Lido di Dante se nachází 6 km jižně od Ravenny u jedné z nejkrásnějších pláží této oblasti. Tato oblast je stvořena pro lidi, kteří jsou rádi obklopeni přírodou. Pláž je zároveň zvláštní tím, že se nachází uprostřed piniového lesa (pineta), daleko od jakéhokoliv průmyslu. V pinetě se vyskytuje několik druhů ještěrek a stromových užovek, dikobrazi a malí pardálové. Vzdálenost pláže od kempu je 200 m a cesta k pláži vede borovým lesem, který je proslulý svými cikádami a cikádičkami. Za ním se rozkládá jedna z nejstarších nudistických (či lépe naturistických) pláží v Itálii (více než 1 km). Poblíž se nachází národní park Bevano. Přestože se Lido di Dante v posledních letech stalo vyhledávaným útočištěm lidí s problematickým vztahem k vlastnímu tělu, lze tu stále ještě prožít poklidnou dovolenou v rodinném kruhu.
www.teptour.cz a wetz
* * *
Frajírci milují okolíčko, očičkem házejí na moříčko, všecičko, všecko je od sluníčka: stínečky, Erebek, Eurydička...
Ta úleva v pinetě, kde kmeny se na sebe nedívají. Hned zavřeš oči. Ať uštknou tě hadi – jen když nic nepřipomínají.
Ostatně hadí oko – to nic nevidí, nebo nic z toho, co si umíš vysnít; tak čekej, pěkně v chládku ze sklopených víček,
až noha sklouzne, až to začne syčet – co sklouzne! – až našlápneš rozvlněnou minu (poslední metafora, nežli chytneš slinu).
* * *
Samozřejmě, že jsme museli jít na pláž, kde byla alespoň ropná či tankovací plošina, ze které vytékala nafta plnými doušky. Na snímku Pavel v plovacích šortkách. Na tomto snímku je pro změnu Pavel v plovacích šortkách s brýlemi v ruce. Zde vidíte pláž s teplým pískem a třemi studenými skopčáky. Detail tankovací plošiny. Pavel odvážně vstupuje do vodní plochy.
Nutno podotknout, že vody bylo až k hrázi celkem po pás či po prsa. Aspoň některým z nás.
Další fotka z mořského světa, právě probíhá nasazování brýlí. Hledání škeblí na dně metr hlubokého oceánu. Našel jsem ji! Plážové boty z PVC na pláži. Pohled na plážový areál. Povšimněte si prosím německých turistů umístěných za plentou (nejsou vidět). Absence
plavčíka nás netrápila. Voda... Více vody... Další voda... Opět vodní plocha. Pro změnu si
dáme ještě jednou totéž. Naháč. Ještě jeden. Šmírák. Ale nevadil... Další. Fuj, tenhle je hnusnej. A tohle už je naše šukací akcička. Pavel s Martinou. Petr s Luckou. A tady už všichni
pohromadě na hromadě. Dva čumilové. Lucka s plnýma dirkama práce. Dojezd. A ještě jeden. Pohled na vodu z jiné strany. Škeble. Detail škeblí. Trochu foukalo a byla docela i kosa.
Německé osazenstvo křičelo „flugcojk, flugcojk!“, ale na snímku vidíme přeci letadlo!
* * *
V půl páté ráno (před lovci a sběrači), v hodině, kdy se v baru draží lup, který nedopad (zlodějíčci se vytáčí), jdou staré páry k pláži.
Mají svá místa, vždy co nejblíž vodě, co je jak z celofánu vybalené modré lino; a on se dá do šroubování stínu, ona ho v zástěře napjatě pozoruje...
upraví trochu sklon... On – už už na lehátku – zabručí vzteky, a ona začne hádku, a rovnou o dceři a živoření, bez přípravy.
Když ji pak po deváté vsouká do pandičky, pohrdne jako vždycky nabízeným tričkem a – odřídí to nahý.
* * *
V dunách už ani transvestiti nekreslí klacíkem; a místním zlodějíčkům deltička snila se, když zdřímli na sluníčku: peří a lejstra, listí, střapce sítí.
Není, co ukrást. Straka čichá k sirnému komínu u stánku s piadinou. Leda verš: rybí reti jsou jak cícha, schnou, parenti dei lenzuoli, než je svinou.
Milence už tu nevystřídáš – v lodičkách nebo bez nich – i kdyby sis nohy uběhal po pinetě. Křída
pěšinek, mokrá, beze stop, i kmeny změkly, ty, o něž – na očích všem – opíral sis bohy. Je po hře. Ještěrky se rozutekly.
Clausheiner Wetz (1979 v Praze) vystudoval UMPRUM (ateliér knižní ilustrace, Juraj Horváth). Od r. 2006 pracuje v Národním technickém muzeu jako archivář a fotograf. V loňském roce vyšla v nakladatelství Beautiful Mind sbírka jeho esejí Camp. Básnické texty doposud nepublikoval.
Ondřej Vaculík:
Člověk jménem Rour
Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem
Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát
Anna Militzová:
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse
Jurij Andruchovyč:
Rekreace aneb Slavnosti Vzkříeného Ducha
Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy
Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?
Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.
Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!
Mapa webu - přehled článků a struktury webu.
Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.
Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu
Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce.
Statistiky.