Ivana Lažanská

Smíření... a poklady v kontejneru

V Listech 6/1999 jsme psali, že na úpatí hory Velíš u Jičína byl vztyčen a odhalen smírčí kříž. Byla to jedinečná slavnost: vztyčení a odhalení smírčího kříže vykonali představitelé církve katolické i protestantské, společnou rukou zasadili svěží mladé lipky. Když od té doby uplynulo deset let, nedalo mi a jela jsem se ke kříži podívat. Jsem potěšena: ten bohulibý počin nezapadl, ke kříži jde malé zpívající procesí, před křížem se rozestoupí do půlkruhu, ztiší se a čeká na bohoslužbu. Představitelé církví – katolické a protestantských – šli už v talárech, takže za chviličku zazní přivítání: „Chceme vyjádřit, že při sobě jako církve stojíme a chceme být v Kristu jednotní. Dnešním setkáním vyjadřujeme, že už nás nic nerozdělí, že je Kristus jeden, nerozdělen, že on je hlavou a my jeho tělem“. Poté následovalo vyznání vin a prosby za odpuštění hříchů, čtení evangelia, písně a přímluvné modlitby. Jedna z nich zněla: „Dej nám dobré autority, jež vidí sílu ve službě druhým... Za to Tě prosíme, Pane, vyslyš nás!“ Zatímco znělo sborové amen, žena vedle mne pronesla polohlasem: „Kéž by na něj dali!“ A pokřižovala se. Zeptala jsem se: „Vy nejste spokojena s našimi politickými autoritami?“ „Že se tak ptáte!“ odsekla. „Vy snad ano?“

Zprávu jsem měla Listům poslat hned loni; nedostala jsem se k tomu pro marné, a tudíž zbytečné sledování politických autorit, zda už přestanou se vzájemným osočováním a hádkami. Snad do příštího desetiletí smírčího kříže? Což kdyby si Paroubek s Topolánkem nějaký vytesali, vztyčili a řídili se jeho účelem a smyslem? Pro nás i pro budoucí...

–

Počátkem ledna proběhla televizí zpráva, že byly vyhozeny do kontejneru našetřené miliony, v prvním případě ukryté v botách, v jiném mezi papíry. Vyhazovač samozřejmě nevěděl, že příslušník rodiny takto spoří pro rodinné blaho, proto při úklidu vzaly miliony za své. Šlo se pak do kontejnerů a sběren, přehrabovalo, plakalo, leč marnost nad marnost. Já mám štěstí; nacházím v kontejneru na papír poklady, aniž jej přehrabu. Často jsou jen tak pohozeny vedle nebo pod ním, stačí se sehnout, sebrat a pelášit domů. Tak jsem si obohatila knihovnu o tři díly Tisíce let české poezie, o libreta Smetanových oper, zdvojila jsem si Jiráskovy spisy (mám vnuky a pravnuky a třeba se už víckrát Jirásek vydávat nebude, odkud pak budou čerpat vědomí sounáležitosti s historií země svých předků a prapředků?), Wolkera, Nezvala, k historickým románům jsem zařadila Mistra Kampana a několik spisků o Janu Husovi. Naposled byl nálezem Český román Olgy Scheinpflugové. Nikdy jsem jej neměla v ruce, jen ze školy jsem si pamatovala, že jej napsala. Proto jsem se do něj pustila hned v tramvaji. A co stránka, to překvapení. Z pohledu dnes vydávané literatury jsem se domnívala, že budu číst románky o někdejších celebritách a jevištních souputnících známé herečky. Vůbec ne. Řádek za řádkou mi odhaluje bohatý vnitřní život Karla Čapka a jeho přátel; dočítám se o velkých českých lidech, kteří do své velikosti dospívali a dospěli pod moudrým vlivem demokrata Masaryka. Český román jako román o české inteligenci a demokracii, který bez patosu a přece vroucně dokumentuje jednu historickou epochu vlasti, bych doporučila dějepisářům vzít na pomoc při výuce poznávání první, masarykovské republiky. Výklad nebude stereotypně nudný, naopak, vzbudí dobré emoce, zájem o hlubší poznávání sebe sama jako občana svého státu i EU.

Ivana Lažanská

Obsah Listů 1/2010
Archiv Listů
Autoři Listů

Ivana Lažanská

Smíření... a poklady v kontejneru

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu