Andrzej Stasiuk

Herta Müllerová

Je třeba začít tím, že moje manželka a já jsme polskými nakladateli Herty Müllerové. Během sedmi let jsme vydali sedm jejích knih. V zásadě jsme německou literaturu nevydávali, Herta ovšem psala sice německy, ale narodila se, vyrostla a část dospělého života strávila v Rumunsku. Literárně taky nikdy Rumunsko neopustila. A to nás na začátku zaujalo nejvíc: obraz Ceauşescova totalitního státu viděný očima německy mluvící spisovatelky. Hertino němectví dodávalo jejímu vyprávění jistý odstup, který způsoboval, že její popis je přesný, krutý a těžko snesitelný. Müllerová vynalezla jazyk citelný jako mučení.

Jednoho léta jsme se vydali do Nitchidorfu. V této vesnici nedaleko Temešváru se narodila a vyrostla. Věnovala jí svůj románový debut Nížiny, Niederungen. Chtěli jsme ty končiny spatřit, protože je dobré znát místo, jehož se dotýká spisovatelova mysl.

Vesnice ležela na rovině beze stromů. Domy stály podél několika ulic, které se pravoúhle křižovaly. Hned za zástavbou se ulice měnily v bahnité cesty vedoucí do hloubi nekonečných polí. Mizely na obzoru. Uprostřed vesnice stál kostel s barokní věží. Působil zanedbaně. Obyvatelé se po nás dívali nedůvěřivě. Kdoví kdy tady viděli cizího pocestného? To nebyl turistický kraj. Okolí působilo uboze a zapomenutě. Habsburkové sem v 18. století stěhovali německé kolonisty, Šváby, aby obhospodařili žírnou půdu Banátu. Kolem byly stovky let celé vesnice německé. Za druhé světové války muži sloužili v SS a ve wermachtu. Hertin otec byl v SS. Spisovatelka v rozhovorech vzpomíná, že když se opil, zpíval esesácké vojenské písničky. Ostatně skoro všichni muži si po večerech opilecky pozpěvovali tento repertoár. Vesnice byla prostě za války i potom hitlerovská. Tak jako celé Rumunsko, bojující do posledních dní války po boku třetí říše. Potom nastal komunismus a muži už jen v opilosti a ve vlastním kruhu zpívali dávné písně. Přešli z jednoho totalitarismu do druhého. Jenže ten druhý byl nenáviděn dvojnásob, nejen že byl totiž komunistický, ale navíc ještě cizí – rumunský. A banátští Němci odjakživa cítili nad Rumuny civilizační a kulturní převahu. Ne-li rovnou pohrdání. A museli s tím žít, zpívajíce, uzavřeni mezi čtyřmi zdmi, své dávné hrdinské písně.

„Bylo mi jasné, že jsem se narodila na straně těch, kteří byli odpovědni za zločiny nacismu. Sice jsem s tím nemohla nic nadělat, ale hlavou mi stále vrtalo pomyšlení, že můj otec to nejdřív všechno uviděl, načež mě zplodil. Vrátil se přece ze zajetí, a teprve pak se oženil s mou matkou, takže měl v sobě celou tu válku.“ Tak to Herta Müllerová řekla v rozhovoru, který poskytla roku 2008 své polské překladatelce.

To jsou zvláštní a dojemná slova. Spisovatelka se nezmiňuje o dědění viny. Její světový názor je nadmíru racionální: Odpovídáme jen za vlastní činy. Pokud se naši rodiče chovali špatně, máme právo to hodnotit a nic jim nedlužíme. Zároveň je však přece obraz otce esesmana, který se vrátil z války prosycen, nasáknut jejími hrůzami a který celý ten děs předává v aktu početí dceři, stejně tak iracionální, jako otřesný. Dospívající dívka čte Paula Celana a po večerech poslouchá nacistické odrhovačky. Poznává dějiny a žije ve stínu otce, jehož život je prosáklý pachem hnijících a hořících mrtvol. Matka, která ji zrodila, uléhá každé noci ke spánku vedle toho člověka a ráno mu připravuje a skládá na židli čisté oblečení. Je krví jejich krve a kostí jejich kostí. Žije v dusné atmosféře vesnice, ve které má skoro každý dům své potlačené válečné tajemství, své bázlivé mlčení a opilecké popěvky. Nikdo tady nelituje vlastních činů, ale jen prohrané války. Někdy se jenom ten či onen zmíní, že Němci dělali totéž co Rusové.

Museli jsme jet do Nitchidorfu, abychom cokoliv pochopili. Představoval jsem si holčičku, která začíná všechno chápat, ale nemá za kým jít, aby mu o tom řekla. Kolem je pouze mlčící rodina, mlčící vesnice, a dál pole po obzor. V zimě bílá a zamrzlá, na podzim a za časného jara černá a blátivá. Někde za obzorem žijí Rumuni, jimiž se ve vesnici opovrhuje a jejichž jazyk se holčička naučí teprve ve škole. Nitchidorf byl jak ostrov nebo jako zbloudilý koráb, na němž opilí mužové prozpěvovali dávné písně. Nešlo utéci, nešlo se přidat ke zpěvu.

„Nížiny“ jsou plné tmavých, skoro nehybných obrazů každodennosti. Dítě, které je vypráví, necítí ani na chvíli radost. Ve světě dospělých pro ně není místa. Zdá se, že v tom světě vůbec není místo pro dětství. Jsou tu ochlupená a těžká těla dospělých, je maso a krev zabíjených zvířat, je tu každodenní pití a zpěv. A ticho, absolutní ticho, které se uzavřelo nad minulostí. Při čtení, když člověk vstupuje mezi ty obrazy, nemůže se ubránit dojmu, že se všechno odehrává v příšeří, ve sklepě nebo po smrti.

Ale po opuštění vesnice, po útěku do světa to vůbec není lepší. Svět je Ceauşescovo Rumunsko. V Evropě byl kromě albánského právě rumunský komunismus nejkrutější a zároveň nejšílenější. Zatímco se jiné „diktatury proletariátu“ s plynutím let umírňovaly, vypadávaly jim zuby, přistupovaly na kompromisy a nahrazovaly ideologii pragmatičností, v Rumunsku to bylo naopak. Dělo se tak proto, že Ceauşescu byl opravdový diktátor a opravdový šílenec. Jeho paranoia a megalomanie se postupem času prohlubují a osmdesátá léta představují vrchol. Když se v Evropě komunismus začíná zachvívat, Rumunsko směřuje k utopii. Drákula z Bukurešti boří celé čtvrti a staví si mramorový pozlacený palác, po Pentagonu druhou největší stavbu na světě. Každý den mění oblek, a ten starý se musí spálit. Ve svém hedvábném šatu, z černým labradorem, kterému letadlo dodává pokrm z Londýna, plánuje velkou přestavbu země. Chce odstranit z povrchu zemského několik tisíc rumunských vesnic. Zřejmě proto, aby zapomněl na své Scorniceşti – truchlivou díru na valašské rovině, kde přišel na svět. Génius, který nedokázal ukončit ani ševcovský kurs, chce přestěhovat všechny vesničany do poschoďových betonových paneláků. Tak si představuje pokrok. Zároveň v zemi panuje hlad, chybí proud, ve studených a tmavých nemocnicích umírají novorozenci, a zároveň se vyhlašuje pobídka, aby ženy rodily aspoň pět dětí. Rumunsko má totiž být veliké a silné. Ne nadarmo je podle diktátora a jeho mudrců dědicem starověkého Říma. V kancelářích a továrnách se provádějí gynekologické kontroly kvůli možným ilegálním potratům. Polští překupníci pašují antibiotikum jménem Biseptol. Rumunské ženy ho používají vaginálně jako antikoncepční prostředek. V zemi vládne tajná policie Securitate. Všichni jsou sledováni. Upřímné rozhovory vedou lidé jenom v nebližším kruhu a šeptem. Müllerová se dozví až po letech, již po odchodu, že na ni donášela její nejlepší přítelkyně. Její přítel se oběsí, protože duševně nevydrží výslechy. Ona sama odmítá spolupráci s tajnou policií. Securitate ji sleduje, vyslýchá, duševně trýzní, vyhrožuje smrtí. V jednom z rozhovorů vypráví, jak si jednoho dne nastrkala do kapsy od kabátu několik velkých kamenů a šla na břeh řeky. Od sebevraždy ustupuje, ale tvrdí, že „smrt už má nacvičenou“.

Z tohoto světa není úniku. Nanejvýš lze zaměnit tlak esesmanské minulosti za policejní mučení nyní. Těžko si tu skutečnost představit. Připomíná krutou a vytříbenou fabuli. Těžko si představit, že tak vypadal život. Těžko si představit, že život mohl tak velice připomínat cosi na způsob smrti, anebo pohřbení zaživa.

Spisovatelce je zakázáno pracovat a publikovat. Ovšem v roce 1987 jí dovolují opustit Rumunsko. Tyranův rozmar, přehlédnutí nebo kalkulace. Odjíždí do Berlína, do svobodného světa. Měla by se znovu narodit. Skutečně, píše a zveřejňuje jednu knihu za druhou. Skoro všechny se týkají jediného: života v totalitním státě. Jsou mistrovské, stejně jako nelítostné a chmurné. Někdy (v každém případě v Polsku) je slyšet hlasy, že už je toho dost, že je to nesnesitelné, že takový příběh je stěží únosný. Já si také někdy myslívám, že v jistém smyslu nad ní Ceauşescu dosáhl posmrtného upírského vítězství. Uštkl ji a poznamenal na celý život.

Müllerové psaní je anachronické. Zatvrzele se drží uplynulého a příšerného. Mohla by na všechno zapomenout. Napsat vzpomínky, poskytnout několik martyrologických rozhovorů a věnovat se blikající fascinující postmoderně, o které tak velice chceme poslouchat. Nebo se věnovat proroctvím, věštění sklonku, po čemž je poptávka vždycky. Spisovatelka nám ovšem vypráví o minulém strachu, o hrůze, když je člověk obětí, o vzdáleném království upíra. Prostě a jasně – mohla by se znovuzrodit v dobách, kdy je opakované zrození tak módní. Nakonec svět nám každý den předkládá nabídku nových vtělení. Můžeme svou osobnost libovolně konstruovat, zanedlouho, v rámci nápravy sebehodnocení, budeme modifikovat vlastní paměť. Budeme z ní odstraňovat věci bolestné a posilovat ty příjemné. Proto je anachronické a kruté psaní Herty Müllerové tak důležité. Svět touží především po amnézii. Díky ní může věřit ve svou nevinnost.

Jednoho podzimního dne jsme jeli s Hertou na východ Polska, kde se měla setkat se čtenáři. Věděl jsem, co pro ni znamená minulost a Rumunsko. A přece jsem vložil do přehrávače jednu ze svých desek s rumunskou lidovou hudbou. Přestali jsme hovořit. Vnitřek auta naplnil chraplavý hlas starého Cikána. Po chvíli se k němu tichým notováním přidala. Pamatovala si slova celé písničky.

Přeložil Václav Burian

Andrzej Stasiuk (1960) je polský prozaik a dramatik, vydávaný také v češtině a slovenštině; se svou ženou Monikou Sznajdermanovou vede významné nakladatelství Czarne.

Obsah Listů 1/2010
Archiv Listů
Autoři Listů

Andrzej Stasiuk

Herta Müllerová

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu