Dvouměsíčník pro kulturu a dialog
„... mluvíme-li o člověku socialismu, pak to vůbec neznamená, že je to takový člověk, který vždycky znal pravdu a jehož praxe byla vždy správná. Dlouho se mýlil, aniž věděl proč, ale přitom to byl on, kdo vytvořil období kultu osobnosti, žil v něm, vyšel z něho a mohl si říci: zůstal jsem věrný tomu, co jsem byl, i když v pohledu z odstupu sám sebe odsuzuji. Vyšel jsem z té doby a jdu dál...“
(J. P. Sartre při návštěvě Prahy 1963)
V letech 1945–1948 vstoupila řada mladých lidí do KSČ. Byli mezi nimi i mladí intelektuálové, adepti umění nebo žurnalistiky, mnozí ještě studovali na vysokých školách, začínali publikovat nebo se jinak aktivně zúčastňovali veřejného života. Bylo to ještě v době, kdy členství v politické straně si mohl zvolit každý podle své politické nebo světonázorové orientace, podle svého povahového založení či osobního zájmu. Tito mladí intelektuálové, kteří tehdy ze své vůle vstupovali do komunistické strany a kteří ji po únoru 1948 svým členstvím i svými názory a projevy podporovali a horlivě přispívali k její tzv. legitimitě, jsou skupinou, která vzhledem k pozdějšímu vývoji zasluhuje pozornost. v životě české společnosti jí dvakrát připadla významná úloha. v letech, kdy byla v zajetí leninsko-stalinského dogmatu, to byla úloha převážně propagandistická a lustrační; vylučováním ze škol a pracovišť přispívali k vytváření atmosféry strachu, jenž podporoval vznik postojů umožňujících formování autoritativního byrokratického systému. Později, v šedesátých letech, kdy většina z nich toto dogma odmítla, se část této generace stala vydatnou podporou reformních snah, připravujících cestu k Pražskému jaru. Kdo byli tito mladí intelektuálové, kteří se tak nestejně zapsali do naší historie? Co je tehdy – před únorem 1948 a po něm – přivedlo do KSČ? Co v jejich bytostech při stalinských fanfárách tak silně rezonovalo? a jak se tato ozvučná deska jejich nitra později vyrovnávala s přechodem k socialistickému humanismu? Do jaké míry je tento přerod vysvětlen – včetně odpovědi na otázku po vlastní odpovědnosti za to, čím prorežimně ovlivňovali myšlení a kulturu země? a také za to, co se dělo s jejich souhlasem s odpůrci režimu v padesátých letech, kdy sami prožívali své ideové opojení? Anebo jsou dostatečným vysvětlením slova Pavla Kohouta (Kde je zakopán pes, Index 1987, s. 196), že jejich intelektuální selhání nikdy nepřerostlo v selhání morální?
Málokdo z nich měl takové znalosti, aby přesně věděl, pro co se rozhoduje. Bylo mnoho podnětů nejen intelektuálních (četba marxistické literatury, diskuse se staršími komunisty), ale také citových (fascinace mimořádnými komunistickými osobnostmi). „Člověka neformují programy, ale prožitky a vliv a přitažlivost zajímavých lidí,“ jak to vyjádřila Eva Kantůrková (Památník, 1994, s. 168). Nejčastěji se uvádí jako důvod přimknutí ke KSČ zklamání z liberalismu (hospodářská krize 30. let) a z demokracie I. republiky (Mnichov). Proti tomu stála vize spravedlivé společnosti, jak ji předkládal marxismus-leninismus, a také sympatie k osvoboditeli země, SSSR, v jehož systému viděli slibnější budoucnost. u některých působil silně osobně krutý zážitek válečných let. Nenávist k německému fašismu, který se mohl rozvinout v perfektní mašinérii smrti jen následkem předválečné blahovůle Západu, volala po protiváze. Proti přečkanému Zlu hledali nové Dobro, které by jim dalo nový impuls, novou naději, nový smysl života. Domnívali se, že slib nové budoucnosti nacházejí v sovětském systému, který se pak snažili nekompromisně uskutečnit i u nás, třebaže jeho skutečnou povahu neznali. Bylo to „masové okouzlení“, jemuž ve své tehdejší nezkušenosti podlehli? Oslepnutí falešnými představami? Anebo šlo o ztrátu pocitu vlastní odpovědnosti ve jménu předstíraného společenského zájmu, jak to vyjádřil Dominik Tatarka (v Liehmově knize Generace, 1990, s. 158): „Lidé se zříkali myšlení vlastním mozkem a pokoušeli se myslet jakýmsi vymyšleným mozkem kolektivním.“
Představy o sovětské skutečnosti, šířené tehdy komunistickou stranou, byly těžko ověřitelné. Mladí projektanti „zářných zítřků“ považovali marxismus-leninismus za dávno otestovanou teorii, úspěšně ověřenou praxí Sovětského svazu. Vyhledávali jen to, co jejich představu této „socialistické skutečnosti“ potvrzovalo, nevšímali si toho, co jí odporovalo či ji dokonce vyvracelo. Sovětský svaz byl tehdy podle nich zemí nadějí pro ty, kdo doufali po válce v radikální rozchod s minulostí. Celé tehdejší politické spektrum se přece klonilo k socialistickým (národněfrontovním) přeměnám, kterým upravoval cestu i prezident Beneš. Takže nakonec marxisticko-leninské hypotézy (tehdy závazně interpretované především Stalinem) jim byly neotřesitelnou pravdou. Přitom bylo pro ně většinou pochopitelné, že při výstavbě nového světa podle teorie marxismu-leninismu bude také třeba tvrdě postupovat proti těm, kteří by této cestě k sociálnímu a kulturnímu ráji kladli překážky či snažili se ji přerušit. v tom jim v té době byli ukazatelem spíše Lenin a Stalin než Marx či Engels.
Jeden z mladších členů této poválečné intelektuální mládeže komunismu Zdeněk Mlynář, který sám později vydatně přispěl k reformním snahám uvnitř KSČ, napsal na sklonku sedmdesátých let vysvětlující řádky o osudné záměně kruté stalinské skutečnosti za svůj mladistvý obraz socialismu: „Stáli jsme proti nepříteli s veškerou vášní, jakou může člověk v tomto věku mít. Hlavní politickou ctností při našem černobílém vidění byla samozřejmě důslednost a radikalita. (...) Poznali jsme a dychtivě jsme hltali ideologický odvar marxismu té doby. (...) a víra v komunistickou ideologii oné stalinistické provenience, kterou jsem po roce 1945 přijal já spolu s desetitisíci svých generačních vrstevníků, ospravedlňovala od začátku křižácké tažení proti nevěřícím. (...) ... byl tu jasný cíl: nepřítele zlikvidovat (tentokrát ,jako třídu‘), udělat to radikálně a bez kompromisů, a tím otevřít dveře nové, spravedlivé společnosti (tentokrát společnosti komunistické, v níž zavládne rovnost lidí, zmizí zdroje sociálních napětí a válek a dovrší se štěstí všeho lidstva). (...) Byli jsme ve skutečnosti také odpovědnými práčaty této strany, které její vedení dovedně využívalo všude, kde bylo v jeho zájmu, abychom nejenom radikálně pokřikovali, ale v rámci svých možností také jednali. Nikoho jsme ještě nesoudili a nepostavili na popraviště, ale už jsme schvalovali, že tak strana činí. Vlastníma rukama jsme prováděli jiné represe: různé prověrky a čistky, které znemožnily studium, životní uplatnění a existenci mnoha odpůrcům a kritikům naší víry z řad naší vlastní generace i z řad generací starších. a považovali jsme za přirozené, morální a spravedlivé, že jsme to my, koho politická moc, moc rodící se totalitní diktatury, hájí a preferuje. (...) ... my jsme tehdy skutečně věřili tomu, co hlásala stranická ideologie.“ Mlynář se také bez obalu přiznává ke své odpovědnosti za svou tehdejší víru: „Odpovídáme totiž také za to, čemu věříme. a právě fakt, že jsem věřil, není argumentem proti tomu, že mám podíl na vině, nýbrž je vlastně přiznáním takového podílu.“ (Mráz přichází z Kremlu, 1978, s. 5–9)
Marxisticko-leninská ideologie, která u nás po únoru 1948 dominovala, rozdělila lidstvo na „pokrokovou“ a „konzervativní“ část. Bipolarita Stalinovy teorie „zostřujícího se třídního boje“ stroze odmítla humanistickou zásadu přiznávající právo na lidskou důstojnost bez rozdílu všem. Nepřítel (buržoa, revizionista, úchylkář, zrádce) byl méně člověkem, bylo možno s ním zacházet jako s věcí, a tedy ho i likvidovat, jestliže se to jevilo pro stranu prospěšné. Bylo to odůvodněno i „zákonitostí dějin“, které ukazovaly nezvratný směr cesty.
Humanismus Marxův se v Leninově a Stalinově pojetí změnil v tvrdou mašinérii „dělání nového světa, nového socialistického člověka“ – bez ohledu na charakter a potřeby člověka a univerzální lidská práva. Tím se měnilo zcela zásadně i pojetí Dobra a Zla. Revoluční přeměna světa vyžadovala podle Lenina účelové hodnocení. v projevu k sovětské mládeži ve dvacátých letech to Lenin vyjádřil zcela neobaleně: Co slouží třídnímu boji proletariátu, to je dovoleno, to je morální, pod zorným úhlem cíle je to dokonce záslužné. Co tento boj brzdí a odsuzuje, je třeba vymýtit, zničit. Násilí je právem proletářské demokracie. – Mladí tuto Leninovu instrukci přijali a podle ní i jednali. Ještě hůře: nic je přitom neznepokojovalo. Nebyli právě choulostiví, když šlo o postih druhých. (Teprve v šedesátých letech, když manipulace zbyrokratizovaného vedení postihovala i jejich vlastní zájmy, odvážili se říci: noli tangere...) – Dobro, krásu a velikost budoucnosti chápali v perspektivě „osvobozující se třídy“. Protipólem „třídního uvědomění“ byla nenávist k nepřátelům či alespoň pohrdání jimi. Život těchto mladých intelektuálů uprostřed stejně zanícených stoupenců „nového lidství“ měl téměř náboženský charakter. Nebylo tu sice onoho prožitku „posvátna“, které zakládá každé náboženství, ale byl tu imperativ bezmezného oddání a poslušnosti ideologii, straně a jejímu vůdci, v němž se mladí komunisté přibližovali náboženskému transu. Odchýlit se od dogmatu byl smrtelný hřích. Když se kácí les, neptej se sekyry na svědomí! a že se tehdy kácelo – až hlavy praskaly...! Utopie na konci cesty však slibovala odpustky a nahrazovala představu ráje...
Když přišel rok 1956, mnozí se nad svým někdejším zápalem zamýšleli. a někteří z nich došli k závěru, že s takovým „socialismem“ se ztotožnit nemohou. Stalinismus byl negací humanismu i demokracie, neboť degradoval každého člověka na poslušný nástroj (I. Klíma, Moje šílené století, 2009, s. 455). Téměř nikdo z nich z toho ještě nevyvodil rozchod se stranou nebo s marxismem-leninismem. Mnozí tvrdí, že zůstávali ve straně proto, aby ji zhumanizovali. u některých tomu skutečně tak mohlo být (příklad za mnohé: Karel Kosík, pracující na revizi marxismu-leninismu), ale větší roli patrně hrály obavy, že strana by na vystoupení reagovala nevlídně, popřípadě i perzekucí. Každý byl v té době už natolik sevřen režimem, i sami komunisté, že nemohl beztrestně plout proti proudu. Většinou proto hledali jiný obraz socialismu, jeho jiné, racionálnější zdůvodnění, než byla původní nekritická víra v autoritativní osobnost Stalina či Gottwalda a politicky přizpůsobenou ideologii. Vraceli se k Leninovi (aniž tušili, že Lenin byl skutečný zakladatel systému neomezené moci politického vedení a iniciátor prvních masových likvidací odpůrců sovětské cesty), posléze k Marxovi i jeho raným spisům a hledali odpověď, která by jim potvrdila, že jejich orientace byla v podstatě správná (jen nesprávnými lidmi „nahoře“ k nepoznání znetvořená). Dospěli k závěru, že je třeba socialismus reformovat – nikoli v cílech, ale v prostředcích, metodách a také ve výběru vedoucích kádrů. Stali se jinými komunisty, nestalinskými, osvícenějšími. Jejich politický názor se vyvíjel. Přes změnu v chápání prostředků jak dojít k socialistickému cíli nelze jim upřít jistou integritu na rozdíl od těch, kdo měnili nikoli své názory (pokud jaké měli), nýbrž své postoje podle dobové oportunity.
Do jaké míry si toto intelektuální mládí komunismu (mluvím o generaci narozené kolem roku 1930) uvědomovalo morální odpovědnost za své postoje a aktivity z prvních let po únoru 1948? Co způsobilo, že se jejich vědomí nevzepřelo vražedným metodám režimu a ponechávalo jejich svědomí lhostejné či alespoň němé k jeho tehdejším zločinům? Jednoznačná odpověď na tuto otázku je obtížná. Člověk při všech individuálních rozdílech, s nimiž přichází na svět, je formován také společností a institucemi, v jejichž působnosti žije. Je často nesnadné odolat jejich tlaku. v rámci toho, co charakterizovalo dobu před únorem 1948 a zejména po něm, se proto přilnutí k stalinskému „socialismu“ a jeho morálce mohlo mnohému jevit jako správné rozhodnutí. Mnoho lidí přece – i obecně vážených – s komunismem sympatizovalo.
Člověk ovšem není ovlivněn jen přítomnou situací, ale také celým vývojem lidského rodu, nejvýrazněji pak svou civilizací. Tato civilizační minulost jde s námi a působí mj. i tím, že nám signalizuje některá období či ideologie jako deviaci od dosavadní cesty. v dlouhém zápase o charakter evropské civilizace zřetelně vystupuje sílící respekt k lidské osobnosti, který můžeme sledovat od Sokrata přes Krista, Augustina, vrcholnou scholastiku, přes renesanci, náboženskou reformaci, osvícenství (Kanta) až po současnou epochu kodifikovaných lidských práv, přesahujících hranice všech současných civilizací. Tento sílící respekt k individuu postupně vytlačuje inkviziční chování moci a jejích „misionářů“, které znala ještě dávnější minulost. Zakazuje například zabíjet nebo persekvovat lidi jen pro jejich odlišný názor, odlišnou barvu pleti, odlišný sociální původ atp. Stále více se prosazuje, řečeno slovy K. Poppera, „způsob lidského myšlení, ve kterém jsou důležitými hodnotami individuální svoboda, nenásilí, ochrana menšin a ochrana slabých“. (Budoucnost je otevřená, 1997, s. 119–120) Mladí komunisté, kteří byli po druhé válce zakotveni v leninsko-stalinském „marxismu“, sveřepě přehlíželi, že tzv. třídní boj chápaný jako potlačování, pronásledování a likvidace třídně stigmatizovaných „nepřátel“ (včetně „úchylkářů“ a „zrádců“) je v rozporu s humanistickým směřováním Evropy, v jejímž duchu byla formulována i původní Marxova teorie. Neboť Marx sice usiloval o politické a hospodářské zrušení kapitalismu, a tím i nadvlády buržoazie, nekázal však její perzekuci, existenční či dokonce fyzickou exekuci. s tím přišel až Lenin.
Nejpozději ve chvílích, kdy začalo masové zatýkání, masové čistky, diskriminace jinak smýšlejících, likvidace selského stavu a drobného živnostnictva se spoustou osobních a rodinných tragedií, ale zejména, když probíhaly procesy (jako byl např. s M. Horákovou, Z. Kalandrou a spol. – a později proces s R. Slánským a druhy), měl je tento humanistický nerv naší civilizace upozornit, že tu nastává deviace od morálního dědictví historie, vyvozeného z kolektivní zkušenosti lidského rodu. Stoupenci komunistického pojetí „socialismu“ však před tím zavírali oči, nechtěli vidět bezpráví a utrpení, protože se právě vznášeli k lepší budoucnosti. Teprve když sami (většinou až po šoku v roce 1956) začali vnímat, že omezení, která režim uvaloval na třídního a politického nepřítele, zasahují i jejich svobody (cenzura a manipulace shora), a když jejich myšlenkové i hodnotové „jistoty“ byly otřeseny, začali kritizovat dosavadní systém a jeho způsob vlády. Začali ověřovat dosud platnou teorii (K. Kosík, Dialektika konkrétního, 1963) a odvážili se i protestovat proti mocenské manipulaci (IV. sjezd spisovatelů, 1967). v roce 1968 pak patřili mezi ty, kteří iniciovali volání po nápravě, po obnově „demokracie ve straně“, po odstranění manipulativních praktik i policejních metod, po očištění marxismu od pokřivené interpretace, po „demokratizaci“ a humanizaci celého společenského uspořádání. Byli to stále titíž lidé? Lze vyměnit svědomí stejně důkladně jako intelektuální obraz světa? Diskontinuitu názorovou lze racionálně vysvětlit. s diskontinuitou svědomí je to složitější. Změna morálních měřítek totiž zasahuje identitu člověka hlouběji než změna názoru. Náboženské vytržení, které ze Šavla udělalo Pavla, se do ateistického života setrvalých leninovců nehodí. Uspokojivé racionální vysvětlení zatím chybí.
Jen nemnozí z nich se snažili najít také v sobě samých vysvětlení pro svou úpornou loajalitu k stalinskému režimu a pro své morální bloudění padesátými lety. Většina se uklidňovala pohodlnou argumentací, říkali: „Mýlili jsme se, nebyli jsme pravdivě informováni.“ Své pomýlení sváděli na systém stalinského „socialismu“, který je nutil k jednání podle režimních kriterií. Za myšlenkové a morální omyly podle nich nenese odpovědnost člověk jako svobodně uvažující a hodnotící bytost, ale „poměry“, režim, „dobová zakotvenost“. „Byli jsme oklamáni!“ volali dotčeně, neuvědomujíce si, že je to přiznání vlastní myšlenkové a morální nesamostatnosti. Mnozí v tomto omylu setrvávají podnes. Jiní se pokusili o upřímnou diagnózu svých tehdejších postojů, myšlenek a citů – i když jejich argumenty jsou často spíše apologií než vysvětlením.
Hlavní selhání jejich morálky i intelektu tkvělo tehdy v tom, že se nechali vést více svými představami a očekáváními než svědomím a racionální úvahou. K. Kosík, který v padesátých letech bezhlavě odsuzoval Masaryka, to později vyjádřil větou, v níž je kus sebekritiky: „Nezodpovědnost intelektuála začíná tam, kde určitou myšlenku nedomyslí nebo nepromyslí a předkládá ji veřejnosti v nehotovém a nepromyšleném stavu.“ (Liehm, Generace, s. 334). Přijímali představy propagandy nekriticky, ale o to vášnivěji je vnucovali zdráhající se společnosti. Těch ód na Sovětský svaz, na Stalina, na Gottwalda! Ideologii komunismu přijímali v zjednodušeném podání Stalinově (brožurka o dialektickém a historickém materialismu), které srozumitelně nabízelo rozřešení problémů starého světa a nabízelo víru v nový smysl života a práce. Jeho součástí byl i výhled na osobní podíl ve stavbě zářné budoucnosti. Výhled na finální utopii marxismu tak uspokojoval i jejich transcendentní potřebu, touhu po nadosobním směřování; utopie jim poskytovala náhradu za náboženskou perspektivu věčného života (kterou ve svém ateistickém přesvědčení nemohli přijmout). Věřili jinak, ale věřili.
Milan Kundera napsal později v exilu o raných padesátých letech často citovaná slova: „Těm, kteří myslí, že komunistické režimy ve střední Evropě jsou výhradně výtvorem zločinců, uniká základní pravda: zločinné režimy netvořili zločinci, ale nadšenci, přesvědčení, že objevili jedinou cestu vedoucí do ráje. Hájili ji udatně a popravili proto mnoho lidí. Později vyšlo najevo, že žádný ráj neexistuje, a nadšenci byli tedy vrahové. Tehdy začali všichni na komunisty křičet: Jste odpovědní za neštěstí země (zchudla a zpustla), za ztrátu její samostatnosti (upadla do područí Ruska), za justiční vraždy! Ti, co byli obviněni, odpovídali: Nevěděli jsme! Byli jsme oklamáni! Věřili jsme! Jsme v hloubi duše nevinni! Spor se tedy zúžil na otázku: Opravdu nevěděli? Nebo se jen tváří, že nevěděli? (...) ... základní otázka není: věděli nebo nevěděli? Nýbrž: je člověk nevinný proto, že neví?“ (Nesnesitelná lehkost bytí, 1985, s. 160)
Výstižná diagnóza. Nezodpovězena však zůstává otázka, proč bacil stalinismu mohl tak úspěšně bujet v organismu některých, zatímco jiní mu odolávali. v době, kdy Kundera o tomto problému psal, bylo ještě možno očekávat, že se tato otázka stane předmětem solidní, nevášnivé diskuse mezi těmi, kteří ze své osobní zkušenosti k tomu měli co říci. Většina však mlčela. Někteří se bránili. E. Kantůrková píše ve svém Památníku o situaci, kdy synové někdejších komunistů se rozhořčeně ptají svých otců: „Jak jste mohli...“ (vstoupit do takové strany). a Milan Šimečka (jemuž bylo v době února 1948 osmnáct let a který se později stal nesmiřitelným kritikem režimu) odpovídá svému synovi: „Protože tenkrát lepší alternativa nebyla“. o léta později, se zkušeností zhroucení komunismu, to literární vědec Miroslav Červenka vyjádřil v měsíčníku Host (9/2003) diametrálně jinak: „Už jednou někde musím říct, že nemůžu zapomenout na hanbu z toho, že jsem v mládí spolkl komunismus, vstoupil do strany a prosazoval ideologii, která byla nástrojem potlačování svobody a tvořivosti. Bylo to mezi mým sedmnáctým a třiadvacátým rokem, v době, kdy moc a násilí byly zvlášť primitivní a sebejisté. Neměl jsem pro to jiné než ideové motivace. (...) Samozřejmě se pro zdůvodnění toho bludu, toho všestranného selhání dá uvést spousta historických příčin a okolností, ale já nechci. Za prvé v týchž okolnostech žili lidé, kteří odolali. a za druhé člověk není od toho, aby podléhal dobovým determinacím, ale aby se jim vymykal; takže nese odpovědnost i za to, že to nesvedl.“
Co s tím dnes? Skuteční viníci, kteří systém řídili a jeho ideologii (propagandu) podle politické potřeby křivili, jsou dávno mrtví. Někteří z mladých, zanícených, ale politicky nezkušených a ideově nevyzrálých stoupenců marxismu-leninismu z období stalinismu časem své omyly poznali, své názory zkorigovali a snažili se o nápravu. Byli vydatným proudem reformy komunistického systému v osmašedesátém. Ke kořenům své víry, svého intelektuálního a morálního vybočení a odpovědnosti za ně se však většinou už nevraceli. Měli pádný argument: co jsme v padesátých letech nadrobili, to jsme pozdějším odporem k stalinskému režimu odčinili. Ostatně jsme si v dobách normalizace sami užili svého dost (bylo to ovšem za postoje v šedesátých letech – nikoli za podporu stalinské mašinérie padesátých let, o které je tu řeč). Na své leninsko-stalinské poblouzení v poúnorových letech uplatňují nyní argument z jiné, humanistické morálky, kterou v padesátých letech zatracovali: lidem je třeba přiznat právo na omyl a odčinění viny (což odpůrcům režimu v padesátých letech přiznáno nebylo). Podle této teze pozdější změna v myšlení a hodnocení jejich dřívější intelektuální i morální vybočení zcela odčiňovala. Znamenalo to, že nenesou žádnou odpovědnost za společenskou degradaci a perzekuci odpůrců stalinismu v padesátých letech a za osudnou deviaci naší kultury? To není otázka jen morální a psychologická, ale především historická. Historie této generace nezačíná totiž pokusem o reformu po odhalení Stalinova běsnění, který její příslušníci (právem) stavějí do popředí svých biografií, ale v letech po druhé válce a po únoru 1948, kdy se kultu Stalinovy osobnosti a jeho výkladu „socialismu“ dobrovolně upisovala. Změně jejich myšlení v pozdějších letech věnuje nyní historiografie zvýšenou pozornost. (Za mnohé uvádím alespoň: Kopeček Michal, Hledání ztraceného smyslu revoluce. Zrod a počátky marxistického revizionismu ve střední Evropě [1953?–1960], Argo, Praha 2009. – Knapík Jiří, v zajetí moci. Kulturní politika a její aktéři 1948-1956, Libri, Praha 2006.) Tyto odborné práce sledují ovšem vývoj především po politické a intelektuální stránce, morálního aspektu se dotýkají jen okrajově. k mentalitě této generace však patří také způsob hodnocení, tj. přijaté hodnoty a normy, systém pobídek, zákazů a pravidel, jímž se řídilo jejich chování. Tuto morální složku života nelze lehkomyslně z historie vylučovat. Zde je v našem poznání a mentální terapii ještě citelná mezera.
Jak se padesátá léta vzdalují, problém morálního selhání celé jedné generace vybledává. i Z. Mlynář, který v sedmdesátých letech nejotevřeněji přiznal podíl své generace na represích proti odpůrcům režimu, své confessiones po návratu z exilu zřetelně relativoval. Poukazoval na to, že tato doba nebyla jen léty perzekuce, ale také normálního života, v němž lidé měli i své radosti a zážitky osobního či rodinného štěstí. To ovšem lze s přivřením očí říci o každém období. a Kundera, který otázku položil, k jejímu zodpovědění rovněž už nepřispěl. Nic nového k ní nepřinesly ani nedávno vydané paměti Ivana Klímy (Moje šílené století, Academia, Praha 2009). Autor sice tvrdě odsoudil komunistickou stranu, do které jako oktaván vstoupil, ale své setrvání v ní v padesátých letech nedovedl vysvětlit jinak než svou mladistvou naivitou a pozdějším strachem. Pro naše poměry tak otázka po odpovědnosti „nevědoucích“ zůstala stát zhruba tam, kde byla v osmdesátých letech. Ani ti, kteří padesátá léta prožili, ani historikové se k ní už nevracejí.
Možná, že je to tak dobře. Anebo snad není...?
Ondřej Vaculík:
Člověk jménem Rour
Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem
Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát
Anna Militzová:
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse
Jurij Andruchovyč:
Rekreace aneb Slavnosti Vzkříeného Ducha
Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy
Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?
Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.
Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!
Mapa webu - přehled článků a struktury webu.
Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.
Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu
Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce.
Statistiky.
