Jan Rychlík

Dvě perspektivy České republiky

Nejprve jeden malý výlet do historie. 8. června 1992 se v Brně sešli představitelé ODS a HZDS, vítězové právě skončených druhých svobodných voleb, aby jednali o státoprávním uspořádání Československa. Mečiarovo Hnutí za demokratické Slovensko navrhlo přeměnu federace ve volnou unii, ve které by obě republiky měly úplnou svrchovanost včetně vlastní mezinárodněprávní subjektivity. Společné záležitosti měly řešit paritně složené výbory na základě konsensu českých a slovenských zástupců. Tehdejší předseda Obřanské demokratické strany Václav Klaus označil návrh za nepřijatelný. Správně totiž okamžitě pochopil zásadní nedostatek slovenského návrhu: v případě, že slovensko-českého konsensu nebude dosaženo, což by se dříve či později muselo stát, by totiž nastal politický pat, který by vedl k hospodářskému chaosu a nakonec k rozpadu unie. Na schůzce představitelů ODS a HZDS v Bratislavě 19.–20. června 1992 nakonec ODS ústy Václava Klause otevřeně deklarovala, že místo nějaké nepovedené a nefunkční unie dává přednost úplnému rozdělení ČSFR.

Ve stejné době probíhal z hlediska evropských dějin epochální proces: z dosavadního Evropského společenství se zrodila Evropská unie, první evropská hospodářská i politická integrace od doby Karla Velikého. Realizoval se tak sen mnoha generací. i Česká republika vstoupila na základě referenda v roce 2004 do tohoto uskupení. Původní evropská integrace, vzniklá podpisem římských dohod v roce 1957, sdružovala šest států, které společné záležitosti řešily na základě vzájemné dohody. Dnes má Evropská unie dvacet sedm států s perspektivou brzkého rozšíření na dvacet devět (přistoupením Chorvatska a Islandu). Každému musí být jasné, že tak obrovský kolos už nemůže fungovat na základě konsensu členských států, protože v takovém případě by se nebylo možné dohodnout na ničem, ale že jediným řešením je rozšíření zásady většinového rozhodování. a každý rozumný člověk také pochopí, že tento kolos se neobejde bez jednotného a poměrně silného centrálního politického vedení, protože bez něj by se brzy začala rozpadat i ekonomická integrace. Suverenita jednotlivých států Unie proto musí být poměrně zásadním způsobem omezena. Návrat od Evropské unie k pouhému Evropskému hospodářskému společenství, o kterém sní Václav Klaus a naši euroskeptici, není z objektivních důvodů možný. Je těžko pochopitelné, že právě Václav Klaus, který v roce 1992 správně označil Mečiarem navrhovanou dvoučlennou česko-slovenskou unii za nefunkční, se dnes domnívá, že unie sedmadvacetičlenná, budovaná v zásadě na stejných principech, jaké prosazoval Mečiar, funkční být může. a je neméně zajímavé, že naši euroskeptici a odpůrci Lisabonské smlouvy dnes používají naprosto stejných argumentů jako v letech 1991–1992 Mečiarovo HZDS. To totiž také nebylo proti společnému státu s Čechy, „pouze“ žádalo, aby Slovensko mělo úplnou svrchovanost a řešilo si všechny věci samo bez zásahů federálních institucí. Samozřejmě, něco podobného nebylo možné.

Dnešní euroskeptici nejsou sice proti Evropské unii, ale i oni žádají Unii „jinou“, ve které by státy byly „suverénní“ a nemusely by poslouchat „bruselskou byrokracii“. Někteří euroskeptici došli tak daleko, že zpochybňují nutnost zavedení eura pro Českou republiku s odůvodněním, že stávající stav je po nás ekonomicky výhodnější. Úmyslně přitom pomíjejí politickou stránkou problému, totiž že jednotná Evropa potřebuje i jednotnou měnu.

Řekněme si to otevřeně: žádná „jiná“ Evropská unie ve skutečnosti není a v delší časové perspektivě existují jen dvě varianty dalšího vývoje. První je pokračování další integrace, která povede přes zavedení evropských daní placených přímo do rozpočtu Unie a zřízení evropské armády k postupnému vytvoření Evropy jako jednotného subjektu mezinárodního práva. Konečným stádiem vývoje tedy bude Evropská federace, kde si jednotlivé členské státy zcela podrží své pravomoci v otázkách regionálního významu a především v záležitostech jazykových, školských. kulturních a náboženských, avšak záležitosti zásadního významu, především pak ty, které se týkají zahraniční politiky, budou řešeny společně a centrálně. Takováto Evropská federace bude důstojným partnerem jak Rusku a Číně, tak i Spojeným státům americkým. Bude dostatečně silná na to, aby se uhájila hospodářsky a – bude-li to nutné – i vojensky navenek, ale i na to, aby zabránila vnitřním zmatkům a rozporům. a samozřejmě bude nemožné, aby například cizí stát zavedl pro občany jen jednoho státu Evropské federace vízovou povinnost, jako to udělala minulý rok Kanada vůči České republice. Základními stavebními kameny příští Evropské federace přitom při postupující integraci už nebudou nutně muset být jen dnes existující národní státy, ale i regiony, především pokud jsou obývány národnostně odlišným obyvatelstvem. v rámci takto postavené Evropské federace bude tedy možné i uspokojení státoprávních požadavků těch národů, které dnes v Evropě nemají své státy, jako jsou Baskové, Katalánci, Vlámové aj. Samozřejmě že cesta k Evropské federaci bude dlouhá a její konečná podoba bude zřejmě teprve záležitostí příštího století.

A pak je zde druhá možnost: postupná eroze současné Evropské unie pod heslem „boje za suverenitu“. Tato cesta v delším časovém horizontu nutně skončí totálním rozpadem Unie, zavedením celních bariér mezi někdejšími členskými státy a znovuvzkříšením starých teritoriálních sporů, tak častých až do poloviny 20. století.

Z hlediska České republiky je zde ovšem ještě další vývojová možnost: protože potížisty (troublemakers) nemají nikde rádi, bude Česku nakonec naznačeno, aby samo z Evropské unie vystoupilo, anebo z ní bude vyloučeno, a další integrace bude probíhat bez něj. Česká republika bude zcela suverénní, ale mýlil by se každý, kdo by se domníval, že pak Češi budou rozhodovat nezávisle na tom, co zbytek Evropy chce. Ve skutečnosti budou muset i nadále poslouchat „bruselskou administrativu“ a jediný rozdíl bude v tom, že už do evropských záležitostí nebudou moci mluvit. Česko jako malý stát bude totiž za jakéhokoliv uspořádání evropských poměrů vždy podřízené vůli velkých států. To vyplývá ze zásady práva silnějšího, které je ve skutečnosti základním principem mezinárodních vztahů.

Václav Klaus nakonec ratifikoval za Českou republiku Lisabonskou smlouvu pouze bez platnosti Listiny základních práv Unie, tedy žádá dodatečně to, co si během ratifikačního procesu vyjednalo Polsko a Velká Británie. Odůvodnil to tím, že tak má být zabráněno tomu, aby se sudetští Němci mohli u evropského soudu domáhat zabaveného majetku. Uznávám, že je to chytře vymyšleno: strašení sudetskými Němci a jejich majetkovými nároky bohužel na většinu českého obyvatelstva stále zabírá, neboť mnoho lidí je stále ještě přesvědčeno, že naši bývalí němečtí spoluobčané nemají ve svých osmdesáti a více letech jinou starost než jak se dostat ke svým starým chalupám v českém pohraničí. o sudetské Němce přitom vůbec nešlo: cílem bylo Lisabonskou smlouvu buď vůbec potopit, anebo z ní alespoň vytrhnout její sociální obsah, který byl pravici největším trnem v oku. Česká výjimka ovšem zatím neplatí: ostatní státy ji mají ratifikovat teprve při nejbližším rozšiřování EU. Lze jen doufat, že ji ratifikovat nebudou.

Jan Rychlík (1954) je historik a publicista, profesor Univerzity Karlovy; patřil k okruhu spolupracovníků Mostů.

Obsah Listů 2/2010
Archiv Listů
Autoři Listů

Jan Rychlík

Dvě perspektivy České republiky

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu