Štěpán Steiger

Chmurné vyhlídky amerických demokratů

Cykličnost amerických parlamentních voleb je neúprosná: nic z toho, co se jinak děje v zemi či ve světě, nemůže změnit jejich data. Každé čtyři roky se volí prezident, každé dva roky Sněmovna reprezentantů a třetina Senátu. Výměna jednotlivých členů těchto sborů volbou se koná, jenom když rezignují (děje se zřídka), nebo zemřou. Takže letos na podzim budou v USA volby zvané „midterm elections“, jelikož se konají v polovině prezidentského období.

Podle ústavy bude proto v úterý po prvním pondělí v listopadu, letos tedy 2. listopadu, voleno 435 členů Sněmovny reprezentantů a 37 senátorů (z nichž 19 jsou v této chvíli demokraté, 18 je republikánů), ovšem také 36 guvernérů a zákonodárné sbory týchž států. Tradičně se „midterm elections“ považují za svého druhu referendum o současné administrativě, tj. prezidentovi a jeho „vládnoucí“ straně. Je celkem pochopitelné, že voliči nebývají s převládajícím stavem spokojeni, nepřekvapuje tudíž, co ukazuje statistika – že v posledních 17 takových volbách ztrácela strana u moci v průměru 24 míst ve Sněmovně reprezentantů a 4 místa v Senátu.

Letos hrozí podobné ztráty také demokratům. Třebaže mají ve sněmovně „pohodlnou“ většinu – 257 proti 178 – u mnoha důležitých zákonodárných projektů jde často o tvrdý boj o prosazení nejenom proti republikánským oponentům, nýbrž i mnoha spoludemokratům. To proto, že zvláště tzv. modří psi (Blue Dogs), neformální skupina demokratických reprezentantů hlavně z jižních států Unie, se svými názory (jak se projevují v hlasování) naprosto neliší od názorů kolegů republikánských.

Změna strategie?

Když v lednu minulého roku proudili demokraté do Washingtonu, pak sice především k oslavám inaugurace svého prezidenta, ovšem také na oslavu svého volebního vítězství od západu k východu. Vyhráli přece i ve volebních distriktech dosud zcela republikánských, posílili svoje většiny v obou komorách Kongresu a završili vítězství zvolením demokrata za prezidenta. „Ano, dokážeme to!“ – „Yes, we can!“ prohlašoval Barack Obama a zdálo se, že celá země nadšeně souhlasí.

Teď po roce to chvílemi vypadá, jako by ozvěna zněla Ne, nedokážete to, a demokraté se před podzimními volbami ocitají v defenzívě. Prezidentova obliba (souhlas s jeho politikou) je v neustálém propadu – ve druhém týdnu letošního ledna to bylo rekordně nízkých 46 %. Jedna z jeho hlavních priorit, reforma zdravotnického systému, je velmi nepopulární, jím podporovaní kandidáti prohráli v listopadu ve volbách v New Jersey a ve Virginii a významní demokraté jako guvernér státu Colorado Bill Ritter a senátor ze státu Connecticut Christopher Dodd oznámili, že už kandidovat nebudou. Přibývá rovněž demokratických politiků, kteří až dosud byli ve svých domácích volebních obvodech dost populární, takže až donedávna mohli doufat ve znovuzvolení, ale z různých důvodů se dostávají do potíží.

To je třeba případ vedoucího demokratické většiny v Senátu Harryho Reida ze státu Nebraska. Mimochodem, senátorovi republikánští oponenti se snažili v lednu zostudit jej jeho citátem o prezidentu Obamovi, jehož senátor před několika měsíci v rozhovoru s novináři označil za „světlehnědého“ Afroameričana, jenž nemluví „černošským dialektem, pokud jej nechce užít“. Protivníci tak chtěli naznačit, že je rasista. Obama ovšem přijal jak Reidovu – dodatečnou – omluvu, tak potvrdil, že velmi dobře spolupracují. Reid, jenž je senátorem už 27 let, podle posledních průzkumů ztrácí půdu mezi tzv. nezávislými voliči, tj. těmi, kteří nemají vazby k žádné politické straně.

V této chvíli je ve Sněmovně 11 demokratů, kteří se o znovuzvolení nebudou ucházet, a podle všeho přibudou i další. Volební obvody dosud zastupované demokraty jsou tím vystaveny větší konkurenci republikánů, kteří vystoupí o to útočněji. V polovině ledna se navíc demokratům dostalo tak vážného varování, že se ozývají hlasy – i v jejich řadách, neřku-li od jiných expertů nebo republikánů – o nutné změně strategie. Pochyby a znejistění vyvolal výsledek senátorských voleb ve státě Massachussetts, konaných 19. ledna.

U těch je třeba se zastavit i proto, že zrcadlí nedostatky americké demokracie vůbec. Massachusetts je stát naprosto ovládaný demokraty: poslední republikánský senátor tohoto státu byl zvolen v roce 1972, Edward Kennedy – jenž zemřel v srpnu 2009 – jej jako senátor zastupoval 47 let, registrovaných demokratů je tu třikrát víc než republikánů, všech 12 členů Sněmovny reprezentantů z Massachusetts jsou demokraté, ti mají většinu i v obou komorách státní legislativy. A Barack Obama jako prezidentský kandidát tu v roce 2008 získal 61,8 % hlasů.

Na tomto pozadí samotném je takřka ohromující, že 19. ledna tu málo známý státní senátor (tj. senátor v tomto státě, nikoliv v Kongresu) Scott Brown porazil rozdílem 5 % kandidátku demokratů, státní návladní Marthu Coakleyovou (která mimochodem ještě měsíc před volbami vedla v průzkumech 58 : 38). Její porážku způsobilo několik důvodů – jedním z nich byl i nedostatek kandidátčina zápalu ve vedení kampaně, patrně hlavním však byla současná situace celých Spojených států, a tím i vlády ve Washingtonu. Krize sice se zdá ustupovat, ovšem jenom velice zvolna, nezaměstnanost přitom neustává stoupat. Jak lze očekávat, vina je připisována vládě současné, třebaže krize vypukla za vlády Bushovy, a i když prezident je stále populární, o jeho politickém směřování se to říci nedá. Také jeho způsob vládnutí, jenž se v mnoha ohledech příliš neliší od způsobu jeho předchůdce (i nadále se vede válka) zklamává u muže, jenž sliboval změnu. Ta se příliš neprojevila ani u vedoucích představitelů jeho strany. Ti zvláště v posledních týdnech při projednávání návrhu zákona o reformě zdravotnictví, jedné z Obamových priorit, jednak podléhali tlaku různých lobbistických skupin, velkých výrobců léčiv, zdravotních pojišťoven, jednak jednali často za zavřenými dveřmi a vůči veřejnosti neprůhledně. Ani rozbroje v řadách Demokratické strany nevzbuzovaly sympatie voličů. To vše spolu s nepřetržitou kampaní republikánů ve sdělovacích prostředcích výrazně ovlivnilo massachusettské voliče, jejichž většina, znechucená nešvary ve Washingtonu, jeden den před prvním výročím prezidentovy inaugurace odmítla kandidátku strany, jež podle jejich názoru po roce vládnutí žádnou vskutku podstatnou změnu k lepšímu nepřinesla.

Jaká je svoboda volby?

To je otázka, kterou si vládnoucí strana po neúspěchu v Massachusetts začíná klást. Úvahy se teprve rozbíhají, proto, jakož i vzhledem k malému časovému rozdílu mezi volbami a tiskem tohoto článku, můžeme načrtnout alternativy, o nichž demokraté uvažují, pouze přibližně.

V zásadě však jde o dvojí možnost. Stoupenci křídla označovaného za „levici“ ve straně – přičemž nesmíme zapomínat, že v USA je běžně za „levici“ považován postoj, který by v Evropě byl nejspíš charakterizován jako „nalevo od středu“ – jsou přesvědčeni, že dosavadní většiny by měli demokraté do voleb využít k nekompromisnímu prosazování své „liberální“ agendy. Tzv. umírnění demokraté – kteří by v Evropě měli blízko ke konzervativcům – naproti tomu tvrdí, že před podzimními volbami, mají-li být úspěšné, je třeba strategii „vyvážit“, zmírnit ambiciózní plány a úžeji spolupracovat s republikány.

Zejména námitky těchto druhých se přímo týkají momentální situace. Nepřímo se tak prezidentovi vytýká, že se příliš soustřeďoval na „odtažitější“ témata jako zdravotnická reforma a klimatické změny namísto palčivějších problémů, jimiž je ekonomika a nezaměstnanost. Přehlíží se přitom, že vláda zrovna v tomto ohledu toho příliš učinit nemůže. Kromě toho, jak zdůrazňují mnozí pozorovatelé s výjimkou komentátorů zcela napravo, mnoho Obamova strana promeškala. Tzv. stimulus ve výši zhruba 700 miliard dolarů, jenž byl poskytnut především bankám (navíc jenom největším s odůvodněním, že „jsou příliš velké, než aby je stát nechal padnout“), už sotva bude opakován, byť nejeden ekonom, např. i nositel Nobelovy ceny Paul Krugman, se pro opětovné využití takových sum vyslovují: mj. i proto, že se zvedá pokřik o přílišném státním deficitu, jenž by tak byl ještě zvýšen. Mnozí demokratičtí reprezentanti ve snaze o opatrný postup by mohli čelit dilematu: opatření proti nezaměstnanosti by mohla deficit dále zvýšit. Jejich strana by ovšem ještě letos potřebovala aspoň statisticky prokázat, že nezaměstnanost ustupuje.

V okamžiku, kdy je psán tento článek, je i osud zdravotnické reformy, jak jsme řekli, jedné z Obamových klíčových priorit, dost nejistý. Vítězství republikána Scotta Browna v Massachusetts totiž změnilo demokratickou většinu v Senátu, kde je nyní poměr demokratů vůči republikánům 59 : 41. K přijetí jakéhokoliv zákona – mají-li zabránit tzv. filibuster, tj. obstrukcím, kterými může opozice donekonečna protahovat projednávání návrhů – však prakticky potřebují 60 hlasů. Brown přitom, využívaje značně rozšířeného znepokojení z chystané reformy, během kampaně výslovně prohlašoval, že je tím „jedenačtyřicátým“, kdo přichází návrh tohoto zákona zastavit. I v této souvislosti zřejmě Obama propásl vhodnou chvíli: byť myšlenku reformy, která měla mj. desetimilionům nepojištěných Američanů zpřístupnit zdravotní péči, propagoval už během prezidentské kampaně, nechal volný průběh protahovaným debatám v Kongresu, nijak zvlášť neuplatňoval svou autoritu, a umožňoval tak, aby mohutné lobby pojišťoven a farmaceutických firem kongresmany „ovlivňovalo“.) Příznačné je, že když dva dny před volbami přijel Obama do Massachusetts podpořit kandidátku své strany, v projevu se o zdravotnické reformě ani nezmínil.

Podle prvních náznaků Bílého domu hned ve dnech po Massachusetts nasazuje Barack Obama „populistickou“ notu – ve snaze získat zpět aspoň část té veřejnosti, jež se od něj a demokratů, jak sám připouští, odklonila. S využitím nevole, kterou Američané projevují vůči velkým bankám (jež většinou nejdříve využily státní pomoci, teď však znovu vykazují velké zisky a jako před krizí vrchovatě odměňují svá vedení, přestože miliony spoluobčanů trpí nedostatkem), navrhuje prezident omezení velikosti bank a kontrolu jejich riskantního podnikání. Jak toho využije jeho strana, ještě není jisté, jaký bude politický zisk návrhů, nelze odhadnout – postoj Republikánské strany se dá shrnout stručně: Ne čemukoliv, co Obama navrhuje.

Důsledky voleb v Massachusetts se budou projevovat (nejen u Demokratické strany) patrně až do podzimních voleb. Na nich si můžeme názorně ozřejmit vady (nešvary) amerického politického systému (americké „demokracie“). Jeden senátor, zastupující 1 168 000 voličů – proti více než 120 milionům v celé zemi – může zvrátit zákon, jenž přináší výraznou změnu k lepšímu milionům spoluobčanů. Dvě politické strany představují systém, jenž neumožňuje – v zemi, která za jednu ze svých hodnot považuje „svobodnou volbu“, zvanou konkurencí – vznik žádného dalšího vážného politického rivala. Výrazněji než v jiných zemích jsou přitom obě tyto strany, zřetelněji však Demokratická, v zásadě sborem zájmových skupin, jež mj. financováním volebních kampaní celých stran i jednotlivých kandidátů zaměřují politiku směrem, který jim vyhovuje. (Nejvyšší soud USA právě 21. ledna rozhodl, že vláda nemá právo omezovat výdaje korporací na podporu kandidátů a stran ve volbách, čímž je vliv velkých společností plně sankcionován.)

Tento rámec předem vymezuje každou i sebelépe (ideálně) zamýšlenou reformu. I kdyby se Barack Obama dostal do Bílého domu jako radikál – contradictio in subiecto – nebyl by s to prosadit změny skutečně podstatné, takové, jakých by bylo – jak lze v současnosti v USA slyšet stále častěji – nutně zapotřebí. Tím méně může o takové změny usilovat jeho Demokratická strana. Krůčky, jež tato strana podniká nebo podnikne k částečnému zlepšení situace (aniž situaci skutečně promění) ještě před podzimními volbami, se jí nemusí vůbec podařit, jestliže strategii zaměří nevhodně nebo dokonce špatně. Přesto, už vzhledem k postavení Spojených států ve světě, budeme jistě se zájmem sledovat, kterým směrem se strana spolu se svým prezidentem vydá a co nabídnou v předvečer voleb listopadových.

Na nastávající volební kampaň a tím i na možný výsledek voleb bude mít závažný dopad dvojí rozhodnutí z posledního lednového týdne. 23. ledna se prezident Obama rozhodl – dost netradičně, protože američtí prezidenti během svého úřadování do běžného řízení svých stran přímo nezasahují – soustředit kontrolu strategie demokratů do vlastních rukou. Povolal k tomu Davida Plouffea, který řídil jeho volební kampaň. A ve svém proslovu o stavu Unie 27. ledna věnoval více pozornosti problému nezaměstnanosti než kterémukoliv jinému. Poněkud opožděně, i proto, že její opravdu výrazný pokles lze před podzimem sotva očekávat. A na tom bude výsledek voleb do značné míry záviset.

Štěpán Steiger (1922) je překladatel a publicista.

Obsah Listů 1/2010
Archiv Listů
Autoři Listů

Štěpán Steiger

Chmurné vyhlídky amerických demokratů

Změna strategie?

Jaká je svoboda volby?

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu