Václav Jamek

Jak sloučit demokracii s rozumem aneb Uvízlí mezi Gorgonami

Podle Descarta je rozumný úsudek ze všech věcí ta, jíž jsme nejlépe poděleni. Ukázka toho, jak si z nás jazyk dělá dobrý den: nejlépe, takto superlativ, vůbec nemusí znamenat, že dobře. Záleží na tom, jak jsme poděleni tím ostatním; a to zřejmě už vůbec nebude žádná sláva. Ani nejlevnější boty nejsou nutně levné, v zemi, kde pauperizovaný docent za jeden nepříliš luxusní pár vyplázne klidně čtvrtinu svého měsíčního platu. Zakazujte mu potom, aby docházel na univerzitu v keckách; dlouhý středověký talár naštěstí při promocích ledacos skryje, a bohužel v tom není nic sexuálního. Jak říká František Listopad a v tomto případě i sám Bůh: To jsem to dopracoval. Zkrátka a dobře, když se pustíš podstaty a začneš srovnávat, může z tebe i superlativ udělat vola. (Zvlášť skvělí jsou v tom Francouzové.)

Zaklekni, a uvěříš, říkával zase Pascal: tělocvikem k Bohu (a to prý nesnášel jezovity); choď v keckách, a bude z tebe cynik. – „I v keckách se dá klečet. Cyniky má Bůh nejradši.“ – „Dneska by fakt už brali do nebe každého.“ – Ale co kecky, mně dnes odpoledne zmizely brýle na čtení, už druhé a poslední (tohle všechno píšu poslepu), a pokud mi je neztopil rozzlobený fantóm, stály zřejmě za to nějakému dobrému spoluobčanu, rovesníkovi mému v právech lidských, občanských i volebních, aby si je odnesl ze samoobsluhy, kde jedině jsem je mohl vytrousit, a užil jich neznámo jak, protože astigmatismem jsme poděleni určitě hůř než rozumným úsudkem. Spoluobčan ten jistě věděl (jsa rozumem podělen), že brýle nejsou jeho a že zbůhdarma je nikdo nenosí, ale nechat je tam nemohl, protože tak je to u nás zavedené. Nenechavost je česká civilizační hodnota, mravnost ne. Tím je dáno i to, co můžeme obecně očekávat. a tak se ze mě stal nezbytný spojovací článek k negramotnému vzdělanci, neschopnému přečíst knihu (na kterou si ostatně ani nevydělá), v němž je budoucnost českého národa. Zmatený podivín pobíhající chodbami Karolina v keckách a s lupou, toť zasloužený obraz filosofa, který nedokázal svého pitomějšího spoluobčana zkrotit a přivést k rozumu.

Kdybychom byli rozumným úsudkem poděleni nikoli jen nejlépe, ale opravdu dobře, byla by demokracie nejen vládou většiny, ale také vládou rozumu, což prokazatelně není. v demokracii nevládne rozum, nýbrž doxa, mínění: což je v jistém ohledu štěstí, protože jeho relativnost, rozbíhavost a vrtkavost skýtají ochranu proti dogmatismu (tomu, co Bělohradský dlouho označoval za „pravdu“), ale jen po jistou mez, totiž než se nám superlativ zbavený míry zřítí na hlavu a než se přestaneme smiřovat s tím, že svoje brýle nikdy nenajdeme tam, kde jsme je byť nedopatřením nechali. Hlavní problém však tkví v tom, že velká – ne-li převážná – část mínění (ovládajícího nyní svět) je nepodložená, ba přímo a zoufale hloupá, a dělá si nárok na stejné uznání jako názory podložené a prokázané poznatky: tato část mínění jinak než dogmaticky přežívat nemůže, dogma potřebuje, po dogmatu volá a otevírá mu cestu. Tak se nás „volnost mínění“ už dobrá dvě desetiletí snaží vrátit do předosvícenské doby: stačí připomenout neuvěřitelné příhody kreacionismu ve Spojených státech – zemi, která má na jedné straně nejvyspělejší duševní elity (často nakoupené odjinud), a zároveň je v obecném měřítku mentálně nejzaostalejší zemí světa.

Nejvlastnějším výrazem vlády mínění je obrovský vliv médií: ta nemají žádný vlastní rozum a v nepřímé úměře k svému vlivu stále menší a menší étos (ostraha demokracie je dávno už jen záminka pro jejich svévoli, která ve skutečnosti spolu s jinými závažnými faktory demokracii zbavuje smyslu, a tedy ohrožuje), zacházejí jen s míněním a hrají na ně. Jejich úspěch se měří kvantitativně, a čím víc chtějí působit a prosadit se, tím víc musejí spoléhat na mínění pokleslé, obracet se na ně a využívat je. (Nejsem si jist, zda nebylo slovo mediokracie vytvořeno hlavně proto, že ve francouzštině i v angličtině se do něho složí jako do kufru celý obsah pojmu médiocre, tj. „průměrně nevalný, ubohý“.) Právě média se stávají zprostředkovateli dogmat, dnes převážně účelových, která tento druh mínění potřebuje a která se hodí i jim a těm, kdo v nich přednostně uplatňují své zájmy. Politika, formálně závislá na stejném typu mínění, na tom není jinak, alespoň v demokraciích: proto má čínský systém před sebou skvělou budoucnost. Obcování s nejhorším typem doxy má ovšem zpětný dopad: myšlení a vyjadřování, které tomu vyhovují, zachvacují veřejnou sféru jako nemoc, a ta už nedokáže mluvit ani uvažovat jinak než primitiv, jehož obraz je vzýván. Důkazy toho, že moc selhává právě na tom, že neovládá svůj vlastní jazyk a trpí v důsledku toho rozkladem myšlení, dostáváme dnes a denně: Topolánkovo blábolení, které mu srazilo vaz, patří spíš k všednímu průměru. Zároveň však média, experti, údajní analytici ani intelektuálové nejsou s to postřehnout, pojmenovat ani pochopit, že ta kapka, která přetekla, nebyla vůbec malá. Topolánek ve skutečnosti neurazil židy ani gaye, jen se velmi neuměle vyjádřil; v jedné věci se však vyjádřil naprosto zřetelně a jasně, a žádný komentátor na to nebere zřetel, i když kvůli tomu by musel padnout každý politik, který si říká konzervativec: to, co řekl o církvích, o tom, jak vykořisťují lidskou potřebu transcendence, „oblbují lidi a vymývají jim mozky“, je názor dokonce promyšlený a komplexní, jaký by v uhlazenější podobě mohl zastávat lecjaký socan. Najednou se tu provalilo – a samozřejmě zůstalo nepochopeno, protože tihle pánové to ze svého vědomí vytěsňují všichni –, že česká pravice nerozumí hodnotám, k nimž se hlásí; nehlásí se totiž k hodnotám, jen k zájmům; a tím to hasne. o Nečasovi, který Topolánka střídá, zase všichni říkají, že oněm hodnotám doopravdy věří, a tím je vzácný, asi jako jeden Biľak mezi samými Štrougaly; a zase nikdo nevidí, že tento pán se už dávno projevuje jako uvážlivý, a tedy nebezpečný demagog; s trpělivostí rozeného propagandisty začíná každou svou větu zmínkou o státním bankrotu a čeká, až tomu všichni uvěříme.

Po krátkém šafářování české pravice se naše demokracie jeví jako bezbranná. Zespoda se přitom neobnoví: stojí před námi nutnost obnovit ji shora. Tím nemyslím vyšší patra moci, ale vyšší patra ducha: kde je pořádající rozum dosud nenarušený a mravnost sebevědomá, alespoň natolik, aby s jejich nápomocí přestalo být mínění zhoubnou nákazou a začalo díky své různorodosti demokracii zase prospívat. Máme-li u nás nějaké duševní elity, třeba i méně vyspělé než ve Spojených státech, ty zatím stojí jak přibité, patrně uhranuty hned několika Gorgonami: odťatou Gorgonou komunismu, Gorgonou trhu, Gorgonou mediálního vlivu. Bude zapotřebí zbavit se nejdřív těch Gorgon.

Václav Jamek

Související články

Jan Novotný: Finis coronat opus

Václav Jamek: Naše paní Božena Němec aneb Nedodělaná práce

Obsah Listů 2/2010
Archiv Listů
Autoři Listů

Václav Jamek

Jak sloučit demokracii s rozumem aneb Uvízlí mezi Gorgonami

Související články

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu