Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2010 > Číslo 2 > Václav Jamek: Jak sloučit demokracii s rozumem aneb Uvízlí mezi Gorgonami

Václav Jamek

Jak sloučit demokracii s rozumem aneb Uvízlí mezi Gorgonami

Podle Descarta je rozumný úsudek ze všech věcí ta, jíž jsme nejlépe poděleni. Ukázka toho, jak si z nás jazyk dělá dobrý den: nejlépe, takto superlativ, vůbec nemusí znamenat, že dobře. Záleží na tom, jak jsme poděleni tím ostatním; a to zřejmě už vůbec nebude žádná sláva. Ani nejlevnější boty nejsou nutně levné, v zemi, kde pauperizovaný docent za jeden nepříliš luxusní pár vyplázne klidně čtvrtinu svého měsíčního platu. Zakazujte mu potom, aby docházel na univerzitu v keckách; dlouhý středověký talár naštěstí při promocích ledacos skryje, a bohužel v tom není nic sexuálního. Jak říká František Listopad a v tomto případě i sám Bůh: To jsem to dopracoval. Zkrátka a dobře, když se pustíš podstaty a začneš srovnávat, může z tebe i superlativ udělat vola. (Zvlášť skvělí jsou v tom Francouzové.)

Zaklekni, a uvěříš, říkával zase Pascal: tělocvikem k Bohu (a to prý nesnášel jezovity); choď v keckách, a bude z tebe cynik. – „I v keckách se dá klečet. Cyniky má Bůh nejradši.“ – „Dneska by fakt už brali do nebe každého.“ – Ale co kecky, mně dnes odpoledne zmizely brýle na čtení, už druhé a poslední (tohle všechno píšu poslepu), a pokud mi je neztopil rozzlobený fantóm, stály zřejmě za to nějakému dobrému spoluobčanu, rovesníkovi mému v právech lidských, občanských i volebních, aby si je odnesl ze samoobsluhy, kde jedině jsem je mohl vytrousit, a užil jich neznámo jak, protože astigmatismem jsme poděleni určitě hůř než rozumným úsudkem. Spoluobčan ten jistě věděl (jsa rozumem podělen), že brýle nejsou jeho a že zbůhdarma je nikdo nenosí, ale nechat je tam nemohl, protože tak je to u nás zavedené. Nenechavost je česká civilizační hodnota, mravnost ne. Tím je dáno i to, co můžeme obecně očekávat. a tak se ze mě stal nezbytný spojovací článek k negramotnému vzdělanci, neschopnému přečíst knihu (na kterou si ostatně ani nevydělá), v němž je budoucnost českého národa. Zmatený podivín pobíhající chodbami Karolina v keckách a s lupou, toť zasloužený obraz filosofa, který nedokázal svého pitomějšího spoluobčana zkrotit a přivést k rozumu.

Kdybychom byli rozumným úsudkem poděleni nikoli jen nejlépe, ale opravdu dobře, byla by demokracie nejen vládou většiny, ale také vládou rozumu, což prokazatelně není. v demokracii nevládne rozum, nýbrž doxa, mínění: což je v jistém ohledu štěstí, protože jeho relativnost, rozbíhavost a vrtkavost skýtají ochranu proti dogmatismu (tomu, co Bělohradský dlouho označoval za „pravdu“), ale jen po jistou mez, totiž než se nám superlativ zbavený míry zřítí na hlavu a než se přestaneme smiřovat s tím, že svoje brýle nikdy nenajdeme tam, kde jsme je byť nedopatřením nechali. Hlavní problém však tkví v tom, že velká – ne-li převážná – část mínění (ovlá­dajícího nyní svět) je nepodložená, ba přímo a zoufale hloupá, a dělá si nárok na stejné uznání jako názory podložené a prokázané poznatky: tato část mínění jinak než dogmaticky přežívat nemůže, dogma potřebuje, po dogmatu volá a otevírá mu cestu. Tak se nás „volnost mínění“ už dobrá dvě desetiletí snaží vrátit do předosvícenské doby: stačí připomenout neuvěřitelné příhody kreacionismu ve Spojených státech – zemi, která má na jedné straně nejvyspělejší duševní elity (často nakoupené odjinud), a zároveň je v obecném měřítku mentálně nejzaostalejší zemí světa.

Nejvlastnějším výrazem vlády mínění je obrovský vliv médií: ta nemají žádný vlastní rozum a v nepřímé úměře k svému vlivu stále menší a menší étos (ostraha demokracie je dávno už jen záminka pro jejich svévoli, která ve skutečnosti spolu s jinými závažnými faktory demokracii zbavuje smyslu, a tedy ohrožuje), zacházejí jen s míněním a hrají na ně. Jejich úspěch se měří kvantitativně, a čím víc chtějí působit a prosadit se, tím víc musejí spoléhat na mínění pokleslé, obracet se na ně a využívat je. (Nejsem si jist, zda nebylo slovo mediokracie vytvořeno hlavně proto, že ve francouzštině i v angličtině se do něho složí jako do kufru celý obsah pojmu médiocre, tj. „průměrně nevalný, ubohý“.) Právě média se stávají zprostředkovateli dogmat, dnes převážně účelových, která tento druh mínění potřebuje a která se hodí i jim a těm, kdo v nich přednostně uplatňují své zájmy. Politika, formálně závislá na stejném typu mínění, na tom není jinak, alespoň v demokraciích: proto má čínský systém před sebou skvělou budoucnost. Obcování s nejhorším typem doxy má ovšem zpětný dopad: myšlení a vyjadřování, které tomu vyhovují, zachvacují veřejnou sféru jako nemoc, a ta už nedokáže mluvit ani uvažovat jinak než primitiv, jehož obraz je vzýván. Důkazy toho, že moc selhává právě na tom, že neovládá svůj vlastní jazyk a trpí v důsledku toho rozkladem myšlení, dostáváme dnes a denně: Topolánkovo blábolení, které mu srazilo vaz, patří spíš k všednímu průměru. Zároveň však média, experti, údajní analytici ani intelektuá­lové nejsou s to postřehnout, pojmenovat ani pochopit, že ta kapka, která přetekla, nebyla vůbec malá. Topolánek ve skutečnosti neurazil židy ani gaye, jen se velmi neuměle vyjádřil; v jedné věci se však vyjádřil naprosto zřetelně a jasně, a žádný komentátor na to nebere zřetel, i když kvůli tomu by musel padnout každý politik, který si říká konzervativec: to, co řekl o církvích, o tom, jak vykořisťují lidskou potřebu transcendence, „oblbují lidi a vymývají jim mozky“, je názor dokonce promyšlený a komplexní, jaký by v uhlazenější podobě mohl zastávat lecjaký socan. Najednou se tu provalilo – a samozřejmě zůstalo nepochopeno, protože tihle pánové to ze svého vědomí vytěsňují všichni –, že česká pravice nerozumí hodnotám, k nimž se hlásí; nehlásí se totiž k hodnotám, jen k zájmům; a tím to hasne. o Nečasovi, který Topolánka střídá, zase všichni říkají, že oněm hodnotám doopravdy věří, a tím je vzácný, asi jako jeden Biľak mezi samými Štrougaly; a zase nikdo nevidí, že tento pán se už dávno projevuje jako uvážlivý, a tedy nebezpečný demagog; s trpělivostí rozeného propagandisty začíná každou svou větu zmínkou o státním bankrotu a čeká, až tomu všichni uvěříme.

Po krátkém šafářování české pravice se naše demokracie jeví jako bezbranná. Zespoda se přitom neobnoví: stojí před námi nutnost obnovit ji shora. Tím nemyslím vyšší patra moci, ale vyšší patra ducha: kde je pořádající rozum dosud nenarušený a mravnost sebevědomá, alespoň natolik, aby s jejich nápomocí přestalo být mínění zhoubnou nákazou a začalo díky své různorodosti demokracii zase prospívat. Máme-li u nás nějaké duševní elity, třeba i méně vyspělé než ve Spojených státech, ty zatím stojí jak přibité, patrně uhranuty hned několika Gorgonami: odťatou Gorgonou komunismu, Gorgonou trhu, Gorgonou mediálního vlivu. Bude zapotřebí zbavit se nejdřív těch Gorgon.

Václav Jamek

Související články

Jan Novotný: Finis coronat opus

Václav Jamek: Naše paní Božena Němec aneb Nedodělaná práce

Obsah Listů 2/2010
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Ondřej Vaculík:
Člověk jménem Rour

Jan Novotný:
Mizol a ti druzí

Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová:
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

Jurij Andruchovyč:
Rekreace aneb Slavnosti Vzkříšeného Ducha

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

Ondřej Vaculík

Alena Wagnerová

Jan Novotný

Tomáš horvath

Tomáš Tichák

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.