A. J. Liehm

Intelektuálové

Zeď padala v Evropě až do konce roku. Poslední vzpomínkovou slavnost, na kterou jsem dorazil, uspořádal v Paříži Goethe Institut společně s Rumunským centrem pod titulem Evropští intelektuálové po pádu zdi. Účastníci a debatéři byli však nakonec jenom tzv. východoevropští plus Francouzi a jeden Němec. Nicméně nebylo to tak docela bez zajímavosti.

Hodně se debatovalo o tom, kdo nebo co jsou vlastně intelektuálové. Ve francouzštině je toto označení spojeno s povoláním, jde především o ty, co nepracují rukama a mají nějaké vzdělání. Intelektuál je třeba každý gymnaziální učitel. Angličtina na tohle neslyší, slovníky navrhují hned několik definicí a znají kategorii tzv. „public intellectuals“, to jest ty, co se vyjadřují v médiích. Na pařížském sympóziu si to přeložili jako „intellectuels publics“, což ovšem připomínalo spíš dámy, co postávají na nárožích a v uličkách kolem ulice St. Denis. Účastníci i obecenstvo se pochechtávali, ale mně to nepřišlo tak docela od věci, zejména po, pádu zdi. V Americe je to označení málem nadávka. V tomhle ohledu jsme zřejmě i u nás už také světoví, a ne od včerejška. Mnozí si ještě vzpomenou, jak k nám intelektuálové přivolali Sovětskou armádu a nebýt jich mohli jsme si žít ve vepřoknedlozelovém komunismu a čekat, až nám ta zeď spadne na hlavu. Jestli se nemýlím, zůstali jsme tomu přesvědčení věrní a i v tomhle, jako v tolika jiných věcech, by se svět měl od nás učit. I tu Ameriku jsme nejen dohonili, ale dokonce předběhli. Ale už se to začíná na planetě vědět.

Ale kdo jsou tedy vlastně intelektuálové? Nechám francouzským, anglickým (asi i ruským) slovníkům i Wikipedii, ať si to rozeberou. Za sebe jenom zopakuji, že pro mě je intelektuál školami nevzdělaný pologramotný český písmák, který kdysi v noci v lese předčítal negramotným vesničanům českou bibli.

Když se zamyslíme, vyplyne z toho, že pro intelektuála je důležitá právě ta zeď, do které bije hlavou, všelijak se do ní opírá a zkouší její pevnost. Není divu, že tak často zůstanou ležet na jejím úpatí, takže se po nich potom dá ta zeď lépe přelézt. Tím líp, čím je jich víc, ale stačí i jeden, jak kdysi upozornil Karel Kosík na Husově příkladu.

Zeď je ovšem nejenom překážka, ale nepřítel. Co však když spadne a z nepřítele zůstanou trosky? Jak bylo dobře za studené války, zeď-nepřítel byla zřejmá, každý věděl, kam se má napřít, a všichni mu tleskali. Kdežto dnes – zdí je tolik, že se v tom našinec nevyzná, ba ani odborníci (intelektuálové jsou všechno jiné, jenom ne odborníci, jako kdysi ten písmák). Krize totiž zdaleka není jenom ekonomická. Filozofové? Snad někdy. Spisovatelé? Ale kde je vzít?

A tak si ten evropský intelektuál po pádu zdi – abychom zůstali u věci – ve své nostalgii po studené válce musel zeď-nepřítele zase najít, aby ho bylo dobře vidět a bylo to každému jasné. Pokud bude místo zdi jenom kamení, tím líp. Budeme aspoň tvrdit, že to kamení se může zase stát stavebním materiálem pro novou zeď-nepřítele, bez níž se intelektuálům tak těžko žije a místo statečného boje abychom psali dopisy.

Jak se na tom – mém posledním – sympóziu ukázalo, studená válka nám chybí. Nejen na východě, v tomhle je Evropa už dnes jen jedna. I její intelektuálové. Kdo jsou, co jsou? To jsem vlastně neřekl a asi to ani nevím. Pochodovali maršálové, tančili pardálové... Možná hledejme tímhle směrem.

A. J. Liehm

Obsah Listů 1/2010
Archiv Listů
Autoři Listů

A. J. Liehm

Intelektuálové

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu