Pavel Šaradín

Krátký a podivný rok 2009

Řada hodnocení roku 2009 má jedno společné, prý ten rok byl vším podivný. Nějak rychle uběhl, hluboce poznamenal českou společnost, vládě byla vyslovena nedůvěra, naše země měla být půl roku hlavním hybatelem Evropské unie a nakonec jím nebyla. V dubnu dosahovaly teploty k 25 stupňům Celsia, po zimě tak zase přišlo hned léto. Na jeho konci začala předvolební kampaň k předčasným parlamentním volbám. Ty se však nekonaly. Už v říjnu napadl sníh. A Václav Havel se spojil s ODS.

Zima / jaro

V prosinci loňského roku jsem hovořil s jednou pražskou úřednicí. Nedokázala pochopit, proč Jiří Paroubek tak vehementně usiloval o vyslovení nedůvěry vládě. Tento počin měl podle ní Českou republiku poškodit, přinejmenším před zbytkem Evropy. Pak jsme debatovali o Evropské unii, ve Václavu Klausovi viděla skutečného obhájce našich zájmů před tzv. Bruselem. Zkoušel jsem jí načrtnout koalici Paroubek, Klaus, Tlustý, která její vládu destruovala, ale mé úsilí bylo marné. Václav Klaus se jí do té rovnice nevešel.

V tradičním novoročním projevu se 1. ledna 2009 prezident republiky vyjádřil k našemu předsednictví Evropské unie takto: „V jeho první polovině (rozuměj roku 2009, pozn. PŠ) budeme Radě Evropské unie předsedat a získáme jistou možnost dění této významné organizace ovlivňovat. Je v našem zájmu v této roli maximálně uspět, a to nejen po stránce organizačně-administrativní.“ Přiznám se, že prezidentské projevy sleduji velice dlouho, možná od roku 1985. V patnácti letech jsem poslouchal hluboký Husákův hlas, ale z projevu jsem si nic nepamatoval, protože věty byly fráze, které bylo lze číst a slyšet všude. Ležel jsem před televizí na koberci, a když svítilo slunko, nezřídka jsem po novoročním obědě na chvíli usnul. Monotónnost Husákova hlasu k tomu přispívala.

Byl jsem velice zvědavý na první prezidentský projev Václava Klause v roce 2004. Věděl jsem, že se v tomto směru nemůže v žádném případě přiblížit Václavu Havlovi. Dnes projevy současného prezidenta sleduji již jen z profesních důvodů a pokouším se odhadnout, jak je politici z různých stran budou hodnotit. Přiznám se ale, že obsah projevu je mi zřejmější až poté, co si ho přečtu. Jednou z posledních vět prezidentova projevu v loňském roce byla tato: „Přejme si, aby následující rok prokázal, že dokážeme táhnout za jeden provaz.“ V novinách prezidentův projev označili za „vyvážený, standardní, ale i konstruktivní“.

Nejvýznamnější událostí loňského roku tedy bylo naše předsednictví Rady EU. Bohužel i při takto významném poslání se ukázala neschopnost hlavních politických stran dohodnout se na tom, že je to nikoliv jen vládní úkol, ale že se na něm musí podílet i opozice. Největší odezvu však zaznamenala Entropa, tzv. kontroverzní ztvárnění evropské sedmadvacítky. Zobrazení stereotypů a provokujících hodnocení jednotlivých zemí. Nejdříve se mi zdálo velice zajímavé, ale když se za ně začal omlouvat ministr Vondra a následně i jeho autor David Černý, přestalo se mi líbit. Když si někdo nestojí za svým dílem, pak mu sám nevěří. Nad Entropou si trapně vynesl ortel sám autor. Pohřbít se Davidu Černému Entropu podařilo ještě jednou, když v březnu byla vyslovena vládě nedůvěra a nahradil ji úřednický kabinet Jana Fischera: „České předsednictví podle mě skončilo s touto vládou (M. Topolánka – pozn. PŠ) a já se na něm dál podílet nehodlám.“ K tomu ještě dodal, že nepovažuje vládu „plnou bývalých bolševiků“ za partnera (J. Fischera – pozn. PŠ). Ale to již předbíháme.

Dne 24. března totiž vláda Mirka Topolánka po dvaceti šesti měsících skončila, protože jí Poslanecká sněmovna vyslovila nedůvěru. S opozicí hlasovali i čtyři poslanci koalice, jejich přičiněním získala přesně potřebných 101 ze 197 hlasů. Proti kabinetu hlasovali Jan Schwippel a Vlastimil Tlustý z ODS a Martinem Bursíkem vyloučené členky Strany zelených Olga Zubová a Věra Jakubková. Topolánkova vláda začala v lednu 2007 s přeběhlíky, za podivných okolností ji totiž podpořili dva členové sociální demokracie. Po dvou letech se naplnilo jedno obyčejné přísloví: Kdo s čím zachází, tím také schází.

Jedním z posledních kroků vlády M. Topolánka bylo to, že nesouhlasila s poslaneckým návrhem zákona o zahrádkaření. Pak už ji vystřídal výše zmíněný kabinet Jana Fischera. A naše předsednictví EU? Ohroženo zcela jistě nebylo. V novinách jsem se totiž dočetl: „ČR dokáže podle prezidenta Václava Klause i přes pád vlády dokončit předsednictví Evropské unii. Klaus o tom ubezpečil předsedu Evropské komise Josého Barrosa. V případě potřeby by se do předsednictví zapojil sám, uvedl.“

Jaro / léto

V květnu v podstatě zanikl další český list, protože Hospodářské noviny vyšly v nové grafické úpravě, hodně se změnil také jejich obsah.

Těsně před volbami do Evropského parlamentu, které se v roce 2009 konaly 5. a 6. června, prezident prohlásil, že je zbytečné tyto volby pořádat. Politické strany si to nemyslely, hlasování nezpochybňovaly, a tak soutěžily o dvacet dva mandátů. Stejně jako v roce 2004 i tentokrát zvítězila ODS, o osm procent hlasů méně získala druhá ČSSD. Názory Václava Klause, ve volbách zastupované jeho subjektem, tedy Stranou svobodných občanů, propadly. Pro posílení euroskeptiků přitom prezident dělal mnohé. Vždyť již v březnu přijal evropské poslance z frakce Nezávislost / Demokracie; u nás ji reprezentoval Vladimír Železný. Ani jeho protiunijní Libertas.cz neuspěla.

Evropské volby však měly být v podstatě volbami testovacími. Společnost čekala na říjen, kdy se měly konat předčasné volby do Poslanecké sněmovny. Ústavní soud ale nesouhlasil s předčasným rozpuštěním Sněmovny, takže půlroční Fischerova vláda se protáhla na celý rok. Skončí až s květnovými volbami letošního roku. Tedy měla by skončit.

Před evropskými volbami však došlo k něčemu u nás doposud nevídanému. Dva týdny zejména mladší lidé, kteří nesouhlasili s „papalášským“ chováním Jiřího Paroubka, házeli na sociální demokraty na mítincích vajíčka. Tyto útoky vyvrcholily na konci května, jak jinak, v Praze, kdy na vedoucí představitele sociální demokracie spadly stovky vajec. Politická kultura klesla na samé dno, napětí ve společnosti sílilo.

Tristní výsledek Strany zelených ve volbách do Evropského parlamentu vedl dosavadního předsedu Martina Bursíka k tomu, že ze své funkce odstoupil. Následně prohlásil, že nebude ani kandidovat do Poslanecké sněmovny. Tomu se říká politická odpovědnost.

V červenci se pomalu čekalo na zahájení předvolební kampaně, proto se ODS nehodilo odhalení, že Mirek Topolánek, exministr jeho vlády Aleš Řebíček a další politici tráví dovolenou v luxusním italském letovisku, v luxusním domě a na luxusní jachtě spolu s předními lobbisty. Po této dovolené Mirek Topolánek vyzval sociální demokracii a osobně předsedu strany Jiřího Paroubka, aby přestali využívat „estébácké a fízlovské metody“ v demokratickém soupeření politických stran. Sociální demokracie odhalila na ODS ještě něco. Nový ministr vnitra zjistil, že jeho předchůdce Ivan Langer jako ministr vnitra nechal na zeď místnosti sousedící s jeho pracovnou pověsit obraz zakladatele sovětské tajné policie Felixe Dzeržinského.

Mirka Topolánka ovšem není třeba v žádném ohledu litovat. Agresivně útočil na Vladimíra Špidlu, a tak si svého nynější soupeře Jiřího Paroubka vybral vlastně sám.

Podzim / zima

Zejména senátoři z ODS předložili Ústavnímu soudu návrh na další přezkoumání Lisabonské smlouvy, která stanovuje pravidla budoucího fungování EU. Kritici jejich krok pokládali za obstrukci kvůli snaze oddálit ratifikaci smlouvy. Podle kritiků to ohrozí pozici a vliv ČR v rámci EU. Už na začátku roku totiž dolní komora tuto smlouvu schválila, podpořilo ji 125 ze 197 přítomných poslanců. Po schválení Sněmovnou prezident Klaus doufal, že Senát se k dokumentu postaví „odpovědněji“. Senát se ke smlouvě v květnu vyjádřil stejně odpovědně jako Sněmovna, čímž parlamentní ratifikaci smlouvy v ČR završil. Dokument podpořilo 54 ze 79 hlasujících senátorů, potřeba bylo 48 hlasů. „Odpovědněji“ se ale zachovali fotbaloví Ultras, kteří Klausovi na svých webových stránkách vyjádřili podporu, „Support Václav Klaus, Stop the Lisbon treaty!“ (ale také např. Srbsku, „Kosovo is Serbia“). Prodlužování přijetí pokračovalo, až to zavánělo trapností. V říjnu prezident žádal „trvalou výjimku z listiny základních svobod v Lisabonské smlouvě“, protože by údajně mohla prolomit Benešovy dekrety, čímž zcela jasně blokoval její přijetí v ČR. Strana zelených uvažovala o odvolání prezidenta. Stejně kritický byl i Václav Havel: „Postoj prezidenta Václava Klause k Lisabonské reformní smlouvě EU je velmi neodpovědný a nebezpečný.“ Nakonec Evropská unie V. Klausovi vyhověla. Vše se u nás vyřešilo 3. listopadu, když Ústavní soud rozhodl jednomyslně, že Lisabonská smlouva je v souladu s českým ústavním pořádkem a její ratifikaci lze dokončit. Související návrhy na přezkoumání celého znění maastrichtské smlouvy, římské smlouvy a irských záruk soud odmítl. Téhož dne Václav Klaus Lisabonskou smlouvu podepsal, a dokument reformující Evropskou unii tak ratifikovaly všechny země evropské sedmadvacítky. Podle Klause ale Česká republika vstupem smlouvy v platnost ztratí svou suverenitu. To jsem se ptal, proč tedy prezident zůstává ještě ve funkci, když začala smlouva platit 1. prosince a my ztratili svou suverenitu? Václav Havel také rezignoval, když slovenská vláda v roce 1992 přijala Deklaraci o svrchovanosti. Den před 17. listopadem ČTK zveřejnila zajímavou zprávu: „Prezident Klaus uvažoval o tom, že kvůli ratifikaci lisabonské smlouvy odstoupí z úřadu. Řekl to při diskusi se studenty na pražské právnické fakultě. Krok prý neučinil kvůli tomu, že zásadní obrat ve fungování nynější EU znamenala už maastrichtská smlouva z roku 1993.“ Nu, je téměř jisté, že o tom neuvažoval ani náznakem. Jsou však lidé, jejich myšlenky a činy provázány jsou. Astrofyzik Jiří Grygar odmítl cenu vládní Rady pro výzkum a vývoj a inovace, která ho chtěla ocenit za mimořádné vědecké výsledky a popularizaci vědy. Změny ve financování vědy, které Rada zavedla, totiž podle něj vědu poškozují.

Na podzim jsme si připomínali události 17. listopadu, vyšlo několik zajímavých knih. Dobře jsem si početl v Devětaosmdesátém Petra Pitharta, který se snaží ty události začlenit do širších souvislostí. Ale žádná snaha o zásadnější reformu české politiky se nekonala. Nakonec se rozhodl zachránit ztracené ideály české společnosti Miloš Zeman. Sdružení Přátelé Miloše Zemana založilo novou Stranu práv občanů. A bude kandidovat v parlamentních volbách. Pro návrat do politiky se rozhodl i Martin Bursík, hledání odpovědnosti mu trvalo tři měsíce. A Václav Havel si začal rozumět s Mirkem Topolánkem a jeho ODS. Společným jmenovatelem jejich porozumění je samozřejmě Václav Klaus.

Ještě jsem chtěl psát o situaci na plzeňských právech, která podtrhuje náš postoj k vědění. Rychle a bez dřiny získat titul, ale že se tím ztrácí smysl univerzitního vzdělávání, už nás příliš netrápí. Plzeňská velkovýrobna právnických titulů zasáhla i politiky, například právního experta ODS Marka Bendu. Poslanec a předseda Ústavněprávního výboru Sněmovny Marek Benda (ODS) však nakonec uznal, že jeho rigorózní práce na plzeňských právech byla moc krátká, a nesplnila tak formální požadavky. Ale rozepisovat se o Plzni nebudu, ta situace ještě není definitivně uzavřena.

Dcera se chtěla ve třídě přihlásit do recitační soutěže. Paní učitelce řekla, bude přednášet Seiferta. Paní učitelka jí řekla, že ji ale se Seifertem nepustí do celoškolského kola, že je moc vážný. Na druhý den dcera paní učitelce donesla ukázat Housle z milé sbírky Maminka. „To ale na mém rozhodnutí nic nemění,“ odpověděla. Tak. Aspoň že máme Magora: „Povídá šmudle ťululum: / Nasypu zrní Koťatům. / Šmudla se ťukla do čela: / Tos měl udělat už včera!

Ale rozepisovat se o plzeňských právech jsem se vážně nechtěl.

Pavel Šaradín (1969) je politolog a publicista; působí na Filozofické fakultě UP v Olomouci.

Obsah Listů 1/2010
Archiv Listů
Autoři Listů

Pavel Šaradín

Krátký a podivný rok 2009

Zima / jaro

Jaro / léto

Podzim / zima

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu