Nejmenovaná známá politička vystudovala za nejasných okolností během podezřele krátké doby Právnickou fakultu v Plzni a hrozí jí kromě ostudy také ztráta diplomu. Na oné škole vystudovalo za podobných okolností více politiků a podnikatelů různého druhu. Předseda Senátu, shodou okolností ze stejné strany jako ona politička, se k nelichotivé kauze vyjádřil v Lidových novinách: Ať u studenti udělali jakoukoliv chybu, tak zásadní viník je fakulta, která umonila, aby se chyby, a moná podvody staly. Budi. Vzápětí ovšem dávný absolvent lékařské fakulty dodává: Všichni, kdo jsme studovali, si pamatujeme, e jsme chtěli projít. To jistě. Ale projít i za cenu podvodu?
Vybavuje se mi jedna historka. Do přijímacího řízení na vysokou školu se přihlásil mladý mu, jeho matka se rozvedla s japonským manelem a vrátila se se synem do rodného Česka. Mladík byl prodchnut soutěivým duchem japonského školství, na vysokou školu byl přijat. Pouze nemohl pochopit, proč si čeští kolegové během přijímacího testu mezi sebou napovídali a vyměňovali si taháky. Nešlo mu na rozum, proč někdo můe pomáhat konkurentovi, kdy se nemusí dostat na studium kvůli tomu, e pomohl třeba sympatické spoluačce ze střední školy. Nehledě na monost oprávněné sankce, která hrozí při odhalení nápovědy. Tento mladý mu, ztělesňující sílu kulturních rozdílů, nezail české školství, kde jsou nápověda a opisování běné a kde se říká, e se učí jenom hlupáci, protoe všechno se dá zařídit tahákem, nově i mobilním telefonem. V praktickém ivotě jsou stejně snaivci se samými jedničkami neupotřebitelní a rozhodují mnohem podstatnější věci ne vysvědčení nebo červený diplom. Vše se dá získat vzájemnou výpomocí, rodinnými známostmi nebo drobným úhybným manévrem. Pravidla jsou od toho, aby si je člověk zlidštil. Kampak na nás se školním řádem, dopravními předpisy, výběrovým řízením nebo daňovými zákony. Můeš podvádět, ale nesmí tě přistihnout. Kdy tě nikdo nechytí, vlastně jsi ani nepodváděl. Kdo nepodvádí okolí, podvádí rodinu. Říká se tomu šikovnost. A kdy to úspěšně funguje od základní školy, proč by to nešlo i na škole vysoké. Je-li to zavedené mezi studenty, proč by to nešlo i mezi pedagogy, politiky nebo podnikateli.
Před rokem 1989 získávali lehce akademické tituly straničtí funkcionáři nebo příslušníci profesí preferovaných státem. V době vlády jedné strany to nikoho nepřekvapovalo a v rámci dobových pravidel se to stalo téměř systémovou záleitostí. A v polistopadové době? U jsme zapomněli na poslance, kteří v roce 1996 odstupovali z funkcí, protoe se neoprávněně nechali titulovat jako doktoři práv. Koketování akademické sféry s politiky nepřispívá k rozvoji akademických svobod a můe se jevit jako důsledek finanční závislosti vysokých škol na rozhodování vrcholných politických institucí. Občas jako by se udělování titulů honoris causa pletlo s řádným akademickým řízením, kterým musí projít vysokoškolští pedagogové. Potom nepřekvapuje, jak nekonzervativním způsobem získala titul univerzitního profesora třeba hlava našeho státu. Spory docentů a profesorů o původnost vědeckých děl, která publikovali, sleduje jenom pár odborníků, laikové takové debaty povaují za pouhý akademický folklór. A pokud poslanec, který získá malý doktorát za nepřiměřeně krátký text, uzná chybu a titul hodlá před komisí odborníků znovu obhájit, povaujeme to za nadlidské hrdinství a div ne za osobní oběť. Vadí někomu, e poslanec vykonával několik let funkci předsedy Ústavněprávního výboru a rozhodoval o věcech, které mu předkládali renomovaní právníci s tituly ověřenými akademickou obcí i praxí? A e z pohledu právnické profese obdobný laik stojí také v čele takového výboru v Senátu? Buďto politikům nejde o odbornost v zásadních věcech státu, nebo mezi sebou odborníky nemají. Moná je ani nepotřebují.
Máte-li zájem, můete si zkusit malý domácí úkol. Prolistujte si pár knih nebo se posaďte k internetu a připravte si tahák s definicemi pojmů právní stát a občanská společnost. Při písemném testu na právnické fakultě se vám to můe hodit, ale v praxi jsou taková slova zcela zbytečná a nepouitelná. Nicméně za splnění domácího úkolu si můete zkusmo udělit zápočet, při troše odvahy i nějaký akademický titul. Sice malý, ale váš.
Ondřej Vaculík:
Člověk jménem Rour
Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem
Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát
Anna Militzová:
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse
Jurij Andruchovyč:
Rekreace aneb Slavnosti Vzkříeného Ducha
Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze enevy
Jiří Weil:
trasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?
Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.
Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!
Mapa webu - přehled článků a struktury webu.
Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.
Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu
Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.