Antonín Rašek

Čeho se bát, čeho se držet

Československo a Česká republika musely za dvacet polistopadových let při zajišťování obrany řešit přinejmenším deset strategických problémů: neutralizaci armády autoritativního státu a její proměnu v loajální ozbrojenou složku a záruku demokratického vývoje; odchod sovětských vojsk; přijetí nové vojenské doktríny; transformaci armády z útočné na obrannou, spojenou se snížením počtů osob a zbraňových systémů v souladu s vídeňskými dohodami a přebudováním resortu ministerstva obrany; rozdělení armády po rozpadu československého státu a vytvoření Armády České republiky; přijetí nové legislativy a ustavení Bezpečnostní rady státu; vstup do Severoatlantické aliance; profesionalizaci armády; vytvoření nového modelu armády a možné umístění radiolokátoru americké protiraketové obrany.

Některých strategických aktivit – až do profesionálně provedeného vlastního rozdělení – se armáda zhostila výborně, zvláště v prvních letech. Jiných sice dobře, ale často pozdě. Příkladem je pozdní přijetí nové legislativy, ustavení Bezpečnostní rady státu a profesionalizace armády. Jisté kroky, jako je vstup do NATO a Evropské unie, jsou nesporně kladné. Problematická je přeměna obranné armády v expediční sbor, určený jednostranně pro službu v zahraničních misích. Podobně těžko lze pozitivně hodnotit vznik, průběh a vyústění naší účasti na dislokaci jednoho ze segmentů americké protiraketové obrany. Příliš se ani nevede v ideové výchově profesionálů.

Kvalita řešení strategických problémů byla v mnohém závislé na přípravě a kvalitě strategických dokumentů. Jejich tvorba se sice zlepšila zpracováním bezpečnostních strategií České republiky (1999, 2001, 2003), ale zejména po 11. září 2001 byl vývoj bezpečnostních hrozeb a z nich vyplývajících rizik tak dynamický, že tvorba dokumentů za ním zaostávala. Obecně lze konstatovat, že ve srovnání s minulostí, jakkoli problematickou, došlo v rozhodovacích procesech v zahraničněpolitické, bezpečnostní a vojenské oblasti k regresu.

Radiolokátor

Právě kritická analýza okolností dislokace radiolokátoru by se měla stát metodologickým východiskem dalšího strategického uvažování. Bylo předem zřejmé, že se rozhodování o dislokaci stane strategickým rozhodovacím procesem a intenzivně diskutovaným veřejným zájmem, což se po přijetí americké nóty na začátku roku 2007 také v plném rozsahu stalo. Proto bylo třeba k rozhodování jako předmětu veřejného zájmu ve specifické bezpečnostní oblasti přistoupit odpovědně. Zvláště když společnost byla po patových volbách v roce 2006 polárně rozdělena, což se promítalo i do postojů k dislokaci. Politické přístupy však převládly nad věcnými. Rozhodování nakonec ovlivňovala i ekonomická krize, která vznikla ve Spojených státech. Je proto nutné identifikovat faktory, které měly a mají podstatný vliv na rozhodovací proces o dislokaci radiolokátoru na našem území či na nový koncept americké protiraketové obrany, abychom se v budoucnosti při rozhodování vyhnuli starým chybám.

V textu Ministerstva obrany pro poslance se uvádělo: „Systémy protiraketové obrany mají přispět k zajištění kolektivní obrany Evropy a Severní Ameriky před případným ohrožením balistickými řízenými střelami odpálenými záměrně, náhodně nebo neautorizovaným způsobem. Rozšíří náš prostor pro svobodu strategického rozhodování a jednání. Významně omezí potenciál vydírání mezinárodního společenství ze strany tzv. problémových států, které nerespektují základní normy mezinárodních vztahů. Ve vojenském případě umožňují efektivní ochranu a použití vojenských sil v mezinárodních mírových misích. Kromě poskytování vlastní ochrany sníží systémy přitažlivost zbraní hromadného ničení a odradí další státy i nestátní aktéry od vývoje, získání a případného použití balistických řízených střel. Systém protiraketové obrany navrhovaný Spojenými státy a způsob jejího řešení Severoatlantickou aliancí je chápán jako nezbytné obranné opatření, schopné čelit potenciálnímu útoku omezeného množství balistických řízených střel, odpálených z území kteréhokoliv jiného státu.“ Text lze považovat za politické zadání resortům, institucím a odpovědným subjektům. Ty jej zjevně nesplnily, a to i přesto, že konečné rozhodnutí o zrušení záměru bylo na americké straně.

Jako důvody zrušení plánů Obamovou administrativou se nejčastěji uvádějí nákladnost a malá funkčnost, změna hodnocení bezpečnostních hrozeb a z toho vyplývající nutnost přijmout jiný koncept, vlažné až nepřívětivé přijetí českou a polskou občanskou veřejností i odmítavý postoj Ruska. Rozhodují však bylo něco jiného: málo vstřícný postoj Evropské unie i Severoatlantické aliance, zvláště evropských velmocí v jejich rámci.

Poučili jsme se z toho nějak podstatněji? Těžko. Ministr obrany Martin Barták jedná ve Washingtonu bez oficiálně sděleného mandátu s americkým protějškem Robertem Gatesem o možnosti dislokovat u nás mobilní protiraketové střely SM-3. Vystavuje se tak v budoucnu podobné kritice jako ministr obrany Jaroslav Tvrdík, když jednal o dislokaci radiolokátoru. (Ačkoli v tom byl tak trochu nevinně: podle zprávy generála Emeryho pro Kongres se o tom začalo jednat již za vlády Václava Klause.)

Záhy po Bartákově jednání se objevovaly zprávy, podle nichž by u nás bylo umístěno – jako kompenzace po odstoupení od radiolokátoru v Brdech – americké velitelství protiraketové obrany. Má to být součást protiraketové obrany Aliance proti střelám krátkého, středního a dlouhého doletu, ale jednání probíhají bilaterálně. Opět se nedozvídáme to nejdůležitější: proti jakým bezpečnostním hrozbám jsou opatření namířena? Zvláště začala-li celkem slibně jednání s Íránem, Rusko zde chce Američanům pomoci a rýsuje se již dohoda o zušlechťování uranu pro íránskou jadernou energetiku. Lze předvídat, že zatímco proti radiolokátoru byly dvě třetiny českých občanů, bude-li se postupovat takto nepoučeně, proti novým záměrům budou čtyři pětiny. Nakonec celý příběh ukončil noční telefonický rozhovor Baracka Obamy s premiérem Janem Fischerem...

Česká republika nebyla připravena podobné záležitosti řešit, chyběli jí odborníci v zákonodárném sboru i v exekutivě, neměla aktuální strategické dokumenty, i když dosud platná Bezpečnostní strategie 2003 se k realizaci protiraketové obrany NATO obecně přihlásila – ne však budované bilaterálně. Nová Bezpečnostní strategie 2005 zpracována nebyla, nebude ani v roce 2010. i po vstupu do NATO a EU byl patrný malý zájem strategické bezpečnostní problémy řešit. Nebyl ani ujasněn postup, v jakém režimu podobné rozhodovací recesy vést. Šance v těchto věcech výrazně pokročit se promarnila.

Máme-li se poučit ze zkušenosti, je nutné se při řešení dalších otázek opírat především o EU a NATO, nespoléhat na bilaterální jednání, v podstatě málo efektivní. Může to přispět i ke snížení napětí v diskusích o euroatlantických vazbách, či naopak východní orientaci (jakkoli spíše sporné).

Smysl Evropy

Takový postup má i globální význam – vede k posilování Evropy jako kontinentu, který jedině sjednocený v Evropské unii, s vlastní bezpečností politikou a posílený o potenciál Severoatlantické aliance může ekonomicky, politicky a sociálně čelit novým globálním výzvám, konkurenci dvou supervelmocí – Spojených států a Číny i regionálních velmocí, jako jsou Rusko, Indie, Japonsko, Indonésie, Brazílie, Mexiko a další. Zájem Spojených států se s vysokou pravděpodobností v příštích desetiletích obrátí na asijský prostor; Evropu budou považovat za kontinent se stabilními demokraciemi, které musí zajistit obranu především vlastními silami. To v žádném případě neznamená podceňování transatlantických vztahů: máme historicky ověřené zkušenosti z dvou světových válek. USA v budoucnosti očekávají, že světový vývoj bude ovlivňovat nejspíš jakási G4: USA, EU, Čína a Japonsko.

Vzhledem ke globálnímu charakteru bezpečnostních hrozeb není možné je ve většině případů řešit mimo OSN, a zvláště EU a NATO. Česká veřejnost nebyla a dále není zřejmě připravena podobná rozhodnutí na bilaterálním základě přijímat (což neznamenalo, že je vláda nakonec přijmout nemohla). Nejvážnější je, předcházejí-li odbornému posouzení aprioristické soudy bez znalosti problematiky a dostatku informací. Účast na řešení strategického bezpečnostního rozhodovacího procesu bylo nutné předem promyslet – včetně využití referenda. To se ukázalo vzhledem k rozložení politických sil jako neprůchodné.

V pozadí geopolitických procesů jsou národní a institucionální zájmy spojené s úsilím o postavení ve světě a zvláště soupeřením o zdroje, především energetické suroviny a vodu. z geopolitického hlediska se vytváří velmocenská konfigurace sestávající ze Spojených států jako slábnoucí supervelmoci, sílící Číny jako supervelmoci budoucnosti a Evropské unie jako první soft power mocnosti.

Svět, Evropa i podstatná část české společnosti považují americkou Obamovu administrativu za příslib. Jak uvádí Jiří Pehe v Literárních novinách, „Obama vidí svět pluralisticky... nabízí nový politický pohled na nový svět, v němž globalizace vytváří neuvěřitelně rychlým tempem z některých dříve zaostalých zemí mocné hráče ve světové politice a ekonomice. Postkomunistická střední a východní Evropa není v tomto pohledu prioritou, jíž byla v americké politice v druhé polovině 20. století. a není touto prioritou po zásluze – tedy nejen proto, že nemůže svým významem pro USA dnes soupeřit například s Indií a Čínou, ale proto, že už je to oblast poměrně stabilních demokracií“.

Nemá smysl se jednostranně obracet na USA, máme-li EU a NATO, v němž jsou USA hegemonem. Jsou problémy, například v souvislosti s Ruskem a energetickou bezpečností, které za nás Američané těžko vyřeší. Dokáže-li Obama vtáhnout Rusko a možná dále Indii a Čínu do pozitivního bezpečnostního procesu, bude tím zajištěna i bezpečnost ve střední Evropě. a máme-li z Ruska opravdu strach, proč neburcujeme předně NATO a EU, a pokud jim nevěříme, proč si nevytvoříme alianci vlastní (máme vyšší HDP, více obyvatel i vojáků než Rusko, chybějí nám jen jaderné zbraně, tak si je pořiďme...).

Klíčový Afghánistán

Zásadní bude Afghánistán. Konflikt bude nejspíš trvat řadu let. Američané a spojenci nemohou tento prostor jen tak lehce opustit. v opačném případě ohrozí nejen životy těch Afghánců, kteří s nimi spolupracovali, ale i vývoj v sousedním jaderně vyzbrojeném Pákistánu a v celé přilehlé oblasti. Hrozí zároveň postupné obnovení teroristických útoků. Sice se podařilo zlikvidovat řadu vůdců al-Kajdy, snížit počet teroristický útoků tak podstatně, že je západní svět již téměř nevnímá jako bezpečnostní hrozbu, ale to vše může být dočasné. Na pokračování pobytu spojeneckých vojsk mají zájem i Rusko, Čína a Indie, ačkoli se nepodařilo získat jejich přímou podporu. Odešla-li by Aliance z Afghánistánu, zcela jistě by ztratila věrohodnost. Zatím přicházejí další vojáci, ale Talibán mění útoky v povstání a má stínovou vládu.

Přesvědčivá zahraniční politika

Za dvacet let jsme se přesvědčili, že dobrá bezpečnostní politika je nemyslitelná bez odpovídající koncepce nebo strategie politiky zahraniční; zároveň však není možné ji redukovat pouze na ni. Politolog Petr Drulák v Lidových novinách identifikuje po obecném konceptu „návratu do Evropy“ tři pokusy „o svébytný příspěvek českého státu mezinárodnímu společenství“ v polistopadové období, tedy de facto strategie zahraniční politiky, které zároveň personifikuje a vymezuje na: Havlovu politiku lidských práv, Klausovu politiku ekonomické svobody a Vondrovu středoevropskou geopolitiku. Zcela oprávněně je považuje za „slepou uličku“. Je vůbec otázkou, zda Vondrův koncept lze přiřadit pro jistou nesouměřitelnost a efemérní existenci k pokusům Havlovu a Klausovu.

Chce-li být zahraniční politika úspěšná, musí vycházet z co nejširšího společenského souhlasu a být přijata ostatními státními subjekty.

V československé historii jsou patrné čtyři zahraničněpolitické orientace: po vzniku ČSR Masarykova orientace na západní velmoci a Spojené státy, po skončení druhé světové války Benešův koncept země mezi Západem a Východem a spojení demokracie se socialismem, poté jednostranná orientace na Sovětský svaz (snad s výjimkou Pražského jara 1968 s úvahami o konvergenci systémů v souladu s koncepcí Benešovou) a v polistopadovém období „návrat do Evropy“. Byly převážně neúspěšné, a to zčásti bez naší viny.

Kritická reflexe našich dosavadních nekomplexních a často i chybných zahraničněpolitických orientací včetně polistopadových vede k závěru, že naše budoucí orientace zahraniční politiky musí být proevropanská, nečinící rozdíly mezi jednotlivými zeměmi, realizovaná naším příspěvkem v organizacích, jako jsou OSN, Evropská unie, Severoatlantická aliance, OBSE, OECD, Světová banka, Mezinárodní měnový fond ad. výběrově ve všech oblastech, tj. politické, zahraničněpolitické, ekonomické, sociální, environmentální, kulturní ad. Náš specifický příspěvek by měl být zaměřen na modernizování evropského státu jako budoucího obrazu světa schopného konkurovat jiným kontinentům, civilizacím a jejich organizačním strukturám. Tento koncept se jeví jako přijatelný pro podstatnou část české veřejnosti a byl by i akceptován evropským a světovým společenstvím. Obecnější směřování naší koncepce by mělo usilovat o svět bez unipolarity a bipolarity, o svět vyvážené multipolarity většího počtu velmocí bez vážných konfliktů.

Obrana a Lisabon

Máme-li problémy v bilaterální spolupráci se Spojenými státy, není možné přehlédnout, že ve složité situaci je také Aliance. Nejenže má problémy s plněním závazků v Afghánistánu, ale v souvislosti s tím i se svou budoucí strategií. Řešit se to má až koncem roku 2010 na summitu v Lisabonu. Tím spíš se musíme více soustředit na bezpečnostní a obrannou spolupráci v EU. Už také proto, že Lisabonská smlouva podle článku 42, odst. 7 nám dává větší záruky: „Pokud se členský stát stane na svém území cílem ozbrojeného napadení, poskytnou mu ostatní členské státy pomoc a podporu všemi prostředky, které jsou v jejich moci, v souladu s článkem 51 Charty Organizace spojených národů.“ Tento článek smlouvy je formulován výrazněji než známý článek 5 Severoatlantické smlouvy, ve kterém se uvádí: „Smluvní strany se dohodly, že ozbrojený útok proti jedné nebo více z nich v Evropě nebo Severní Americe bude považován za útok proti všem, a proto odsouhlasily, že dojde-li k takovému ozbrojenému útoku, každá z nich uplatní právo na individuální nebo kolektivní obranu, uznané článkem 51 Charty Spojených národů, pomůže smluvní straně nebo stranám takto napadeným tím, že neprodleně podnikne sama a v souladu s ostatními stranami takovou akci, jakou bude považovat za nutnou, včetně použití ozbrojené síly, s cílem obnovit a udržet bezpečnost severoatlantické oblasti.“

Je patrný výrazný rozdíl mezi poskytnutím pomoci a podpory všemi prostředky (Lisabonská smlouva) a pomocí s použitím akce, jakou bude každý jednotlivý členský stát považovat za nutnou (Severoatlantická smlouva). z formulace článku 5 tak nevyplývá, jak se často mylně uvádí, automatická akce členských států NATO. Článek Lisabonské smlouvy je jednoznačnější.

Antonín Rašek

Obsah Listů 2/2010
Archiv Listů
Autoři Listů

Antonín Rašek

Čeho se bát, čeho se držet

Radiolokátor

Smysl Evropy

Klíčový Afghánistán

Přesvědčivá zahraniční politika

Obrana a Lisabon

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu