Jste zde: Listy > Archiv > 2010 > Číslo 2 > Václav Jamek: Jak sloučit demokracii s rozumem aneb Uvízlí mezi Gorgonami
Podle Descarta je rozumný úsudek ze všech věcí ta, jí jsme nejlépe poděleni. Ukázka toho, jak si z nás jazyk dělá dobrý den: nejlépe, takto superlativ, vůbec nemusí znamenat, e dobře. Záleí na tom, jak jsme poděleni tím ostatním; a to zřejmě u vůbec nebude ádná sláva. Ani nejlevnější boty nejsou nutně levné, v zemi, kde pauperizovaný docent za jeden nepříliš luxusní pár vyplázne klidně čtvrtinu svého měsíčního platu. Zakazujte mu potom, aby docházel na univerzitu v keckách; dlouhý středověký talár naštěstí při promocích ledacos skryje, a bohuel v tom není nic sexuálního. Jak říká František Listopad a v tomto případě i sám Bůh: To jsem to dopracoval. Zkrátka a dobře, kdy se pustíš podstaty a začneš srovnávat, můe z tebe i superlativ udělat vola. (Zvlášť skvělí jsou v tom Francouzové.)
Zaklekni, a uvěříš, říkával zase Pascal: tělocvikem k Bohu (a to prý nesnášel jezovity); choď v keckách, a bude z tebe cynik. – I v keckách se dá klečet. Cyniky má Bůh nejradši. – Dneska by fakt u brali do nebe kadého. – Ale co kecky, mně dnes odpoledne zmizely brýle na čtení, u druhé a poslední (tohle všechno píšu poslepu), a pokud mi je neztopil rozzlobený fantóm, stály zřejmě za to nějakému dobrému spoluobčanu, rovesníkovi mému v právech lidských, občanských i volebních, aby si je odnesl ze samoobsluhy, kde jedině jsem je mohl vytrousit, a uil jich neznámo jak, protoe astigmatismem jsme poděleni určitě hůř ne rozumným úsudkem. Spoluobčan ten jistě věděl (jsa rozumem podělen), e brýle nejsou jeho a e zbůhdarma je nikdo nenosí, ale nechat je tam nemohl, protoe tak je to u nás zavedené. Nenechavost je česká civilizační hodnota, mravnost ne. Tím je dáno i to, co můeme obecně očekávat. a tak se ze mě stal nezbytný spojovací článek k negramotnému vzdělanci, neschopnému přečíst knihu (na kterou si ostatně ani nevydělá), v něm je budoucnost českého národa. Zmatený podivín pobíhající chodbami Karolina v keckách a s lupou, toť zaslouený obraz filosofa, který nedokázal svého pitomějšího spoluobčana zkrotit a přivést k rozumu.
Kdybychom byli rozumným úsudkem poděleni nikoli jen nejlépe, ale opravdu dobře, byla by demokracie nejen vládou většiny, ale také vládou rozumu, co prokazatelně není. v demokracii nevládne rozum, nýbr doxa, mínění: co je v jistém ohledu štěstí, protoe jeho relativnost, rozbíhavost a vrtkavost skýtají ochranu proti dogmatismu (tomu, co Bělohradský dlouho označoval za pravdu), ale jen po jistou mez, toti ne se nám superlativ zbavený míry zřítí na hlavu a ne se přestaneme smiřovat s tím, e svoje brýle nikdy nenajdeme tam, kde jsme je byť nedopatřením nechali. Hlavní problém však tkví v tom, e velká – ne-li převáná – část mínění (ovládajícího nyní svět) je nepodloená, ba přímo a zoufale hloupá, a dělá si nárok na stejné uznání jako názory podloené a prokázané poznatky: tato část mínění jinak ne dogmaticky přeívat nemůe, dogma potřebuje, po dogmatu volá a otevírá mu cestu. Tak se nás volnost mínění u dobrá dvě desetiletí snaí vrátit do předosvícenské doby: stačí připomenout neuvěřitelné příhody kreacionismu ve Spojených státech – zemi, která má na jedné straně nejvyspělejší duševní elity (často nakoupené odjinud), a zároveň je v obecném měřítku mentálně nejzaostalejší zemí světa.
Nejvlastnějším výrazem vlády mínění je obrovský vliv médií: ta nemají ádný vlastní rozum a v nepřímé úměře k svému vlivu stále menší a menší étos (ostraha demokracie je dávno u jen záminka pro jejich svévoli, která ve skutečnosti spolu s jinými závanými faktory demokracii zbavuje smyslu, a tedy ohrouje), zacházejí jen s míněním a hrají na ně. Jejich úspěch se měří kvantitativně, a čím víc chtějí působit a prosadit se, tím víc musejí spoléhat na mínění pokleslé, obracet se na ně a vyuívat je. (Nejsem si jist, zda nebylo slovo mediokracie vytvořeno hlavně proto, e ve francouzštině i v angličtině se do něho sloí jako do kufru celý obsah pojmu médiocre, tj. průměrně nevalný, ubohý.) Právě média se stávají zprostředkovateli dogmat, dnes převáně účelových, která tento druh mínění potřebuje a která se hodí i jim a těm, kdo v nich přednostně uplatňují své zájmy. Politika, formálně závislá na stejném typu mínění, na tom není jinak, alespoň v demokraciích: proto má čínský systém před sebou skvělou budoucnost. Obcování s nejhorším typem doxy má ovšem zpětný dopad: myšlení a vyjadřování, které tomu vyhovují, zachvacují veřejnou sféru jako nemoc, a ta u nedokáe mluvit ani uvaovat jinak ne primitiv, jeho obraz je vzýván. Důkazy toho, e moc selhává právě na tom, e neovládá svůj vlastní jazyk a trpí v důsledku toho rozkladem myšlení, dostáváme dnes a denně: Topolánkovo blábolení, které mu srazilo vaz, patří spíš k všednímu průměru. Zároveň však média, experti, údajní analytici ani intelektuálové nejsou s to postřehnout, pojmenovat ani pochopit, e ta kapka, která přetekla, nebyla vůbec malá. Topolánek ve skutečnosti neurazil idy ani gaye, jen se velmi neuměle vyjádřil; v jedné věci se však vyjádřil naprosto zřetelně a jasně, a ádný komentátor na to nebere zřetel, i kdy kvůli tomu by musel padnout kadý politik, který si říká konzervativec: to, co řekl o církvích, o tom, jak vykořisťují lidskou potřebu transcendence, oblbují lidi a vymývají jim mozky, je názor dokonce promyšlený a komplexní, jaký by v uhlazenější podobě mohl zastávat lecjaký socan. Najednou se tu provalilo – a samozřejmě zůstalo nepochopeno, protoe tihle pánové to ze svého vědomí vytěsňují všichni –, e česká pravice nerozumí hodnotám, k nim se hlásí; nehlásí se toti k hodnotám, jen k zájmům; a tím to hasne. o Nečasovi, který Topolánka střídá, zase všichni říkají, e oněm hodnotám doopravdy věří, a tím je vzácný, asi jako jeden Biľak mezi samými Štrougaly; a zase nikdo nevidí, e tento pán se u dávno projevuje jako uválivý, a tedy nebezpečný demagog; s trpělivostí rozeného propagandisty začíná kadou svou větu zmínkou o státním bankrotu a čeká, a tomu všichni uvěříme.
Po krátkém šafářování české pravice se naše demokracie jeví jako bezbranná. Zespoda se přitom neobnoví: stojí před námi nutnost obnovit ji shora. Tím nemyslím vyšší patra moci, ale vyšší patra ducha: kde je pořádající rozum dosud nenarušený a mravnost sebevědomá, alespoň natolik, aby s jejich nápomocí přestalo být mínění zhoubnou nákazou a začalo díky své různorodosti demokracii zase prospívat. Máme-li u nás nějaké duševní elity, třeba i méně vyspělé ne ve Spojených státech, ty zatím stojí jak přibité, patrně uhranuty hned několika Gorgonami: odťatou Gorgonou komunismu, Gorgonou trhu, Gorgonou mediálního vlivu. Bude zapotřebí zbavit se nejdřív těch Gorgon.
Jan Novotný: Finis coronat opus
Ondřej Vaculík:
Člověk jménem Rour
Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem
Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát
Anna Militzová:
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse
Jurij Andruchovyč:
Rekreace aneb Slavnosti Vzkříeného Ducha
Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze enevy
Jiří Weil:
trasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?
Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.
Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!
Mapa webu - přehled článků a struktury webu.
Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.
Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu
Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.