Olga Šulcová

Účtování s poraženými

„Do Prahy jsem se vrátil v prosinci 1969 (...) Doma se schylovalo k účtování s poraženými,“ píše historik Michal Reiman, působící předtím v cizině, ve své vzpomínkové knížce z roku 2008. – a takto popisuje tehdejší dění dlouholetý předseda federální vlády Lubomír Štrougal ve své nedávno vydané knize Paměti a úvahy: „V průběhu roku 1969 probíhaly pohovory se členy strany. Původní záměr – otevřeně si vyměnit názory na situaci i východiska – se postupně zvláště během roku 1970 transformoval do otázky ,souhlasíš či nesouhlasíš se vstupem vojsk‘. (...) Ze strany bylo vyloučeno a vyškrtnuto více než půl milionu členů, většina z řad intelektuálů a funkcionářů, kteří se angažovali v prosazování reformních kroků v šedesátých letech. Stali se z nich občané druhé kategorie. (...) Většina odpovědných míst jim byla zapovězena, jejich děti neuspěly při přijímání na střední a vysoké školy.“

Poražení přicházeli k prověrkám zhusta už předem poraženi. Nebylo těžké vytipovat na každém pracovišti, v každé obci, ba i v ulici ty, co se před invazí projevovali proreformně. Pokud před komisí „nešli do sebe“, neposypali si hlavy tunou popela nebo nějak „užitečně“ nepřispěli k procesu vylučování, byli ztraceni. „Zachránit“ je v některých případech mohli případní vlivní zastánci či vlastní pohnutý životopis – třeba vytetované osvětimské číslo na paži. – Pogromistická nálada se šířila zemí jak stepní požár. Netekla při tom kádrovacím masakru krev, nýbrž nervy, a to nikoliv jen kritikům, nýbrž i stoupencům posrpnového režimu. „Proč mi berou stranu? Proč mi berou Sovětský svaz?“ naříkal jistý důstojník. To se spletli, že ho vyrazili. Byl by věrný až za hrob a sloužil by oddaněji než pes. – Byly ovšem i příhody zcela opačné. Jedna z nich je obzvlášť pikantní: Mladý vědecký pracovník Ekonomického ústavu Čs. akademie věd, čerstvě vyškrtnutý ze strany, se u tramvaje v Jindřišské ulici potkal s předsedou prověrkové komise. „Mrzí tě to, soudruhu, moc?“ zajímal se účastně předseda komise. Druhý den – měkká duše – se postaral o to, aby byl mladý vědec vzat do strany zpátky. Dotyčný byl z toho nešťastný. Další den mu svitla naděje – kvóta vyhození nebyla v ústavu splněna. i sedl a napsal dopis v tom znění, že si nezaslouží být členem KSČ. Konečně ho tedy vyškrtli! – Jestlipak on této své neobyčejné usilovnosti někdy nezalitoval?

Atmosféra čistek v Československu na počátku 70. let nezadržitelně bytněla a houstla. Hledání nových míst bylo pro vyhozence smutné dobrodružství. „To musíte jít zrovna k nám?“ reptali na leckterém osobním oddělení, byť šlo třeba o málo placené místo ve skladu. Mou kolegyni, pohlednou mladou ženu s univerzitním diplomem, chtěl dát vedoucí jednoho kádrového oddělení dokonce vyvést a vyhrožoval jí policií. „A ven!“ křičel na ni, pobouřen jejím sdělením, že byla zaměstnána v tisku a je vyloučena z komunistické strany. Pokládal za nebetyčnou drzost, že se takováto persóna uchází o inzerované místo v podatelně. Jindy zas přijetí vyhozence neschválil bdělý stranický výbor...

Kádrovačka na ředitelství podniku Klenoty (překvapivě patřily do tohoto ranku i bazary) mi mezi čtyřma očima řekla: „Jste mi sympatická, soudružko, z dotazníku vidím, že jste se musela vylízávat z malých poměrů jako já, a nám byste se na libeňský bazar hodila, když umíte těsnopis a psát na stroji, ale podle příkazu můžeme lidi, jako jste vy, zařazovat pouze na manuální práci.“ – Kamarád Laco – talentovaný mladý historik z Banské Bystrice – mi v téže době, v říjnu 1970, píše: „Milá Olinka, som tesne pred sťahovaním do iného mesta a ani za Boha neviem nájsť miesto. Práve som čítal, že jeden závod v tom inom meste hľadá pomocných pracovníkov k bágrom a že je možnosť vyučiť sa za kvalifikovaného robotníka (bagristu). Tak sa o to pokusím, ako sa pokúšam o mnoho iných vecí. Ale o tých inokedy.“

Tzv. kádrové předpoklady bez ostychu vyžadovaly nejen inzeráty v rubrikách „volná místa“, nýbrž i v rubrikách „seznámení“. Nebylo radno dát se dohromady s někým, kdo je neměl. Nevypadalo to v osobních dotaznících dobře a mělo to dopad na celou rodinu. v těžkých existenčních obtížích se ocitly statisíce lidí. Podle odhadů – připočteme-li k půlmilionu vyloučených a vyškrtnutých i členy jejich rodin a další tisíce postižených nestraníků – dosáhl podíl politicky a sociálně neplnoprávných občanů až jedné pětiny všech obyvatel republiky. Lidé začali prchat za hranice nebo se odtamtud z různých stáží a jiných pobytů nevraceli. Často šlo o uznávané odborníky z ústavů Čs. akademie věd, z vysokých škol aj. Stát tomuto masovému úniku mozků nejenom mlčky přihlížel, on ten únik prostřednictvím svých příkazů, dotazníků, prověrek a kádrováků ještě podněcoval. Bez vyžadovaných „předpokladů“ neměla kádrovací sítí proniknout ani myš! Pokud se někdo „nenáležitý“ přece jen v nějakých „strukturách“ udržel, byl vystaven opakované denunciaci i ve svém nejbližším okolí.

V duchu kouzla nechtěného objevil se tenkrát v prodejně Albatrosu na Národní třídě v Praze reklamní panel upozorňující na právě vyšlou knížku Kat Mydlář. Už po prvním dnu svého vystavení musel z výlohy pryč, neboť poutal zvýšenou pozornost kolemjdoucích. Na obálce byl kat se sekerou v ruce...

Příznačný pro ten čas je zážitek historika – vědce v oboru novější historie, který se po osmašedesátém živil pucováním oken a výloh. Našel skrze konexe cestu k přednímu politickému činiteli a přednesl mu svou žádost: bude se dál živit, jak se živí, ale chtěl by vedle toho publikovat výsledky své vědecké práce v odborných časopisech.

Přední politický činitel odpověděl přibližně takto: Nic takového! Jednou jste prohráli, tak jaképak copak. Strana se proti takovým, jako jste vy, musí bránit. Jednou vás k něčemu pustíme a kde za chvíli budem!

Podobně odpověděl šéfredaktor Rudého práva šéfredaktoru Moskevských novostí na otázku, týkající se přehodnocení událostí z roku 1968: „S těmito událostmi jsme zúčtovali. Nebudeme se vracet k jejich přehodnocení, v žádném případě naše generace. Neexistuje pro to žádný vnitřní důvod.“ – Ke zmíněnému rozhovoru mezi oběma šéfredaktory došlo v srpnu 1989, čtvrt roku před pádem berlínské zdi... Stále se to opakuje: po každé vyhrané válce, revoluci nebo převratu si vítězové myslí, že jejich triumf je na věčné časy...

Někdy v polovině devadesátých let jsem se náhodou potkala s panem B., v časech tzv. normalizace dělníkem neratovické chemičky. Jezdívali jsme společně autobusem od Bulovky na směnu D. do Spolany. Sympatický pan B. byl technik, v době prověrek suspendovaný z vedoucího místa na cechu. „Tak mě rehabilitovali,“ sděloval mi na uvítanou při onom náhodném setkání po letech. „Titíž, co mě kdysi vyhazovali...“

Co vím, z prověrek se pořizovaly záznamy a ty se jistě kdesi ukládaly. Byly to přece úřední doklady. Ve svých důsledcích poznamenaly životy statisíců lidí v tehdejším Československu. Pokud nepřišly nazmar, představují zajímavý materiál. Třeba nad nimi někde v regionálních archivech vysedávají badatelé a chystají se časem skrze prověrkové protokoly dokreslit obraz doby, v níž právě před čtyřiceti lety vrcholily mstivé čistky.

Olga Šulcová (1935) je novinářka, autorka exilových i současných Listů.

Obsah Listů 2/2010
Archiv Listů
Autoři Listů

Olga Šulcová

Účtování s poraženými

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu