společenskou než náboženskou záležitostí. z pěti hlavních povinností muslimů, k nimž patří vyznání víry, modlitba, almužna, pouť do Mekky a ramadán, se nejčastěji respektuje postní měsíc jako výraz věrnosti tradici a rodinné zvyklosti. Již téměř 180 let je islám druhým početně nejsilnějším náboženským vyznání ve Francii. Nikdy nepředstavoval nějaký jednolitý celek. Leč právě taková disparátnost a absence organizace může v situaci, kdy moderní evropská společnost o sobě samé pochybuje a vidí kolem sebe projevy rychlého vzestupu kulturně jiné skupiny, probouzet obavy ze spiknutí s cílem kontinent ovládnout.

Všechny vládní pokusy vytvořit „islám Francie“ pod hlavičkou jedné reprezentativní instance selhaly. Francouzská komise muslimského kultu, k jejímuž vzniku dal podnět Nicolas Sarkozy jako ministr vnitra v roce 2003, je pod vlivem alžírského a marockého státu. Nedaří se jí muslimy spojit. Další z větších muslimských seskupení, Svaz islámských organizací Francie, jenž má něco mezi 20 až 30 tisíci stoupenci a názorově je blízko Muslimskému bratrstvu, prochází v posledních letech vnitřní krizí. Jeho aktivisté vyčítají centru, že jde příliš na ruku vládní politice. Rovněž v červnu minulého roku zahájená činnost Laické federace občanů muslimského cítění Mosaic, která by se měla stát hlavním prostředníkem vyjednávání a dialogu muslimské veřejnosti se státem a veřejnou správou, nepřinesla prozatím nic převratného.

Kategorie muslimů

Islám je mnohostranný a nemá jediný uchopitelný výraz. Snahy po formulaci „evropského islámu“ jsou dosud většinou teoretické a inspirované více zvnějšku než zevnitř samotného muslimského společenství. Není divu, že řada muslimů vidí ve snahách po institucionalizaci islámu vnucování cizích forem muslimskému prostředí. Střetávání protichůdných proudů a soupeřících škol v islámu a neopomenutelný vliv etnického a geografického původu muslimů přicházejících do Evropy, to jsou skutečnosti, které otázku islámu komplikují. Nejen pokud jde o její uchopení, nýbrž i pokud jde o její rozumné řešení.

Mluvit kupříkladu o francouzských muslimech jako celku se příčí realitě. Především jsou rozmanitého původu. Většinou sice přicházejí ze severní Afriky, z Maghribu, ale jsou tu i ti ze subsaharské Afriky, Komorských ostrovů, Turecka, Asie a z Balkánu. Dále na ně rozdílným způsobem dopadá modernizace a sekularizace a odlišně na střety se západními a evropskými kódy života a společenského chování reagují. Nehledě na sociální a ekonomické poměry, s nimiž se potýkají kolektivně, vytvářením paralelní sítě sousedské a komunitní pomoci nebo podle svých individuálních schopností opuštěním komunitních ghett, či naopak jejich zapojením do privátního podnikání legálního i nelegálního rázu.

Podle vztahu k islámu lze mezi francouzskými muslimy rozlišit čtyři kategorie. První z nich, skupina privátních muslimů. Je nejpočetnější. Patří sem ti, kteří s islámem nespojují svůj původ ani kulturu, ale spatřují v něm dědictví. Nepotřebují ho k životu, ale také ho důrazně neodmítají. k tomuto dědictví jsou lhostejní a tolerantní zároveň. To znamená, že připouštějí možnost se ho vzdát, nebo ho nechat na sebe produktivně působit. Takový muslim zbavený tlaků komunity se dá považovat i za ateistu. Islám je pro něho většinou jen vzpomínkou na minulost, kterou si čas od času vybaví a k níž se vrací hlavně proto, aby udělal radost rodině. Pro tuto příležitost se nejlépe hodí právě ramadán, z něhož se v myslích a skutcích této kategorie „muslimů“ stává sváteční období připomínající křesťanský advent.

Druhou kategorii představují muslimové tradicionalisté či neotradicionalisté. Trvají na komunitní solidaritě, kulturní tradici a v náboženství spatřují dědictví, k němuž nelze zůstat lhostejný. Partnery pro život si hledají mezi sebou a nezřídka i podle země, z níž pochází rodina. Následuje kategorie aktivistických muslimů, pro něž je islám občanstvím i národností. Mají jasné názory a rodinná praxe muslima je pro ně hlavní starostí. Chtějí se chovat v každé situaci jako správní muslimové. Názorově se ztotožňují s Muslimským bratrstvem, k němuž se hlásí Svaz islámských organizací Francie. Blízkým poradcem a přímluvcem jim je Tárik Ramadán, přezdívaný „Michael Jackson islámu“ – s ohledem na skupiny jeho fanoušků, jimž neunikne jediná přednáška tohoto zdatného kazatele.

Čtvrtou kategorii, která je výrazně menšinová, leč o to problémovější, tvoří muslimové výluční či jednorozměrní. Ponecháme-li stranou islamistické teroristické buňky, představuje množina „jednorozměrných muslimů“ (lpící na výhradnosti koránu a z něho čerpané morálce) největší hádanku současného islámu. Jsou to neškodní zbožní pomatenci, nebo skrytí vyznavači islamismu, totalitářské politické ideologie? Původně se spojovali výhradně s pietistickým hnutím Tablígh (čili Zprostředkovatelů mise proroka islámu), s jakousi muslimskou obdobou „jehovistů“. Před čtvrt stoletím začali být „tablíghisté“ aktivními šiřiteli návratů k islámu mezi přistěhovalci muslimského původu ve francouzských předměstských čtvrtích. v 90. letech minulého století jim vyrostl nový soupeř. Salafismus nebo salafíja. Extrémně puritánské hnutí s kořeny v Saúdské Arábii, prosazující doslovné čtení koránu a zásadně odmítající západní morálku. Jeho stoupenci hlásají islám po vzoru prvních muslimů, kteří pamatovali proroka Muhammada a napodobavali jeho chování. Označují se jako „zbožní předci“, arabsky salaf. Salafismus dnes živí obavy z islámu největší měrou, protože jeho „jednorozměrnost“ se nabízí jako ideální kolébka džihádistům, bojovému předvoji islamizace.

Hrozba pro veřejný pořádek

Propaganda salafistů zabírá především u mladých lidí ve věku od 18 do 35 let. Hlásí se k nim rovněž nemálo nových muslimů, kteří přijímají islám, aniž by je k tomu vedlo rodinné zázemí. Tito noví muslimové, nezřídka s francouzskými kořeny, tvoří údajně více než čtvrtinu z asi 30 tisíc francouzských salafistů, kteří ovládají asi 30 mešit a islámských modliteben ve Francii, což jsou asi 2 % z celkového počtu francouzských islámských kultovních míst.

Se salafistickým prostředím souvisí praxe integrálního zahalování žen a z toho vzešlá „aféra s burkou“. Na neslučitelnost této zvyklosti s principem laickosti francouzského republikánství, což znamená obecně praktikovanou náboženskou neutralitu veřejného prostoru, upozornil prezident Sarkozy v létě minulého roku. Na základě iniciativy komunistického poslance André Gerina a s podporou poslanců vládní strany UMP v čele s Erikem Raoultem byla vytvořena parlamentní komise. Během šesti měsíců vyslechla řadu názorů a stanovisek, aby mohla v závěrečné zprávě, publikované koncem ledna 2010, navrhnout opatření, případně zákon zakazující či omezující vstupování integrálně zahalených žen do veřejných budov, škol, nemocnic, dopravy a obchodů.

Je nutné v burce, nebo přesněji v niqábu, spatřovat hrozbu pro veřejný pořádek? Podle oficiálních zdrojů se tato zvyklost týká méně než 400 muslimek. Na první pohled zanedbatelné číslo, které svádí k relativizování nebezpečnosti jevu. Leč francouzská politická reprezentace dává přednost reakci, vedena obavou, aby téma viditelnosti islámu v Evropě, které ve Švýcarsku využila populistická pravice k vyvolání referenda o minaretech, si ve Francii nepřivlastnila krajní pravice.

Jsou salafisté nebezpeční? Názor na to není jednoznačný. Část expertů tvrdí, že radikálové jsou jen nepatrnou menšinou v menšině. Nějaké dvě stovky „džihádistů“ lze snad spočítat. Většina vyznavačů salafismu je prý „zbožná a apolitická“ a jejich ideálem je hidžra, odchod do míst, kde platí islámské zákony. Avšak jejich náboženská výstřednost, projevující se zejména ostentativností v oblékání a vzhledu, což se týká nejen žen, nýbrž i mužů, kteří odmítají západní oděv, zkracují si kalhoty, natahují si splývající košile a nechávají si růst neupravený vous, dělá velké oči. Tato hrstka „posedlých Alláhem“ kalí a zatemňuje obraz muslimů. Následkem toho jsou většinoví muslimové, loajální k Francii, kterou přijali za svou vlast, prvním terčem zaměňování islámu a islamismu.

Ztracená identita

Salafistický způsob života ve znamení roztržky s většinovou společností vyvolává otázky o schopnostech státu integrovat nové příchozí, kteří v zásadě nemají zábrany stát se francouzskými občany se vším všudy. „Utváření islámu jako nepřítele s odlišnou identitou slouží jako kouřová clona nově se prohlubující sociální a ekonomické propasti jdoucí napříč francouzskou společností,“ tvrdí profesor pařížské Science-Po Omar Saghi. Dělat si nepřátele z těch, kteří jimi apriori nejsou a být nechtějí, není rozumné. Pokud se přežene snaha dělat z muslimů provinilé, může to vést část z těch, jejichž zájmem není více než mít práci, bydlení a občanský respekt, aby hledali řešení v radikalismu. Populace, která se snaží o politickou integraci a o místo ve společnosti, pak přestane být naším spojencem vůči zastáncům islamismu, kteří nabízejí jako jedinou identitu obnovenou identitu náboženskou.

Dát šanci všem, tedy i těm, kteří vycházejí z přistěhovalectví zahnaného na předměstí? Pro většinu muslimů je to skutečná výzva. „Je to však složitější než agitovat proti věčné hrozbě jiného náboženství,“ soudí nemalá část francouzské levice. „S diskusí o národní identitě se znovu vrací pokušení maskovat diskriminaci a sociální nerovnosti přeháněním islámské hrozby,“ varuje týdeník Le Nouvel Observateur. a k těmto hlasům se přidávají další pochybovači. „Burka je projevem hlubší nemoci, je znakem osobního přání existovat,“ píše filosof Abdennour Bidar v revue L'Esprit. „Zánik příkladu velkých lidských osobností nechává za sebou prázdný prostor. Naplňují ho dnes pouze vzory herců, sportovců, zpěváků a televizních hvězd, které vábí k napodobení, vydělávání peněz, snaze vypadat krásně, svěže, zdravě a konzumovat. Takové cíle, vzývané do absurdity reklamou, by měly dávat smysl našim životům?“ ptá se filozof.

Vidět v integrálním islámském zahalování symbol „ztracené identity hlubokého moderního ego“ je sice efektní fráze, odhalující však neochotu některých hlav spokojit se s prostou realitou událostí. Odkud pochází přání vnucovat všude rozmanité formy závojů? Ze saúdskoarabských a afghánských hnutí, jimž byla prvním cílem alžírská vláda za to, že počátkem 90. let zabránila příchodu islamismu k moci. Nelze zapomenout, co se dělo následující desetiletí v Alžírsku a co připravovalo rozmach islamistického terorismu. Jeho pěšáci nejprve destabilizovali nemalou část arabsko-muslimského světa, aby se s konečnou platností „proslavili“ atentáty 11. září 2001. Od této chvíle projevují mladí muslimové sympatie této renesanci pomstychtivé epopeje fanatických vůdců jistého islámu.

Kdo nechce tyto souvislosti brát na vědomí, dělá rozumnému řešení islámské otázky v Evropě medvědí službu. Nahrává do noty nejen falešným hlasatelům apokalypsy v podobě islámem zaplavené Evropy. Zpochybňuje závažnost otázky, zda řeči o hrozbě jiného náboženství nejsou často jen výmluvou společnosti, která nedokáže žít bez imigrace, a přitom nezvládá její sociální a ekonomické, lidské a kulturní dopady.

Zdeněk Müller

Čtěte také:

Miroslav Kalous: Druhá mediální revoluce v Íránu?

Zdeněk Müller: Francouzský apoštol dialogu s islámem

Obsah Listů 2/2010
Archiv Listů
Autoři Listů

Zdeněk Müller

Islamizace Evropy: hrozba a kouřová clona

Věrnost tradici

Kategorie muslimů

Hrozba pro veřejný pořádek

Ztracená identita

Čtěte také:

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu