Andrzej Brzeziecki

Únava z Ukrajiny?

Na okraj prezidentských voleb

Snad jen obyvatel Střední Evropy, který si pamatuje nadšení a naděje po pádu komunismu ve své zemi a následující zklamání z hrdinů opozice, kteří už za normálních podmínek nebyli tak hrdinští, solidární a úžasní, může pochopit příčiny kompromitace oranžové Ukrajiny. Nikoliv nutně omluvit, ale právě pochopit a vysvětlit.

Západoevropané tento úkaz nedovedou docela pochopit. Právě tam se nejprve začalo mluvit o „únavě z Ukrajiny“ – jak to, Ukrajinci na Majdanu tak nádherně předvedli, že chtějí do Evropy, získali si náš obdiv a důvěru, slibovali jsme jim pomoc, ale oni pět let den za dnem tento kapitál promarňovali, hádali se, zanedbávali reformy a zas a zas se hádali? Když se loni v červnu vydal polský ministr zahraničních věcí se svým německým kolegou do Kyjeva, aby Ukrajincům předložili návrhy další činnosti, museli si oba diplomaté prohlížet kyjevské pamětihodnosti, protože vládnoucí elity Ukrajiny se nemohly dohodnout, kdo by se měl se západními diplomaty setkat. Je snadné si představit tvář německého ministra. To je zářný případ, ale ne jediný. Historie pomoci poskytované Ukrajině Mezinárodním měnovým fondem je příběhem nenaplněných závazků, varování, nedodržených smluv, výstrah, že pomoc bude pozastavena. Ukrajina je dnes od euroatlantických struktur dále, než se před pěti lety mohlo zdát. Stoupenci integrace Ukrajiny ztrácejí v Evropě argumenty. Neustálá volební kampaň – včetně prezidentské volby jsme od oranžové revoluce měli už tři (a s volbami do samospráv čtyři) volební kampaně – způsobuje, že jakékoliv reformy byly odsunuty do pozadí. Státní rozpočet se stal rozpočtem volební kampaně toho, kdo měl právě klíč od pokladny, populismus dosahoval vrcholu. Těžko tedy občas vyčítat západním politikům, kteří při zmínce o Ukrajině mávají rukou a kteří se domnívají, že situace byla nejspíš stabilnější, když se země nacházela v ruské sféře vlivu – aspoň bylo všechno předvídatelné a plyn proudil do Evropy bez nesnází. Není tedy lepší Ukrajinu vyškrtnou z agendy a věnovat se svým záležitostem?

Ne, a důvodů je velmi mnoho. Za prvé – a právě to by měli obyvatelé Střední Evropy vědět a vysvětlovat západním kolegům – nedostatek vlastního státu po celá staletí a desítky let komunismu nelze odčinit během několika let. Ukrajina je mladý stát bez dřívějších demokratických tradic (kromě provincií státu habsburského). Těžko čekat, že tam demokracie začne fungovat bez potíží. Současné ukrajinské elity skvěle pamatují sovětské časy – tehdy dospívali všichni nejdůležitější ukrajinští politici, i Viktor Janukovyč, i Julia Tymošenková. Nebudeme-li se na Ukrajinu dívat jen pod úhlem promarněných šancí posledních pěti let, ale uvědomíme-li si nedostatek jejích šancí v posledních pěti staletích, bude zřejmé, že nezávislá Ukrajina, jejíž obyvatelé sami rozhodují, kdo jim vládne, je cosi jako zázrak. Přese všechno nelze státotvorné úsilí ukrajinských elit nedocenit. Kdo si pamatuje, že na počátku 90. let minulého století i CIA předvídala rozpad Ukrajiny a že Vladimir Putin ještě nedávno hovořil o Ukrajině jako o umělém výtvoru, ten musí vidět, že při všech slabostech si ukrajinské elity i obyčejní obyvatelé země cení jednoty své země. Ukrajina měla ještě v minulém desetiletí ničivý potenciál, který se vyrovnal Balkánu.

Oni obyčejní obyvatelé volí Evropu. Výzkumy to ukazují: stoupenci evropské integrace nejsou na Ukrajině v menšině. Co víc, Ukrajinci „hlasují nohama“ – tři miliony jich pracuje v zemích Evropské unie. Právě Evropská unie je pro ně synonymem vysoké životní úrovně, občanských svobod, krátce řečeno: je pro ně cílem. Ale Západní Evropa je také cílem ukrajinských oligarchů, kterým tak lehce připisujeme proruské sympatie. Pro ně však Evropa představuje šanci stabilizovat své obchody a chránit je před ruskou expanzí.

Mohou tedy za všechno ukrajinští politici? Ti, kteří brzdí proces přibližování Ukrajiny Evropě? Než je přísně zhodnotíme, pokusme si představit si, jak by se v ukrajinských podmínkách choval Silvio Berlusconi... Ukrajinští politikové jsou takoví, protože jim to dovoluje prostředí. Samozřejmě jim lze vyčítat, že dělají příliš málo pro jeho změnu a formování dle evropských norem, je však třeba také zaznamenat jistý pozitivní vývoj. Třebas Viktor Janukovyč – před pěti lety byl v očích Evropy představitelem barbarie, člověkem, který měl autoritářství v krvi. Dnes se na něj Evropa dívá docela jinak. Dlouho před prezidentskými volbami docházeli evropští analytici k závěru, že mezi ním a představiteli oranžového tábora vlastně není většího rozdílu. Janukovyč začal po porážce roku 2004 tím, že si namísto ruských technologů moci najal americkou firmu PR – a tak se alespoň ve věci své vnější podoby podřídil západním standardům. Lze doufat, že změnu formy bude nakonec následovat také jakási změna obsahu.

Od dob oranžové revoluce nebyly na Ukrajině zaznamenány dříve známé případy vražd s politickým pozadím, nezahynul žádný novinář kritizující moc. Co víc, když Viktor Juščenko ještě jako prezident jednomu z novinářů, který se zabýval majetky jeho syna, vynadal, musel se mu veřejně omluvit. V Rusku se stále ztrácejí politici i novináři. A dokáže si vůbec někdo představit Vladimira Putina, který se omlouvá novináři?

Ukrajina má konečně právo ucházet se o členství v Evropské unii z důvodů historických. Pokud bylo jedním ze základů Evropské unie – tehdy Společenství uhlí a oceli – poučení z druhé světové války, měli bychom mít na paměti, že svůj podíl na porážce nacismu měli také Ukrajinci. Jenže oni nebyli do kruhu vítězů přizváni. Na východě byl vítězem Stalin – týž, který ve 30. letech vyvolal na Ukrajině Velký hladomor. Národy Střední Evropy měly po válce aspoň vlastní státy, Ukrajinci ne. Ukrajinci, tak jako všechny národy Sovětského svazu, přinesli oběť, aby Západní Evropa mohla být dnes tím, čím je.

Takže bez ohledu na to, za jakých podmínek výměna prezidenta na Ukrajině probíhá, nepředstavuje tato země beznadějný případ. Evropská unie uskutečňuje už rok program Východního partnerství, kterého se účastní šest států – Arménie, Ázerbajdžán, Bělorusko, Gruzie, Moldávie a Ukrajina. Mezi nimi vlastně jen dva posledně jmenované představují poměrně dobře fungující demokracie. To víceméně ukazuje kontext ukrajinských problémů.

Navíc se ve skutečnosti mnoho nezmění – u moci zůstane víceméně tatáž elita, která vládne Ukrajině přinejmenším posledních deset let. V prvním kole prezidentských voleb posbírali přes 80 procent hlasů politici, kteří – každý ve své době a s různými výsledky – spolupracovali s Leonidem Kučmou.

V tomto okamžiku potřebuje Ukrajina především uklidnění situace – v posledních letech země neustálé ztrácí v mezinárodních hodnoceních důvěryhodnosti své postavení – hlavně vzhledem k finanční situaci. Každá taková změna pozice znamená menší hrubý domácí produkt, menší důvěru investorů, menší možnosti získat zahraniční úvěry.

Jedna revoluce už na Ukrajině proběhla: v roce 2004, a připočítáme-li pád SSRR roku 1991, máme dvě revoluce v životě jedné generace. Žádná z nich neznamenala výměnu elit – vždyť nějaké nové prostě není odkud brát. Není tedy času na nářky, že ukrajinští vládci nejsou ideální demokraté, že volby vyhrávají populisté. Je načase jim neustále připomínat, že snaha o demokracii se může vyplácet víc než snění o silné moci či měkkém autoritářství. Ale také Evropě je třeba stále připomínat, že bez Ukrajiny – a také bez Běloruska, Moldávie – nebude nikdy docela sjednocená.

Andrzej Brzeziecki (1978) je polský novinář, specializuje se na problémy Ukrajiny a Běloruska; šéfredaktor dvouměsíčníku Nowa Europa Wschodnia (Vratislav).

Obsah Listů 1/2010
Archiv Listů
Autoři Listů

Andrzej Brzeziecki

Únava z Ukrajiny?

Na okraj prezidentských voleb

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu