Václav Jamek

Naše paní Božena Němec aneb Nedodělaná práce

Marnost veřejného slova v demokracii je ohromující a málem už osudová. Řeči se mluví a rozhodnutí zatím podle svého nevyzpytatelného úradku co možno nenápadně činí mlčenlivá moc, za odhodlaného mlčení mlčící většiny. Nemusí to být ani moc politická, stačí Ústav pro jazyk český: jednoho dne se probudíte a náhodou se odkudsi dozvíte, že tvary „oni ví, oni jí a oni rozumí“ jsou zničehonic spisovné a celé časování podle vzoru „sází“, odlišující se třetí osobou plurálu na -ejí, že bylo zrušeno, dokonce v rozporu s převládající tendencí hovorovou. Negramotní televizní novináři s touhle novinkou přišli spontánně zhruba před třemi, čtyřmi roky, a přimějte je k tomu, aby dodržovali nějaká pravidla. Takže musí být šupito presto po jejich. Jak vidno, zákon propagandy se vztahuje i na gramatické chyby: stačí je pořád opakovat, a stanou se vzorem. Opakovaná korupce stává se úctyhodným životním stylem, opakovaná zrada modelem spolehlivého vztahu. Zrušme si pravdu, zbude přítulná lež: náš zvláštním způsobem teplý, důvěrný domov.

Proč jsem s tím začal: tuhle jsem ve čtvrteční, údajně literární příloze Práva narazil na sloupek věnovaný přechylování ženských příjmení; autor bránil tu starožitnost stejnými argumenty jako kdysi já, v zásadě nevývratnými, ale to teď není důležité. Důležité je (a také velmi zvláštní), že redakce pokládala za nutné připsat k tomu sloupku krátkou doložku, v níž ujišťovala veřejnost, že v názoru se demokraticky nikomu nebrání, ale že ona si z toho nic nedělá a cizí ženská příjmení i nadále přechylovat nebude. Přístup k argumentaci u nás běžný, až na to, že zrovna Právo si účinkem této politiky, která neposlouchá, co se jí říká, krátce předtím neodolatelně naběhlo na vidle: den před Nobelovou cenou za literaturu uveřejnila o tom kulturní rubrika (ano, tak se tomu dosud říká) krátký článek. Z šesti nebo sedmi jmenovaných spisovatelů bylo čertovým našeptáním pět žen: ani jedno jméno nebylo přechýleno (Toni Morrison, Elfriede Jelinek, Doris Lessing…), a zároveň ani v jediném nerozpoznal autor článku ženu; o všech mluvil jako o mužích. Kdyby měli ve zvyku přechylovat, například v archivních materiálech, nemuselo vyjít najevo, že v kulturní rubrice nemají o literatuře ponětí. Hezký příklad toho, jak se znásilněné slovo ignorantovi mstí.

Stejně je zajímavé, že nápravy lidských věcí míní se u nás tak často místo činy dosahovat zohyzděním jazyka. Tu se odženšťují příjmení, tu se naopak poženšťuje nebo zase odpohlavňuje, podle toho, kdo jak chce slovně napravovat společenskou nerovnost mezi ženou a mužem. Tak se nám zřejmě roztrhne pytel s podstatnými jmény zakončenými na -ící, protože se v mužském a ženském rodě tvarově neliší. Takže číšník a číšnice splynou v pojmenování obsluhující, herci budou se označovat jako šaškující, učitelé na různých stupních jako učící, vyučující, doučující a přeučující, vědec jako badající, ministr jako vládukonající, král jako trůnící, prezident republiky jako první hřadující; blázen jako šílící a genderový generál, který nám tohle všechno ordinuje, jako prznící. Farář církve katolické zůstane prozatím farářem, kdežto v církvi československé husitské musí se tito a tyto přejmenovat, a sice na donebevolající. Tuto ohromující tvaroslovnou pestrost dovolím si z vlastní hlavy obohatit připomenutím, že existují také pohlavně neurčitá podstatná jména typu účetní nebo popravčí, takže řezník mohl by se v bezpohlavní novořeči označovat jako výsekní, policajt jako pokutčí a novinář jako výpustní. Hasič jako požární už tu skoro byl, tak aby neřekl, bude protipožární. Na to, jakým hnusem se nově pojmenuje člověk, bych vypsal veřejnou soutěž. Jenom bych rád věděl, proč genderní běsnící (abych je urážlivě neoznačoval za ženy) neprosazují jediné řešení jazykově ústrojné, jímž by byl jednotný přechod na neutrum. Asi to nevědí, ale čeština rozlišuje tři rody, der die das.

Všechny tyto zoufalé nápady – stejně jako poruchy přechylování – fatálně trpí jednou nenapravitelnou chybou, uvažují pouze v nominativu singuláru a mimo jakékoli syntaktické včlenění. Samozvaným jazykovědoucím doporučoval bych tyto aspekty lidské řeči doplnit studiem 2. a 3. dílu akademické Mluvnice češtiny. A co nezjistí: jakmile se svými vynálezy přešlápnu z jistoty nominativu jenom do sousedního genitivu (ten by se měl ostatně také přejmenovat, ukazuje nějak podezřele ke genitáliím), už si musím vybrat koncovku, a podle čeho, dámy? Přece podle rodu. Říkám to už dávno, a nikdo mě neposlouchá: div se světe, čeština skloňuje a časuje. Je to tak, genitiv je svinstvo: sotva tam bezpohlavní účetní vkročí, musí ukázat genitálie. Dáma důstojně setrvá v neměnné pozici účetní, kdežto pán neunikne osudu účetního, kdekdo ho bude chtít o koncovku obrat (od genitivu výše nazýváme to kastrací). A to se pak vleče celým singulárem, až v plurálu zase všechno splyne do jednolité masy účetních.

Bude tedy nutno zakázat celý singulár. A taky ukazovací zájmena, první dvě číslovky základní a s výjimkou první a třetí i všechny řadové, adjektiva s tvrdým zakončením (fuj!), příčestí minulé a kdovíco ještě. Zakažme pro jistotu celou syntaxi. Veřejná sdělení budou se domácnostem nadále dopravovat v rozmontovaném stavu, jako nábytek z Ikey, ať si je každý smontuje sám. Takže např. zpráva o tom, jak se genderová aktivistka servala s odporným zpátečníkem o slovo chirurg, bude v novinách vypadat takto: 1 + 1, genderní napravující a odpuzující couvající, včera, servat se kvůli, dřívější slovo pro, šmikající. Eventuelní (poslední přežívající) čtoucí si to doma poskládají, jak budou umět a chtít.

Vypadá to jako legrace, ale věc je vážná, úměrně prostoru, na jakém považují média za nutné a možné takovou hloupost rozmazávat, a s ohledem na roli, kterou v tom sama hrají (přechylování). Kde jsou skuteční jazykovědci, aby ukázali, co takovéhle amatérské iniciativy dělají s naším vztahem ke světu? Jazykovědci nic, jazykovědci se zájmem pozorují vývoj struktur a funkcí a za žádnou cenu by do tak poutavého vývoje nezasahovali (a když už, tak leda zrušením nějaké bezcenné konjugace). Krutá událost mi před časem nedovolila dokončit řadu úvah o jazyce, které si ode mne vyžádal časopis Vesmír. Byly poněkud složitější a vlastně už do konce tolik nechybělo: šlo mi o to, právě s odkazem na jazyk obnovit vědomí mravní odpovědnosti společenských věd. Žádná společenská věda nemůže jenom pozorovat. Proto jsem také před nedávnem v souvislosti s požadavky vědců nahlas přemýšlel o vztahu mezi demokracií a hierarchií a ve vědcích vůbec spatřoval ručitele tohoto vztahu. Tuhle nedodělanou práci mi ještě zbývá dokončit.

Mimochodem, vzácné kolegyně v sexu, „lesbička“ není zdrobnělina, stejně jako automechanička, praktička, technička. Vy jste si jenom nezkusily od toho slova třeba jen pro legraci utvořit maskulinum. „Lesba“ není základní tvar: je to pořád jen urážka. A ještě něco: knihy od Boženy Němec bych se ani nedotkl, protože by mi bylo hned jasné, že malicherné já pro ni znamená víc než tajemné důstojenství jazyka; neboli že to není žádná spisovatelka: sotva jen ubohá spisující.

Václav Jamek

Obsah Listů 1/2010
Archiv Listů
Autoři Listů

Václav Jamek

Naše paní Božena Němec aneb Nedodělaná práce

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu