Dvouměsíčník pro kulturu a dialog
Mapa Starého světa i při letmém pohledu ukáže: na pevnině se už může Evropská unie rozvíjet pouze na východ. Rozšíření jiným směrem, třebaže možné, by si vynucovalo překročení příliš mnoha hranic. a jenom ve státech ležících mezi východními hranicemi Unie a Ruskem lze najít znaky pro Evropu charakteristické.
Východní Evropa se ocitla v dosahu křesťanství – které tu po staletí konstituovalo civilizaci a stále je pro ni důležité – již v 10. století. Došlo k tomu před rokem 1054, a tedy v dobách, kdy rozkol na křesťanství východní a západní nebyl samozřejmý. Ostatně nikoliv Řím nebo Paříž, ale Konstantinopol tehdy působila jako civilizační středisko; k jejímu pádu mělo dojít za pět set let. Pravoslavný teolog a polský diplomat Michał Klinger napsal: „Chceme-li se dobrat kořenů Evropy, nemůžeme je hledat pouze v západní části, spojené v jednotě římské církve. Evropa se nerodila jenom v Itálii, Galii, Británii, Španělsku a Germanii, je také dcerou Byzance. Ta vyzařovala nejvyšší kulturu, integrovanou v jednotě církve východní, jiného, koncilního („soborového“) typu, na území Pontu, Balkánu a Slovanstva.“ (Tygodnik Powszechny 4/2007).
Dějiny však píší vítězové – a ti, kteří vědí, „co bylo potom“. Proto se nám dějiny Západní Evropy jeví jako důležitější. Ale před tisícem let to nebylo samozřejmé. Severozápadní Evropa představovala provincii světa. a nebylo od počátku předurčeno, kterou Evropu označí historikové za „mladší“. Stačí porovnat nejstarší polské kamenné stavby například se sofijským soborem v Kyjevě, vyrážejícím dech, abychom pochopili, že kyjevský Vladimír nezvolil žádnou horší možnost, když se rozhodl přijmout křesťanství z Byzance.
Jedním z plodů toho, že se Východní Evropa ocitla v oblasti pravoslaví, byla cyrilice – ovšem jinou než latinskou abecedu užívají třebas i Řekové. Je dobré si uvědomovat, že abeceda vytvořená na základě hlaholice sv. Cyrila dovolila pravoslavnému Slovanstvu psát ve vlastních jazycích o několik set let dřív, než se to podařilo Polákům. Ale také ve Východní Evropě můžeme najít města založená na magdeburském právu a právě na linii východ-západ procházely po staletí důležité stezky spojující Evropu s mýtickým Orientem.
Z Londýna do Kyjeva tehdy nebylo daleko. v knize Atlantida tak nedaleko představuje polský novinář Stefan Bratkowski dějiny rané Rusi a píše o lidech z 11. století, že „jejich Evropa není příliš velká. Byzantští Rusové bojují v Itálii, islandští Normané nad Jižním Bugem, Sasové se účastní drancování Kyjeva. To je svět velice otevřený, aspoň pro lapky. Ale pro kupce také.“
Příznačné jsou taky dynastické svazky, tehdy politický nástroj: ukazují, jak mnoho východoevropské krve proudilo ve vládnoucích rodech Západní Evropy. v Polsku měl snad každý druhý Piast za ženu ruskou kněžnu a Jagellonci pocházeli přímo z Východu. Ovšem který Francouz ví, že francouzští králové přísahali na Evangelium psané hlaholicí, jež svému negramotnému manželovi Jindřichu I. přivezla v 11. století Anna Kyjevská – dcera Jaroslava Moudrého a švédské princezny, která uměla číst a psát v obou abecedách. Bez pomoci téhož Jaroslava by polský Kazimír Obnovitel nepostavil na nohy zesláblý piastovský stát. Kyjev byl tehdy jedním z největších měst Evropy.
Těžko hovořit za jiné lidi Západu. Je však hanba, jak lehce Poláci zapomněli, za co všechno vděčí východnímu dědictví. Sami sobě vsugerovali, že civilizace a kultura postupovaly jednosměrně: ze Západu na Východ. Vynikajícím dílem středověku je tedy Píseň o Rolandovi, zatímco Slovo o pluku Igorově ve školách neexistuje – třebaže polskému gymnazistovi vypráví o událostech značně bližších. Ani vynikající a ušlechtilý popularizátor polských dějin Paweł Jasienica není výjimkou: kolik u něj najdeme snahy ukázat, že Polákům sláma z bot nečouhá a že byli vždycky obráceni západním směrem! Jistěže, v dobách, kdy po druhé světové válce byla situace přivtělených („znovunavrácených“) západních území nejistá, měly určité formulace jiný smysl. Ale usilovné zdůrazňování, že hnězdenská brána, románské sloupy ve Strzelnu nebo wiślická dlažba se zcela vyrovnají dílům Západu a mohly by „představovat chloubu každého ze starobylých měst německých, francouzských nebo italských“, ukazuje, že ani Jasienica se nezbavil vůči Západu komplexu. Toho, z něhož se krajany snažil vyléčit Witold Gombrowicz ve svému Deníku, když psal, že „srovnávat Mickiewicze s Dantem nebo se Shakespearem je jako srovnávat ovoce s marmeládou, přírodní produkt s produktem zpracovaným“.
Ačkoliv všichni nezapomněli. Na tento odkaz poukazoval ve své knize Młodsza Europa profesor Jerzy Kłoczowski. Psal, že „pokud vynikající historik dnešní Ukrajiny Igor Ševčenko říká, že není Ukrajiny a Běloruska bez Byzance a Polska, směle mu lze odpovědět, že ani dějiny Polska od 14. století nejsou pochopitelné bez rusko-ukrajinské či litevsko-běloruské složky“. Profesor Andrzej Romanowski popisoval kdysi publicistickou formou v deníku Gazeta Wyborcza „setkání“ Polska s tím, co z Rusi zůstalo po nájezdu Mongolů. Jeho důsledky shrnul takto: „Pokud se totiž západní Rus odtrhla ve středověku od svých kořenů a orientovala se k Západu, pak se i Polsko o sto let později odtrhlo od svých – západoslovanských – kořenů a částečně se přeorientovalo – na Východ. Právě na této cestě došlo ve středověku k polsko-ruskému setkání. Jeho zakončením „se stal onen srůst, který způsobil, že celá staletí bylo těžké určit, kde končí Polsko a začíná Ukrajina.“
Kłoczowski a Romanowski připomínají jakoby známý, ale přehlížený fakt: obraz Panny Marie Čenstochovské, Polákům tak drahý, je – byzantská ikona.
Ale byzantsko-slovanský svět prohrál – vojensky, hospodářsky i kulturně. v důsledku vlastní malátnosti, vnitřních sporů, zlovůle, ale i pod vlivem sil dotírajících zvenčí (Mongolové, Seldžučtí Turci, Moskva) – hlavní středověká centra Východní Evropy padají. Padá Kyjev (1240, Mongolové), padá kupecká republika Novgorodu (1471 dobita Ivanem III., 1570 zničena Ivanem Hrozným), padá konečně, ale především v roce 1453 Cařihrad (Turci), který dříve svým vlivem vyzařoval do půli kontinentu. Rozdělení Evropy se stává skutečností – a z něj vyplývá mnoho štěpení pozdějších.
Spolu s tímto pádem zakouší porážku narace o Východu. Dějiny sepisují kronikáři ve studených klášterech západní Evropy, přičemž v jejich perspektivě, kterou postupně převezmeme také my, se lokální půtky v Bretani ocitají v hlavním proudu narace a začínají se jevit jako mílové kameny dějin. Dramata států stovky kilometrů východně se pak ocitají na okraji. „Po staletí, kdy u Středozemního moře vznikala a upadala království a nesčetné generace si předávaly vytříbené zábavy i hříchy, byla má rodná země pralesem, který jen na jeho okrajích navštěvovaly lodě Vikingů. Ležela mimo dosah map a patřila do pohádek,“ tak Czesław Miłosz vysvětloval ve své Rodné Evropě obyvatelům Západu, odkud pochází.
Ano, je v tom hodně viny – můžeme-li to zkoumat v kategoriích viny – obyvatel Východní Evropy, že se jejich kraje v novověké Evropě nestaly plnohodnotnou „plící“ světadílu. Západní Evropě pomohla geografie, dynastické zmatky v dalekých stepích, štěstí. Ale nebyl tu také drobet zrady, neotočila se poněkud zády?
Pád velikého Kyjeva je samozřejmě výsledkem nájezdu Mongolů. Byly to doby, kdy už bylo možné koření i látky dovážet jinou cestou – křižáci proklestili Západu nové stezky do Levanty, Kyjev bylo možné odepsat. Novgorod Veliký by se snad ubránil, kdyby mu Kazimír Jagellonský poskytl očekávanou podporu v boji s Ivanem III. a dějiny cařihradských snah o získání podpory západních křesťanů jsou dějinami prázdných slibů, handlů, intrik italských obchodních republik a římské škodolibosti. Roku 1453 vojenská posila ze Západu nepřitáhla. Třebaže Řekové již cenu požadovanou za pomoc Západu zaplatili, byli podvedeni, jak tvrdí historik Steven Runciman v práci Pád Cařihradu.
Porážka východní části světadílu se odehrála při pasivitě Západu. i kdybychom tu vždycky nemohli mluvit o zlé vůli – tehdejší reálie bychom si neměli plést s dnešními, křesťanské společenství nebylo totéž co NATO nebo EU –, ona lhostejnost určitě ovlivnila vztah Západní Evropy k východní sestře. v zájmu klidného spaní bylo třeba přesvědčit sebe sama, že to jsou území barbarů.
Historické vyprávění však nemá rádo prázdnotu. a byl tu někdo, kdo sáhl po zdánlivě odloženém odkazu. Udělali to vládci Moskvy, která získávala na síle teprve od 14. století: přivlastnili si tradici Kyjeva a Byzance, „sjednotili“ veškerou Rus a prohlásili se za Třetí Řím. Později začalo Rusko sahat po ideji slovenské jednoty, která měla zdůvodňovat jeho nadvládu už nejen v zemích široce chápané Rusi. Historik Henryk Głębocki ono „přizpůsobování slavjanofilské utopie dobovým výzvám“ podrobně popsal v knize Kresy imperium.
Po onom dědictví však nesáhl polsko-litevský stát. Jagellonská politika, která byla upřímně řečeno pouhým stínem úspěchů Gedyminovců a Kazimíra Velikého, prohrávala s Moskvou (psal o tom Krzysztof Strachota Tygodnik Powszechny 1/2010). Polsko-litevská unie postupně opouštěla pozice ve prospěch Moskvy, včetně nejdůležitějšího Kyjeva v roce 1667. Neustupovala jen proto, že Moskva byla silnější. Polští a popolštění magnáti opovrhli jistou tradicí a vírou – přičemž sami se naparovali svou rolí strážců křesťanského předpolí. Muselo se to obrátit proti nim – ostřím meče i ostřím pera. Cožpak Gogolův Taras Bulba nesděluje žádnou pravdu?
Opovržení zaostalým Východem, negramotnými rolnickými národy dosáhlo vrcholu ve 20. století. Idea Drang nach Osten, o rasistických blábolech o nesení evropské civilizace na Východ ani nemluvě, byla podložena mnohasetletou tradicí. a předcházela tomu polská kolonizace (již popsal mj. Daniel Beauvois), pokatoličťování, tažení vojsk švédského krále, francouzského císaře, pruských a habsburských armád – to vše s opomenutím náboženských, národních či později státních práv lidí, kteří toto území obývali.
Jakoby na potvrzení teze o barbarském Východě se tady zhmotnil komunismus. On skutečně přiložil ruku k dílu zaostalosti těchto zemí a jejich utonutí v šeru. Ale Západ na to přistoupil: jaltský pořádek byl jakýmsi pokračováním mnohasetleté tradice nezájmu. Národy Střední Evropy měly víc štěstí: zachránily vlastní, třebaže zbědovanou státnost a byly považovány za opožděné, ale evropské.
Uvědomme si: tatáž (zasloužilá) instituce se jednou jmenovala Svobodná Evropa, a jindy, když vysílala ukrajinsky nebo bělorusky, jenom Svoboda. Slovo „Evropa“ tu zjevně nebylo na místě. Patrně nejvlivnější polský exilový publicista a nakladatel Jerzy Giedroyc vzpomínal, jak se ho jeden vlivný Američan ptal, kolik chce peněz za to, že nebude vydávat knihy v ukrajinštině – přičemž Giedroyc chtěl právě takovou knihu vydat. Bylo to v dobách studené války. Historie Giedroycových a Miłoszových snah přesvědčit Západ, že je něco takového jako Východní Evropa a že tam taky bylo baroko – to je historie postupu hlavou proti zdi.
Literární vědec Andrzej Romanowski psal: „Ať už budeme říkat o ,jaltské zradě‘ cokoliv, svobodný Západ náš osud neustále připomínal. To jen nešťastná Rus byla – za mlčení národů – zašlapána Ruskem. Ale nezašlapávalo ji také Polsko? Osud Ukrajiny by měl být – pro svět, ale především pro Poláky – velkou školou.“
Pokud Evropu ještě vůbec něco spojovalo, od Londýna po Kyjev, byl to boj s Hitlerem. Národy Východní Evropy, zkoušené také Stalinem, tady přinesly velkou oběť, aby Západ po roce 1945 byl tím, čím byl a dodnes je. Za tu oběť se nikomu vděku nedostalo.
Dnes je kultura Východní Evropy skutečně chudší a často se opičí po Západě: životní styl, písničky, filmy... Ale Evropa by měla pociťovat něco podobného fantómovým bolestem, měla by cítit, že jí chybí nějaká její část – „plíce“, jak říkal Jan Pavel II. Někdy to snad cítí. Nikoliv náhodou dosahují v Evropě úspěchu ti tvůrci, kteří se neopičí po západní popkultuře, ale mohu nabídnout něco původního. a „stará Evropa“ zestárla, potřebuje čerstvou krev. Kde ji má hledat? Stačí mrknout na mapu.
Pro část Evropy je už jaltský pořádek pouhou vzpomínkou. Země Střední Evropy, které v letech 1989–1991 nastoupily víceméně tutéž cestu, propast zasypávají. Nejde však jenom o podobně vybavené záchody a vyřizování půjček v pobočkách týchž bank. Jde také o příběh a obraz dějin. Velké národní historie byly psány v 19. století, ale tehdy žádný slovanský národ neměl vlastní stát – jenom Rusko, mohutné a vnucující historii vlastní. Dnešní pohled Západu na Východ je poznamenán jeho vyprávěním. Naštěstí v Polsku (kromě zmíněných knih Głębockého, Bratkowského, např. Rosja i narody Wojciecha Zajšczkowského aj.), ale nejen tam vycházejí knihy nabízející jiný příběh.
Je třeba, aby také Západoevropané pochopili, že dějiny Evropy nejsou srozumitelné bez východní složky. Chápal to kdysi Giedroyc, který hledal porozumění také s Rusy. Nestyděl se za vlastní „východnost“ a to mu umožňovalo vést s Rusy dialog natolik plodný, že ruské exulanty a disidenty přesvědčil, aby v roce 1977 podepsali prohlášení přiznávající neruským národům SSRR právo na nezávislost (to, že – jinak ctěný – Giedroyć zahrnoval do své vize budoucího soužití také Rusko, se nad Vislou ne vždy rádo připomíná).
Kdybychom akceptovali svou vlastní „východnost“, byla by pro nás dnes rozmluva s Rusy snazší. Vždyť když oni vyzvedají slovanský argument, cítíme se ohroženi. Toho strachu se lze zbavit právě přijetím východního komponentu v Polsku. Byla by to cesta k dialogu s Ruskem bez komplexů i strachu, a tedy ke smíření. k tomu nabádal nejen Giedroyc, ale i Jan Pavel II. Překonat rozdělení Evropy, to byl jeden z cílů pontifikátu Jana Pavla II. Profesor Grzegorz Przebinda, významný polský rusista, psal ve své knize Większa Europa: „Slovanské učení Jana Pavla II. – dědice nejlepších tradic Republiky obou národů [polsko-litevské unie; pozn. překl.] a pokračovatele universalismu Cypriana Norwida – může také působit jako překonání několika zásadních východoslovanských národních stereotypů, včetně především polské a ukrajinské averze k „asijskému Rusku“.
Pro polskou identitu je to přímo nezbytné, aby Poláci Západní Evropu přesvědčili o nutnosti satisfakce pro národy Východní Evropy – za staletí opovržení a ignorance.
Přesvědčení, že originální je pouze Západ, zatímco Východ ho může jenom napodobovat, vede k rozpolcenosti. Sami sebe vidíme jako část Západu, on nás však umisťuje na Východ. Prof. Maria Janionová, vynikající polská literární vědkyně, psala v knize Niesamowita Słowiańszczyźna, że „proti dost obecnému pocitu méněcennosti vůči ,Západu‘ stojí v rámci téhož paradigmatu mesianistická hrdost v podobě narace o našem mimořádném utrpení a zásluhách, o naší velikosti a převaze nad ,nemravným‘ Západem, o našem poslání na Východě. Takové vyprávění představuje uzavřený kruh poníženosti a povýšenosti.“
Snad jsou naše komplexy výsledkem fantómových bolestí, které cítíme po ztracené východní identitě. Šanci vyléčit se z nich snad může přinést, doceníme-li slovansko-byzantskou složku – v Polsku i v Evropě.
Když je řeč o vyprávění, velké kvantifikátory je těžké proměnit v něco konkrétního. Může se velká vize Evropy vejít do kvót v eurech, jaké se přiznávají zemím Východní Evropy na přizpůsobení aquis communitare? Ano, snad – ale jen tehdy, bude-li peníze provázet přesvědčení Západu, že Východ má své místo v dějinách. Rusové říkají: „Pivo bez vodki, děngi na větěr.“ Východní politika bez vnitřního přesvědčení, k čemu ji Evropská unie dělá, bude právě takovým pivem bez vodky.
V nedávném rozhovoru říkal americký politik Ronald D. Asmus, že „když o integraci Polska se Západem na začátku 90. let slyšel běžný Němec nebo Američan, dokonale vycítil, oč jde. Kdybych dnes začal hovořit o integraci Ukrajiny nebo Gruzie s majitelem řeznictví v Bruselu, kde obvykle nakupuji, vytřeštil by zrak. Tato idea představivost Evropanů neoslovuje.“ (Tygodnik Powszechny 8/2010).
Nuže – nadešel čas, aby oslovila.
A okamžik je velmi vhodný. Jeho slabost způsobuje, že napínat svaly může Rusko pouze rétoricky – nejde-li o malou a osamocenou Gruzii. Část ruských elit chce pořád tohle, jiná část je připravena hledat dialog. v důsledku slabosti Kremlu vzniká na území Východní Evropy vakuum – kulturní, ekonomické i politické. Dokáže je Evropa vyplnit? Průzkumy ukazují, že obyvatelé těchto zemí to chtějí. „Sny o členství v EU jsou pro její sousedy pořád atraktivní, přičemž ale Evropa tráví víc času debatami o vyhlídkách než zdůrazňováním společné evropské identity, již s Východní Evropou sdílí,“ psali Nicu Popescu a Andrew Wilson ve zprávě pro Evropskou radu pro zahraniční vztahy. a poukázali na to, že v téže době Rusko opakuje argumenty o bratrství.
Na druhé straně znějí v Rusku stále vážněji hlasy – třeba poradce Dimitrije Medvěděva Igora Jurgense – vyzývající k modernizaci a europeizaci. Budeme připraveni vyjít jim v ústrety, anebo se uzavřeme v přesvědčení o „asijském Rusku“? Otevření vůči Východní Evropě není otázkou soucitu s chudšími příbuznými, ale otázkou zájmů kontinentu – jeho bezpečnosti a blahobytu.
Promarněné příležitosti se mstí. Dnes Evropu od východu na západ spojují moderní „obchodní stezky“, velké ropovody a plynovody. Vladimir Putin nabízí nové cesty k pokladům Východu, černému zlatu a modravému palivu. Ohrožuje to Východní Evropu – jak burcují někteří? Bude Kyjev opět zapomenut jako ve 13. století či snad v Rusku opět zvítězí autoritarismus? Třeba ne, pokud se uskuteční akt zadostiučinění, akt vepsání dějin Východní Evropy do společné evropské totožnosti. a další kapitolou těchto dějin by mělo být členství zemí Východní Evropy v Evropské unii.
(Psáno pro Tygodnik Powszechny, Krakov; pro vydání v Listech upraveno)
Andrzej Brzeziecki (1978) je šéfredaktorem dvouměsíčníku Nowa Europa Wschodnia.
Rozhovor s Jürgenom Habermasom: Ako elitný projekt je Únia so svojou eurovedou v koncoch
Andrzej Brzeziecki: Únava z Ukrajiny?
Ondřej Vaculík:
Člověk jménem Rour
Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem
Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát
Anna Militzová:
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse
Jurij Andruchovyč:
Rekreace aneb Slavnosti Vzkříeného Ducha
Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy
Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?
Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.
Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!
Mapa webu - přehled článků a struktury webu.
Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.
Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu
Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce.
Statistiky.
